• 
• 
• 
• 

Julius Mařák

Julius Mařák na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Lesy :: odstavec 2

  Lesy mého domova nevyvolávají romantickou krásu obrazů Mařákových, plnou překvapivých zákoutí a tajemného šerosvitu nad bujnou, divokou vegetací, nemají ani parkový ráz stromových vedut, jak je známe z okolí panských sídel, ani se do nich nechodí na procházku jako do lesů v blízkosti velkoměst, kam se tak rádi uchylují nedělní rekreanti po celotýdenní únavě.

• Hlasy domova :: odstavce 17, 18-19, 33, 205-206

  Jaké bylo překvapení leletického řídícího Hynka Šebka, když jednoho prázdninového večera zaklepali na dveře jeho školy tři unavení poutníci a prosili o noclech. Starost nemalá pro starého mládence, zvláště když nejstarší z příchozích se představil jako malíř Julius Mařák. Pan řídící byl čtenář přehorlivý, předplácel si i "Zlatou Prahu" a věděl naráz, jaký host přisel do jeho zapadlé vsí. Mařák maloval se svými žáky v Lochovicích a na jedné z potulek došli až do tohoto zákoutí, Lochovic značně vzdáleného. Ze staršího žáka se vyklubal bývalý lnářský adjunkt Stanislav Lolek a rozpovídaný pan řídící využil plně této nečekané příležitosti, aby se mohl dosyta rozhovořit o lnářském okolí, které znal dobře z dob svého mladého učitelování. Ráno se vypravil s touto uměleckou trojicí do krásného lesa, kde se dodnes říká "U velkých kamenů". Tři dny měli malíři co malovat, tři noci přespali v leletické škole a při rozloučení dostal náš hostitel tři tužkové kresby s Mařákovým věnováním...

  ...

  Kdyby Julius Mařák mohl znovu navštíviti tento lesní motiv, byl by jistě překvapen. Se stromy, značně už rozrostlejšími, by se snad i shledal - ale kameny, které zdejší lid výstižně pojmenoval "želvice", protože skutečně vypadaly jako ohromné želvy, by tam už nenašel. Tuto geologickou zvláštnost původu morénového, mající obdobu jen ve Švédsku, objevil belčický majitel lomů pan Váně a proměnil ji ve vyleštěné žulové desky, jimiž jsou obloženy stěny význačné pražské stavby...
  Už dávno zemřel pan řídící Šebek, oplakáván a stále vzpomínán svými žáky i sousedy, ale když jsem sám začínal učit v jeho škole a poptával se na vzácný Mařákův dar, ztratila se mi stopa v naprosté tmě.

  ...

  Před lety sem pravidelně docházíval z Příbrami se svým přítelem, soudcem Josefem Ševcem, jiný malíř, žák Mařákův, Jaroslav Panuška. Nevím, co ho očarovalo víc, zda stará tvrz proměněná v špejchar, či hladiny rybničné, nebo stará "radikovaná" hospoda u Kellerů, kde příbramský sudí objevil v rozhovoru s hostinským, že on je vlastně Panuškovým bratrancem, neboť otec hostinského a Panuškova maminka byli bratr se sestrou. I rozjeli se sudí s malířem do lnářského kláštera a v tamní knize sňatků zjistili, Že František Panuška, lesník na statku Kiósie v Uhřích, stár 29 let, vstoupil ve svátost manželskou s Josefou, dcerou Františka Kellera, hostinského v Thorovicích č. 41. Svědkové byli Václav Votava, mlynář z Hydčic, a Josef Podhrazký, sládek z Oselec. Toto ověřené zjištění Panuškových rodových kořenů bylo nejen důvodem k domácí rodinné slavnosti, ale Panuška si ještě víc zamiloval tuto rodnou krajinu svých rodičů, o jejíchž rybnících prohlásil, že jsou nejkrásnější v Čechách, a ani třeboňské prý se jim nevyrovnají. A jaká krásná jména pro ně zdejší lid vymyslil: Radov, Smyslov, Vitanovy, Hadí - poslední dva jsou rozložené v zelené tišině uprostřed lesů.

  ...

  I syn, inženýr a grafik, miloval rodný kraj otcův a desítkami kreseb citlivě vyjádřil krásné lesní scenerie zdejší obory. Jeho dřevorytecké listy mají své zvláštní kouzlo v podání lesní tichosti. Kolikrát kreslil skupinu sosen, kterou sám pokřtil případným názvem "U pěti sester", a tento český strom se mu stal podnětem k mnohému uctívání, jež vyvrcholilo v celých cyklech. Nejvěrnější z druhů, krajinář Antonín Hudeček, sdílel Řeřichovu lásku k sedlické oboře stejně intensivně a namaloval tu mnoho obrazů. V jeho monografii se setkáváme s reprodukovanou partií starých stromů u strážního domečku, v němž přenocovávali adjunkti s hajnými, když se ještě v kraji hodně pytlačívalo. Světelný problém lesního příšeří vzněcoval všechny impresionisty. Lyrického Hudečka zneklidňovala tmáň jednoho kouta, do níž hodilo listoví jedinou slunečnou skvrnu. Chtěl tuto barevnou dumku rozeznít na velkém plátně, žel, zůstalo jenom při záměru. Partii sosen akvareloval i synovec Julia Zeyera, malíř Angelo Zeyer, který svým osobitým způsobem namaloval pro Řeřichu i starý písecký most s řekou Otavou. K panu lesmistrovi Kolárskému zajíždíval za lovnou zvěří i za malováním ještě jeden malíř, Vilém Trsek, který se narodil v myslivně uprostřed křivoklátských lesů a měl po předcích v žilách hodně zelené krve. Nezjistil jsem už, kam se dostaly jeho obrazy s mysliveckými náměty, kterých tu několik namaloval. Jednoho léta se sem zatoulal ze svého čížovského prázdninového bytu krajinář Ota Bubeníček, žák Mařákův, jemuž nestačilo jenom malování, ale vykopal tu i jednu z mohyl a odnesl si z obory na památku velikého dřevnatého choroše.
  Škoda, že se na svých cestách nedostal do této obory Julius Mařák. Jak by jej byla okouzlila, a Sedlici se mohlo dostati v našem umění čestného úkolu i názvu českého Barbizonu.

• Do šumavského Podlesí :: odstavec 6

  Údolím Volyňky se kolébával známý komediantský vůz krajináře Aloise Kalvody, z něhož tento malíř namaloval volyňské náměstí s renesanční radnicí, jejíž štítoví zdobila Lhotova sgraffita; věžička ani její podloubí nejsou bez půvabu, stejně jako šplounání kašny v dusném bezvětří u chladivého stínu kvetoucích lip. I Ota Bubeníček, žák Mařákův, zajíždíval do Volyně k profesoru vysokého učení technického Jindřichu Svobodovi a namaloval zde více obrazů. Rybničná tichost jednoho volyňského motivu zlákala jiného mařákovce, Josefa Holuba z Kralup, aby ji barevně vyjádřil svým lyrickým pojetím. Barokní sousoší českých patronů pietně renovovali bratři Boháčové, zdejší rodáci. Přespal jsem ve škole a ráno přihlížel přípravám provazolezce Dominika Třísky k večernímu producírování. Právě vztyčovali na náměstí dva stožáry s napjatým lanem a zavěšovali pod ně ochrannou síť. Mnozí Podlesáci dobře znají potulné živobytí ze svých "světáckých" toulek za chlebem.

• Na Vodňansku :: odstavec 9

  Žák Mařákův, Augustin Satra, namaloval dva obrazy s motivem protivínského náměstí. Nevíme už, kdo si je tenkrát objednal, a nedozvíme se už také, zda ho nezlákala svou stromovou krásou místní Bažantnice nebo platan před zámkem či jiná zákoutí v zámeckém parku.

• Do nejjižnějších Čech :: odstavec 28

  Vzpomínal jsem na Julia Mařáka, milence lesní a stromové krásy, který sem zajel na celé léto se svou malířskou školou; nedozvíme se už, zda ho nezlákal víc nedaleký prales žofínský, nejkrásnější v Čechách. Vzpomněl jsem i na E. F. Buriana a jeho divadelní soubor, tolik se přátelivší s novými novohradskými osídlenci.

• Obděnická pouť :: odstavec 88

  Zůstala po něm opuštěná paleta, modlitební knížky, havířská švancara a vysvědčení z akademie, podepsané Pirnerem a Mařákem - k nimž přesmutný doplněk činí zažloutlé papíry s náčrty, ohryzané myšími zuby.

• Bechyně :: odstavec 3

  Když jsem putoval k Bechyni z Týna po břehu Lužnice, byl jsem v zajetí něžné melodie řeky, tichounce plynoucí v nepostižítelných rytmech mezi loukami a lesy, kde pod olšemi seděli mlčeliví rybáři, břehulky, ty tanečnice hladin, namáčely svá křídla do stříbra vod i modři nebeské a pod vysokými smrky sjížděly do vln užovky. Tato zrcadlivá krása vzrušovala svou barevnou hrou i proměnami nálad krajináře Otakara Lebedu, který se jí nemohl dosytit, jako by tušil, že už jenom málo času mu zbývá, aby ji zachytil v jemném ladění svých pláten. Ze skalnatých strání se dívával dolů na uplývající řeku a čekal, až ze zákrutu připlynou vory, nad nimiž stoupaly rozplývavé, modré chocholy dýmů, ztrácejíce se v dálkách. Uplynula léta, uplynuly vory, a my jsme stále dlužní tomuto Mařákovu žákovi větší díl vděčnosti, než jsme mu dali, a jež mu právem náleží. S těmito myšlenkami jsem došel až k bechyňským mlýnům, nad nimiž strmí město se starým zámkem, svítícím žlutými zdmi ze sytého blankytu nebes. Chcete-li spatřit nejúchvatnější krásu Bechyně, vyberte si pro svoji návštěvu slunečný den.

• Na Soběslavská blata :: odstavec 48

  V tomto městečku se narodil Václav Filípek, spolužák Jablonského z jindřichohradeckého gymnasia a přítel Máchův, s nímž nadšeně hrával divadlo u Kajetánů. Podle cizích předloh napsal mnoho her a přispíval vydatně do Rubešova Palečka, jiný z rodáků, malíř Franta Líbal, rád se vrací se svými plátny do kraje rašeliny, mokřadel a na rybničně hráze svého domova pod předjarní a listopadová oblaka, zamilován do jeho vlhké atmosféry, kdy vítr čeří rákosí a vodu, země je syrová a chladná, stromy holé, vzduch ostrý. Barevnou skladbu rodného kraje v dramatických proměnách ročních časů a ve střídání jejich nálad zachycuje na svých obrazech s upřímným citovým zaujetím, aby svým uměleckým podílem přispěl k chvále Blat, svého domova milovaného. Jiný malíř, žák Julia Mařáka a důvěrný přítel Antonína Slavíčka, Bohuslav Dvořák, jezdíval do Veselí ke svému bratrovi a rád zde malovával březové aleje, tak typické pro cesty zdejší krajiny.

• Hlasy domova :: odstavce 14-16

  Jaké bylo překvapení leletického řídícího Hynka Šebka, když jednoho prázdninového večera zaklepali na dveře jeho školy tři unavení poutníci a prosili o nocleh. Starost nemalá pro starého mládence, zvláště když nejstarší z příchozích se představil jako malíř Julius Mařák. Pan řídící byl čtenář přehorlivý, předplácel si i "Zlatou Prahu" a věděl naráz, jaký host přišel do jeho zapadlé vsi. Maloval právě se svými žáky v Lochovicích a na jedné z potulek se zatoulali až do tohoto zákoutí, Lochovic značně vzdáleného. Ze staršího žáka se vyklubal bývalý lnářský adjunkt Stanislav Lolek a rozpovídaný pan řídící využil plně této nečekané příležitosti, aby se mohl dosyta rozhovořiti o lnářském okolí, které znal dobře z dob svého mladého učitelování. Ráno se vypravil s touto uměleckou trojicí do krásného lesa, kde se dodnes říká "U velkých kamenů". Tři dny měli malíři co malovat, tři noci přespali v leletické škole a při rozloučení dostal náš hostitel tři tužkové kresby s Mařákovým věnováním . ..
  Kdyby Julius Mařák mohl znovu navštíviti tento lesní motiv, byl by jistě překvapen. Se stromy značně už rozrostlejšími by se snad i shledal — ale kameny, které zdejší lid výstižně pojmenoval "želvice", protože skutečně vypadaly jako ohromné želvy, by tam už nenašel. Tuto geologickou zvláštnost původu mořenového, mající obdobu jen ve švédsku, objevil bělčický majitel lomů pan Vaně — a proměnil ji ve vyleštěné žulové desky, jimiž jsou obloženy stěny význačné pražské stavby ...
  Už dávno zemřel i pan řídící Šebek, oplakáván a stále vzpomínán svými žáky i sousedy, a když jsem sám začínal učiti v jeho škole a poptával se na vzácný Mařákův dar, ztratila se mi stopa v naprosté tmě. I tato příhoda se mi ve Lnářích vybavila při zjišťování malířských začátků Lolkových. "Strhané struny zvuk" mne ovanul máchovskou tesknicí z veršů bratří Adamců, jejichž kolébka stála v prosté světničce zdejšího mistra krejčovského. V jedné z mnoha obměn opakuje se v jejich životě osud tolika českých studentů, jimž proletářská léta kondic a odříkání napíší předčasný úmrtní list.

• Žádnyj neví co sou Domažlice :: odstavec 5

  Tento zbrojný mýtus země prociťoval zde i jeden z našich současných umělců, grafik Jaroslav Vodrážka, jenž zkomponoval celý chodský cyklus uhlokreseb, velmi sugestivních v nápovědi drsné přírody i ošlehaných tváří starých strážců hranic. Mezi erbovní místa České země zařadil Domažlice i Julius Mařák v svém cyklu krajinářském, který můžeme spatřit v předsíni královské lóže Národního divadla.