-
Lesy ::
odstavec
26
Do Nejřice jsme chodívali na polovičníky neboli kožešníky a v Sedláčkouc lese jsme sbírali křemenáče s cihlově červenou hlavičkou. Na Příbramsku jím říkají havíři, modrají při nakrojení a nikdy nečerviví. Neomylně je vždycky naleznete v blízkosti bříz. Do Doubí jsme zase chodívali na podoubníky, skrývající se pod suchým dubovým listím v sousedství konvalinek a pstročků, nebo u pařezů, které jsou domovem brouka roháče. Mezi sosnami jsme nalézali žlutá a růžová kuřátka, jimž se u nás neřeklo jinak než "prstíčky"; tam také rostly bílé mlynářky, drsnaté jelenice a paraplíčka bedel, které mi připomínaly Číňany z dětských knížek. V čarodějnických kruzích ve Vypáleném se nám zjevovaly houby zvláštního zbarvení a tvaru, "jelení kopýtka", hnědá a fialová, jejichž podobu přesně vystihlo lidové pojmenování tímto příměrem. Pod modříny na Slepičí horu mě zase vracejí podmásníky, které v houbařských atlasech nalezneme pod jménem klouzků. Vzácnější druh má hnědou hlavičku a pod ní bělavý závojíček. Když jej sloupneme, objeví se maso zvláštní žlutosti jako čerstvě nakrojené máslo. Opékali jsme si je nad ohníčkem plni lačnosti po jejich šťávě stejně jako ryzce, z kterých prýštilo oranžové mléko. Na pastvách jsme sbírali špičky travní, které odrazovaly některé kuchařky při pomyšlení, že jich rostlo nejvíc právě tam, kde se vymočily krávy. Nám to pranic nevadívalo a maminka nám je doma smažívala na másle s kmínem a vajíčkem, kterým se šetřilo jako drahou mastí. Jen když někdo stonal, dostával jedno na přilepšenou a jen o pomlázce se rozdávala dětem, ale nepamatuji se, že jsme se jich někdy najedli dosyta...
-
Stříbrné Hory ::
odstavec
27
V Prašivici rozkvétají každého jara konvalinky, kokoříky a podléštky, nad umělým jezírkem marnivě voní střemcha a u dřevěných altánků se slétají pěnice. Mezi rozkvetlými kručinkami a janovcem rozevřely bedly svá hnědá paraplíčka a v suchých metlicích zapraskaly červené jiskry saranče vrzavé. Ještě pohled k Radicům, kde se u cesty tyčí vlašské topoly, ještě procházka pod lipami u hladin, za nimiž do mlh krvavě zapadává slunce a na hrázích žlutohalově kvete potměchuť, proměňující se v rudé hrozníčky, zatím co v hustém trnčí se pnou posedy.
-
Hlasy domova ::
odstavec
202
Stále se zelená posvátné jmelí v korunách staletých lip, které už nežnou zlaté srpy druidů do čistého plátna, ale každoročně ho bývá posíláno 10 q do dalekých měst k oslavě vánoc. Žádná písemná zpráva se nám nezachovala o účelu Starého zámku, nerozsáhlé zříceniny na výšině jedné paseky, kde jsou patrny zbytky náspů a zbytky kamenného zdiva ovládají celé okolí. Můžeme si domýšlet a dokreslovat mnohý tvar dávného života, když sovy houkají ze tmy a pod lunou teplé noci májové tu rozkvétají konvalinky. Naši ustálenou představu o košatosti lip mění zdejší lipový les, rozsahem snad největší v čechách, jehož vysoké štíhlé kmeny nesou koruny zúžené k nepoznání. Torso "lobkovického" buku je tu zachováno na památku. Kdykoliv spadla některá silná větev, bylo to znamení smrti některého člena této šlechtické rodiny. Naposled předpověděl skon Maxe Lobkovice, zahynuvšího při automobilových závodech.
-
K metropoli kraje ::
odstavce
123, 128
Nevím, kdo vymyslil jméno Kluk pro horu od úpatí až po vrchol zalesněnou, kde jsem nenašel nic "vyklučeného", čímž naši předkové nazývali vypálený les, proměněný v pole. V Budějovicích uslyšíte vžitou personifikaci tohoto oblíbeného místa k výletům v rázovitých rčeních, která poprvé zmatou váš sluch: "Byli jsme u Kluka, půjdeme na Kluka, šli jsme ke Klukovi, byli jsem na Klukovi..." Na jeho úpatí kvetou konvalinky, zlátnou tam kručinky na mezích a pod sosnami se to hemží borůvkami, dětmi a ženskými hlasy. Potom přibývá smrků, kapradí a kamení, pěšinka se ztrácí v ostružinách, nohy se boří do vysokého mechu, ale kdo zteče skalnatý vrchol, je odměněn širokým rozhledem na netolickou stranu i do budějovických luk, a věřte, že je to krása, která věru stojí za podívanou.
...
Byl krásný rozhled ke kudrnaté chocholce Kluku, na Křemži, Chmelnou i Krasetín, ale mne upoutaly listy konvalinek, jimiž je celé hradiště doslova poseto. Chtěl bych tu postát někdy v měsíci máji, kdy rozkvétají za měsíčné noci, a poslouchat zdola chór Vltavinných vln. Jen klasnatý zlatobýl a pronikavá vůně oranžového rmenu promíšená vůní melisy vydychovaly z trav, ale já myslil na budovatele tohoto opevnění, v České zemi nejjižněji položeného.
-
Krajina mýtu ::
odstavec
5
V tajemné noci letního slunovratu, kdy z rosy se rodí rusalky, kdy v tmách doubravy se leskne luna konvalinek a u vod osloví tě střemcha nezemskou vůní, pojdme hledat pod Zálužím posvátný háj a poprosme sličnou bohyni Ladu, aby seslala lidem lásku a veselí, i Živu, aby naplnila klasy tíhou zlatého zrní, stůl chleby, voští medem, aby větve obtížila hojnými plody a slastí požehnala čekající lůna žen. - Ne, to není v travách chřástalí pěšinka, kde se právě brouzdaly hvězdy - tady tančila víla a svůj bílý závoj odložila v křoví, které se nám proměnilo v střemehový květ. U močidla se vykoupejme v očistné lázni, než vstoupíme na pahorek pod tmavé koruny dubů a lip, v jejichž stříbřitém stínu čeká kněžka, aby na kameni zažehla oheň oltářn a do obětních mis nalila mléko, nasypala zrní a pustila krev černé slepice. Nevěříte? Jen se dobře podívejte na dvě tajemné hory, z nichž jedna se jmenuje Kohout a druhou odpradávna nazývají Slepice. Jen si dobře všimněte oněch kamenů ! To není náhodný shluk balvanů nakupených v přírodě, to vše je zrobeno rukou lidskou k účelům kultovním a má to svou promyšlenou soustavu.
-
Bechyně ::
odstavec
5
Míjel jsem myslivnu, výstavnou jako zámeček, kolem níž byla zahrádka s altánem a dětmi, dále byl na polouschlém dubu zavěšen obrázek svatého Huberta, patrona myslivců. U myslivny se prostírala veliká zelená louka jako stvořená pro píseň, aby se na ní pásli jeleni nebo aby na ní tančily víly za vlahé noci májové, kdy pod lunou rozkvétají konvalinky a stíny jsou plny zelenavých lampiček svatojanských broučků. Potom cesta vedla alejí rozložitých kaštanů, jejichž ježaté palcátky už napovídaly jeseň, a zase louka se skupinou staletých dubů, jejichž stín by mohl býti místem pro od-počívajícího rytíře nebo poustevníka z pohádky. Kousek dál vyhlédl z lesa svými svědými zdmi barokní zámeček, tak tichý, že by ses nedivil, kdybys tam nalezl spící Sněhurku mezi trpaslíky. Posléze vystřídají oko rybníčku zelenavé šišky smrků a zase brána, kterou procházíš nerad, nechávaje za sebou tolik krásy...
konvalinka vonná
