šindel

Šindel na Wikipedii

Obrázky

Reference

Vzpomínka malířská :: odstavec 23
Touto prašnou cestou pod stinnými duby mnohokrát a mnohokrát už šel domů ze školy. Slunce klade pod stromy nafialovělé stíny, u Hodáně, kde svítí obílené zdi dřevěné hájenky, za kopec už není vidět. Tam jsou Bezdědovice. Laská se s každou podrobností a diví se modrému stínu pod šindelovou střechou.
Stříbrné Hory :: odstavec 16
Nevím, proč jsem si vždycky do Zavlekova umisťoval Raisovy venkovské romány. Šindelová kostelní střecha s cibulkou věže a vedle stojící stará škola, vonějící pelyňkem, rybníček, stará kovárna, topoly a zříceninka hradu dávají této vsi půvab uplynulého starosvětského života. Na zdejším hradě bývali prý loupežní rytíři, přepadávající kupce, a k němu se vztahuje i pověst o zazděných sestrách. Kdysi prý tu žily dvě sestry se svým bratrem, který musil odejet do války. Než se s nimi rozloučil, prosily ho, aby jim pomohl nejcennější věci ukrýt do sklepení, v kterém přečkají zlou dobu do jeho návratu. Vzaly si tam zásoby potravin a vchod daly zazdít. Dlouhá doba uplynula, byl už konec vojny a bratr se nevracel. Zazděné sestry se zachránce nedočkaly a když v jejich úkrytu nebylo ani kůrčičky chleba, zahynuly hladem.
Sláva Sušice :: odstavce 47, 67, 76
Stromořadí vzrostlých javorů stoupá od Píchu k Hlavňovicům, nejvýše položené vsi na silnici ze Sušice do Klatov. Kolem nevýstavného zámečku Kotzů z Dobrše rozkládá se park se starými duby, sosnami a javory, v lukách u Libětic strmí řada vlašských topolů a jiné dva mohutné topoly stíní kapličku ve vsi. Domovskými stromy jsou tu jeřáby. Celé aleje nechala bývalá vrchnost vysázet od zámku k lesu kvůli kvíčalám. Byly tu v zimě stříleny a posílány za hranice. I bývalý ovčín býval obklopen staletými lipami a jiné lípy von nad šindelovou střechou kostelní. Jak vidno, vždycky si v Hlavňovicích potrpěli na stromy.
...
Kostel s velikou bání a skupinou rozrostlých smrků mu dává siluetu, lesnaté vrchy orámování. Návětrné stěny kostela i ostatních chalup jsou cele pokryty šindelem proti drsným zimám.
...
Z louky za Klostermannovou chatou jsme obhlíželi úzký obzor kraje. Nad vlhkými lukami zahledám na výšině vsi Vchynice a Tetov a za modravskými šindelovými střechami už je jen les, močály, známý Mrtvý les a ticho.
Velhartice :: odstavce 16, 24
Šedá plachetka mračen halí tvář městečka do časů dávno minulých a jemné prsty deště vyťukávají na šindelových střechách tlumenou jednotvárnou melodii míjení a stesku. Voda Pstružné, čistá a průhledná, běží pod temnými olšemi až k náhonu koželužny a hořká chuť třísla vane na prahu městečka vstříc příchozímu. Míjí lavičky na "kálení" prádla, skryté mezi vrbovím, odkud spatříme hrůbata i zbytky starých couků pod vrchem Borkem. Z kouře nizoučkých, dřívím obložených chalup cítíme vlhký pach chvoje. Mlha padá na pahorky, obrostlé lískami, kde pasáček koz si dýchá do zkřehlých dlaní, opožděná husopaska se choulí pod mezí u jalovcového keře a z ticha zaléhá k sluchu písnička oráčova, zatím co jiná jí odpovídá od tušených topolů starého dvora pod hradem. Pohaslo už zcela šálení barev a celé náměstíčko hrouží se samo do sebe. Slyšíme teď hlasy, kterými hovoří jen nitro věcí. Není třeba ani tvých slunečních hodin, faro velhartická, ani altu kašny, abychom jimi měřili čas, který zde pociťujeme jako trvání, naplnování a pokračování života i díla stera pokolení.
...
Nevím už, kolikrát jsem šel z Velhartic k Horám Matky Boží, ale tuto cestu bych poznal i potmě; mám ji vtisknutu ve šlápotách a podle vůně šel bych i po letech po ní docela neomylně. V samotě Na šlajfu nakládali na vůz čerstvě nařezaná prkna, vánek přinášel z lesní louky vůni pokosených sen, kousíček dál se pásly krávy, na pěšince v travách zasvitly ryzce, a kdo by odolal, aby si neutrhl modravé kuličky z pichlavého keře jalovcového; pro jejich aromatickou chuť je kousají zdejší děvčata, jdou-li na večerní dostaveníčko. Sem, do svého letního sídla, se uchyluje herec Jan Werich, aby zde užil do sytosti lesního ticha; pod olšemi rád vysedává na břehu Pstružné, číhaje nad udicí na pstruzí kořist. Čisťounká je zde běhutá voda Pstružné, průhledná až ke dnu, les voní houbami, tráva rosou, olše hořkostí, ale všechno převoní tavolníky svým neopakovatelným mandlovým výdechem. Potkávám fůru, naloženou pilinami, při nichž se bude hřát celá rodina za dlouhé šumavské zimy, zastavuji se na chvilinku v drouhavečské hospodě, odkud je jen koušíček cesty do Hor Matky Boží. Nikomu však neradím, aby se před městeckem zeptal náhodného chodce na dvě věci: kterou z bran má vejiti do města a že by rád viděl obecní les. Celé městečko sestává totiž jenom z náměstí, a městské lesní bohatství representuje jeden jediný smrk. "Horáci" se však mohou pyšnit svou historií, která je bohatá na zlato a stříbro, jež se tu dolovalo za Jagellovců. Už roku 1552 byly povýšeny na svobodné horní městečko a nadány znakem a obrazem Matky Boží, kolem jejíž hlavy se vznášejí andělé a po stranách stojí dva havíři. Erb zavrcholuje královská koruna a pod ní dvě zkřížená hornická kladívka. Nejstarší městská pečeť má letopočet z roku 1560. Zdeněk Lev z Rožmitála měl propůjčeno kutací právo na deset let; staré anály vypravují o ohromném kusu ryzího zlata, zde nalezeném, ale hornická sláva netrvala dlouho, i když čas od času byla nakrátko obnovována. Později se tu téměř v každé chalupě jen ševcovalo, šily se košile pro klatovské továrny, chodilo na práci do lesa a pásly krávy. Z dob blahobytnějších zůstal honosný název hospody "Na zámecké" a opuštěné šachty na Křížovce, zarůstající silenkou a trnčím. Náměstíčko si proměnili v park, kde jsem viděl čtyři roubené studně a kameninovou polychromovanou sošku černošky, nesoucí vázu. Šindele kostelní báně jsou natřeny sytou červení a hlas věžních hodin mi připomněl z dálky nějakou starodávnou píseň z hracího obrazu. Kolem starých šachtic jsem sestupoval dolů k Mokrosukům, jejichž siluetu zdůrazňuje prastará lípa tak prostorné výduti ve vykotlaném kmeni, že se do ní mohou schovat čtyři dospělé osoby. Osamělý dub svou rozsochatostí koruny a mohutností zbrázděného kmene zaujme oko divákovo naráz, i když mělo jinak dost příležitosti pokochat se přírodními architekturami stromovými věru dosyta, ať už jsou to lípy malonické nebo jiné, stojící u cesty mezi Jindřichovicemi a Mlázovy. Renesanční arkády zámecké a krásně členěné štíty s bohatou dekorací, byť rustikalisovanou, zapůsobily na mne jako kouzelný snový přelud. Tato venkovská renesance má v sobě něco tak bytostně českého, že jsem kolem ní chodil jako omámen, kresle ji se všech stran a vzpomínaje na Mikoláše Alše, který by z ní dovedl vyvolat život tak umocněný, až by se nám dech zatajil...
Do šumavského Podlesí :: odstavec 30
Jinou stachovskou chloubou je Karel Klostermann. Umístil do Stach svou "Odysseu soudního sluhy", a kdyby byl už nic jiného nenapsal, Stachovští ho budou vzpomínati navždycky. Projděte kraj a pochopíte, co znamenalo pro soudního sluhu Mastílka z Kašperských Hor doručiti obsílku jakémusi Josefu Voldřichovi ve Staších. Najděte adresáta tohoto jména bez udání domovního čísla, když každý třetí člověk se tu jmenuje Voldřich nebo Kůs. A Stachy? To není jen městečko, jděte kolem dokola a všude vám řeknou, že jste pořád na Staších. Co je tu samot s věžičkami a šindelovou střechou, kde se za Stachovské počítají: Jirkalov, Bláhov, Říhov, Kusov, Voldřichov, Zadov, Churáňov, Michalov, Vyšehrad, Jáchymov, Šebestov, Německé Chalupy, Tejmlov, Javorník, Oubislav...
Od Hradce k Počátkám :: odstavec 71
Šindelová mohutná báň zvonice i štíhlá vížka jehlanovitého sanktusníku na blízkém hřbitovním chrámu vytvářejí typické obrysy těchto míst pro všechny počátecké rodáky, do jejichž města se vracíme zamyšlenější. Kolem dokola leží chudý kraj s "Černými bratrstvy lesů" a na mezích pod prosvítavými nebesy rozsvícený "sírovým květem" svízelu siřišťového, kraj pozdějších jar a zádumčivějších podzimů než jinde, kraj jeřábů, osik, bříz, jalovců i drobných vsí, schoulených na závětrné straně lesnatých svahů mezi drobnými políčky osad, "v nichž chalupník byl pán a sedlák boháčem". I v létě jsou tu rozevlátá oblaka studenější svou bělí než jinde a tuto zchlazenou melancholickou krásu kvetoucího vřesu, mělkých písčitých oranic, kamení a oblak hluboce procítí každý, kdo sem přijde z kraje odjinud.
K srdci jižních Čech :: odstavec 27
Ještě obcházím celou ves a vracím se do půvabné kaple svaté Barbory, postavené roku 1732 hrabětem Ferdinandem de Foursem. Fresky zobrazují život svaté Barbory a čtyři představují poslední věci člověka: smrt, soud, nebe, peklo. Brána postavená na oblaku s klečícími postavami vyjadřuje malířovu představu, která je blízká duchovnímu světu i představivosti naší paní Zuzany. Šindelová báň věžní, hřbitůvek kolem kostela, jehož hrazení má kamenné pilíře, kašna u kostela, lípy a kaštany i sochy na latourovské hrobce podtrhují starodávnou krásu celého Radenína...
Od Postřekova do Klenčí :: odstavec 47
Dodnes se v jeho blízkosti bělá myslivna se šindelovou střechou, odkud vycházíval do Klenčí fořt Tudleno, čtenářům důvěrně známý z čtení o paní komisarce. Zdejšími lesními stezkami utíkali mladí chasníci před rekrutýrkou a jinými, ještě tajnějšími přechody prchali pašeři před císařskými grencjégry, jejichž zkušený zrak okamžitě postřehl na sněhu čerstvou stopu nebo šlépěj na polehlé trávě. Docela blizoučko se nalézá kaplička svatého Vojtěcha, spjatá s jednou chvílí Baarova života. Jedna romantická myslivecká dcerka si usmyslila, že musí mít oddavky právě v této osamocené svatyni. Obrátila se jistě s neobvyklou žádostí na spisovatele-kněze, a ten ve své lidské dobrotě neodmítl splnit její podivné přání. Vyprávíval s úsměvem, jak se za tuhé zimy dostali vysokým sněhem až do kapličky a jak této mladé dvojici kromě duchovního, ministrantů a svědků asistovali při svatebním obřadu i zajíci.