Josef Kočí

Reference

Stříbrné Hory :: odstavec 30
Přijíždívali s ním í jeho umělečtí přátelé. Vincenc Beneš mu tu namaloval pro vzpomínku í potěchu duše maminčinu chaloupku, jiný kamarád z Umělecké Besedy, Václav Rabas, sdílel s ním jednoho léta několikadenní pobyt v rodné krajině. Jednou zajel za mnou i do Myslíva, kde jsem tehdy hostil Aloise Moravce a Bohumila Ullrycha a kde byl na letním bytě malíř Josef Kočí se svým bratrem sochařem. Pamatuji se, jaká to byla radostná návštěva, při níž se hovořilo o kraji, o poesii i malování. Vydal jsem tehdy "Kvetoucí trnku" a dozvěděl jsem se později od přátel, jak Dr Hlaváč nosíval vždycky po kapsách několik výtisků a poděloval tímto kvítím našeho domova všechny své známé místo květin daleko honosnějších. Aspoň po letech budiž tu vysloven upřímný dík za tuto věrnou příchylnost k poesii začínajícího básníka.
Hlasy domova :: odstavce 87, 101
Po první světové válce objevili tichost a krásu našeho domova pražští letní hosté, mezí nimi se objevují i první malíři. Josef Kočí zde pilně maloval dvoje prázdniny, Vojtěch Sedláček si sem zajel pro několik kreseb k Bartošově knize, vystřídal ho Bohumil Ullrych, Stanislav Doležal a Vladimír Pleiner. Trvalou památku nechali po sobě Alois Moravec a F. V. Mokrý svými návrhy k dvěma chrámovým oknům, která dal zhotovit Dr Jan Bartoš se svým bratrem. Zůstane jeho ctí, že si dovedl vybrat skutečné umělce, a umělcům zase náš dík za krásnou realisaci objednavatelova záměru.
...
Náhon Alšova mlýna je stále týž, jak jej před lety namaloval Josef Kočí, jen jiná voda a jiný čas plyne přes stará mlýnská kola, která už dávno neslouží. Jiný pražský malíř, profesor akademie Karel Minář, přišel si za okupace jistě na svou radost, když se mohl dívat, jak od Satavů nebo z Hudečkovic dvora vyváděli navečer plavit koně. A jaké koně! - Jen kaplička je tu nová, i písknutí vláčku mě mate. Ten tu za dětství Alšova ještě nejezdíval. Jeho dětské kroky však pamatuje prastarý jilm u mlýna Lopatárny, kde zvídavý zrak vídával na okolních holých vrších stádo ovec, které tu tehdy ovčák pásával.
Do šumavského Podlesí :: odstavce 23, 31
Důvod k návštěvě Milejovic dala rodinná kronika malíře Josefa Kočího, v níž jsem četl příběhy jeho předků, sahající až do tereziánské doby. Pocházeli z "Milivic", jak zní staré pojmenování, a já měl zjistit, zda tam ještě žije někdo z jejich rodu. Tedy důvod celkem soukromý. Šest vrb stojí nad návesním rybníčkem jako stráž a slunce zrcadlí v něm bílé štíty statku i navečerní stmívavou tichost, na svahu návsi vévodí kaplička, vedle ní vysoký kamenný kříž a všude před staveními šumí košaté koruny stromů. Ptaje se po místních znamenitostech, vyzvěděl jsem, že nebudu zklamán, navštívím-li Dobrou Vodu. Stoupal jsem k lesu, odkud se rozevřel nádherný rozhled do širokého kraje. Je možno přehlédnout značnou část otavského údolí až za Katovickou horu, dýmavé Strakonice, vrchy nad Jinínem i jihozápadní obzor, zavrcholený Ostrým. Dobrá Voda, jako ostatně všechny Dobré Vody, co jsem jich viděl, vznikla kolem léčivé studánky. Víra v její zázračnou moc je živá i dnes; neznámá žena mi v lese vyprávěla příběh o divuplném uzdravení své matky, s jejíž nemocí si prý už lékaři nevěděli rady, ale naděje v hojivý účinek a užívání vody ze zdejší studánky jí prý vrátilo zdraví natrvalo. Opustil jsem hospodyni, shrabující hrabanku na podestlání v chlévě, a šel sám lesní cestou plnou voňavého stínu a ticha až k místu, kde se tmáň náhle rozsvětlila zeleným světlem. Na malé akropoli uprostřed lesa stojí kaple, jejíž architektura neudiví, ale alej bílých kapliček, rozestavěných v kruhu pod košatými lipami, vyzařuje takovou zvláštní poesií, až ti zatrne srdce. Pod motýlím nebem prostřely trávy svůj měkký svit, v němž taje houslení cvrčků, a větve prosívají svým listovím zeleň tetelivých stínů. Končina jako stvořená pro májové schůzky milenců za padání rosy, kdy na nebesa přicházejí první hvězdy, kdy je slyšet jenom prudký horký dech a ústa ovívá jemná vlna zlatavých dívčích vlasů, vlhká vůně kořání i omamný výdech vadnoucího sena. Místo pro usebrané zpovědi duše, tišina soustředěná k modlitbám, díkům, prosbě a zasnění...
...
"Počátek moudrosti je bázeň boží", mají napsáno na štítě dřevěné školy zadovské, kde jsou odříznuti od světa, závidím jim však jejích ticho a lesy. Chtěl bych znovu vidět podivné kříže se všemi nástroji Kristova umučení, na nich přibitými, chtěl bych v létě procházet brusinkovými plantážemi, kde voní vemeníky a na podzim kvete vřes, ještě jednou bych se chtěl s Klostermannovy skály zadívat k Boubínu a u napajedel s dřevěnou vodotečí poslouchat zvonky rozeznívané kroky krav, zaslechnout i starý zvon s věže dobršské, zajít do všech sednic ve Vacově, zejména tam, kde po domácku vyrábějí hračky, znovu vejít do starého románského kostelíka v Zdíkovcí, vzpomenout na "Hadrmoni" Josefa Kočího, který tu namaloval tolik akvare!ů, vidět trojštítou radnici v Kašperských Horách, znovu a znovu projít každou vesnici celého Podlesí.
Hlasy domova :: odstavec 28
Jen podle paměti tušíš v dálce lesácké vesnice podtřemšínské; Mejta, Vacíkov, Roželov, Planiny. V jeho zámečku jsi před lety viděl arcibiskupa Kordače, takového civilního, suchého stařečka. Kdo by byl tenkrát tušil, že se tato tišina stane někdy úkrytem partyzánů? Při pohledu na vrch Javory se zříceninou kostela ti vyvstanou před očima všechny pověsti a zázraky, slýchané v dětských letech od planinské rodačky, sousedky Vávříkové. Z šera v modru za švestkovými stromy jen matně zasvitl štíhlý prst bělčické věže. Malíř Josef Kočí ji tolikrát maloval, ale i F. V. Mokrý a Bohumil Ullrych. Rád ji vždy vidím, je to pozdrav domova. Čím tebe mám pochváliti, ty tiché skromné městečko v lípách, když už jiný z mých rodáků, Dr. Jan Bartoš, napsal o tobě celou knížku? A přece něco vím, o čem se v ní nedočtete ....