• 
• 
• 
• 

vřes obecný

Vřes obecný na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Rošice :: odstavec 30

  V čase, kdy tu procházel, už rudnou šípky, začíná fialovět vřes a v suchých metlicích dokvétají třezalky. Nevím, zda si povšiml i bramborového květu, mateřského znamínka naší krajiny. Spíš jej asi upoutal rozhled k Boubínu a Bobíku přes první strniště a louky, kde se i tehdy jistě pásly krávy a stranou prvních oráčů sbírala klásky bosá husopaska. Pozorně nabírám do očí jímavou tichost této krajiny, jejíž sluncem ožehlá tvář teskní z vybledlého kartounu nebes.

• Lesy :: odstavec 28

  Chytám-li na vábničku vůní podzimy mého domova, ozve se mi odněkud z kvetoucího vřesu zabručení čmeláků, v rákosí zapospíchá déšť a pod sosnovými korunami ucítím z vlhkého jehličí vydychnutí zelánek. Je to poslední houbový pozdrav našich lesů a druží se k němu vůně schnoucí bramborové nati, dým ohníčku z pastev nad rudnoucími šípky, matný lesk brázd a plavá vlna metlice na pasekách, chlad mlh z otavních luk a závan rybiny z vypouštěných rybníků před rybolovy. Rosa dlouho prodlévá v travách, nebe je plné ptačích odletů a tichého, stříbřitého jasu...

• Březnice :: odstavec 5

  Tam jsou paseky plné vrbovky, zmijí a slunce - tam jsou hluboké lesy s přetichou vůní mařinky vonné, kde plavuně svazují váš krok a slova pověsti mají přízvuk tragický. V nejzapadlejších koutech dýmávaly milíře a v říjnových mlhách se tu ozývalo troubení jelenů. Železné křížky v lesních tišinách rozežírá rez a na sveřepé pytlácké bitky s mysliveckými mládenci se už také pozapomíná. Ještě za první světové války tu znívala cvočkařská kladívka na domácích kovadíinkách, ale dnes už i zbytky starých skláren a hutí přerůstá vřes. Jen rány seker vrací ještě ozvěna našemu času...

• Pouť vzpomínavá :: odstavec 5

  Když podzim zažehne hrozníčky jeřabin, rozkvete vřes, obzor zneklidní chvěním vlaštovčích křídel a vrchy šumavského předhoří jsou zality průzračným modrem, tu otevřou se z chanovického návrší dálky tak vábivé, že na ně do smrti nezapomenete.

• Hlasy domova :: odstavce 61, 183

  Kromě bývalých lázní a domů očíslovaných římskými číslicemi zůstává vzpomínkou na židovskou minulost Kasejovic starý hřbitov "Na stráži". Kamenné náhrobky šednou lišejníkem, pod thujemi na hrobech rozkvétá vřes, z puklé zídky se ozývá cvrček, vánek zachvívá květy zvonků, starčků a chrastavce, za oranicemi se zamýšlí zamlžený kraj. V jemném odstínění siluet tušíš za zídkou Oujezdo, za vlnou lesa Předmíř, Zamlýní s leskem rybníků, hladinu rybníka Metelského a za ním vzadu obrys Třemšína. Stará obřadní síň je proměněna v stodolu, z vlaštovčího hnízda vzlétla kmitavá křídla vlaštovek. K tetě Gottliebové, jejíž manžel měl v Kasejovicích vetešnický krámek, jezdíval z Prahy její synovec Emil Orlik, pozdější slavný malíř a ředitel umělecko-průmyslové školy berlínské. Místní tradice vypráví, že tu v hospodě "Na staré Vrčeni" kreslíval sousedům obrázky.

  ...

  Stranou silnice se zdvíhá osamělý pahorek, zavrcholený velikými balvany jako nějaký přírodní oltář, nad nímž prosvítává břízka z porostu lísek, trnčí a vřesu, který mírně zvlněnému okolí tvoří dominantu. Nevím, odkud dostal svůj prapodivný název Kátlperk. Zvláštní sugesci tohoto místa podlehneme okamžitě. Kameny mají nezvyklé rozměry i podobu. Jeden z nich se podobá obrovské zkamenělé žábě, na jiném nalézáme zvláštní kresbu jako znamení nějaké runy, a největší z nich, ležící osaměle stranou, má na vrcholu zcela zřetelně vytesanou mísu o průměru asi tři čtvrti metru. Je plná čisté vody. Místo jako vybrané samotnou přírodou pro nějaký dávný kultovní účel. Pranic bych se nedivil, kdyby tu archeologové nalezli skryté žárové hroby. Tento pahorek ovládá celý široký obzor kraje: zahlédneme odtud buzický hrad i zámek škvoretický, Blatná leží před námi jako na dlani, na západě uzříme kostel řesanický, v dálce za bezdědovickým dvorem věž kláštera lnářského a trochu severněji červenou cibulku kostela paštického. Šero zduchovňuje stromy do zvláštních podob a zdůrazňuje prapůvodní tektoniku krajiny. Jen matně rozeznáváš na pahorku kručinky, chrastavec, hvozdík i devaterníky, z okolních brázd zasvitne skromný květ bramborový a rozsáhlejší lán vydychne prudce vůni majoránky. Nikdy tady nebyla pěstována v tak velkém rozsahu. Blatná slynula dobrou pověstí svých zahradníků odedávna; blatenská majoránka se však ted vyváží daleko do světa a její jakost předčí prý druhy jinde pěstované.

• Sláva Sušice :: odstavec 74

  Stráň nad antigelským dvorcem byla zamyšlena vřesem, v němž plály arniky a květy žlutofialového černýše hajního. Jak příroda si umí vyladit barvy! Dřevěný můstek nás převedl přes peřeje Vydry a já hledám u Hamerského potoka jedno stavení, kde žil Podhamerský sedlák, známý z Klostermannova vyprávění. Z celé usedlosti zůstala jen kaplička mezi dvěma javory uprostřed ssutin a na cestě pod lesem vzácný květ mléčivce. Zvláštní, a přece tak prostá věc: co lidé opustí, vzápětí ovládnou kopřivy...

• Kašperské Hory :: odstavec 60

  Z paseky, přeplněné jalovci, brusinčím a vřesem, kde osamělé sosny odměřují dálku, obhlížíme obzor k Javorníku a naše kroky se proplétají mezi kamením k Nicovu. Dřevěná stavení jsou z větší části opuštěna, zčásti sesuta a my vstupujeme do kostela, který je svým založením v kraji jedním z nejstarších. Na oltáři vidíme svatého Martina, obklopeného světci se širokými kloboučky a oděnými zcela rokokově. Toto nicovské rokoko není bez půvabu.

• Do šumavského Podlesí :: odstavec 31

  "Počátek moudrosti je bázeň boží", mají napsáno na štítě dřevěné školy zadovské, kde jsou odříznuti od světa, závidím jim však jejích ticho a lesy. Chtěl bych znovu vidět podivné kříže se všemi nástroji Kristova umučení, na nich přibitými, chtěl bych v létě procházet brusinkovými plantážemi, kde voní vemeníky a na podzim kvete vřes, ještě jednou bych se chtěl s Klostermannovy skály zadívat k Boubínu a u napajedel s dřevěnou vodotečí poslouchat zvonky rozeznívané kroky krav, zaslechnout i starý zvon s věže dobršské, zajít do všech sednic ve Vacově, zejména tam, kde po domácku vyrábějí hračky, znovu vejít do starého románského kostelíka v Zdíkovcí, vzpomenout na "Hadrmoni" Josefa Kočího, který tu namaloval tolik akvare!ů, vidět trojštítou radnici v Kašperských Horách, znovu a znovu projít každou vesnici celého Podlesí.

• Na Vodňansku :: odstavec 44

  Pod bílými pospíchavými oblaky jsem šel kolem Dřemlínského rybníka, kde hnědá cigára orobince a nafialovělé laty rákosu přetínaly obzor Skočické hory, v blízkosti rybníka Strpského se bělaly chalupy stejnojmenné vsi a kousek dál tměly se u lesa duby na hrázi Černoháje, jejichž stín se proměnil v travách v žlutofialový květ černýše hajního i v zasnění kvetoucího vřesu. Potom jde mělké úžlabí luk mezi smrkovými lesy a objeví se samota Klus, kde v osmnáctém století žil první český letec Vít Fučík. Zabýval se samými prapodivnými věcmi: sám od sebe se naučil řezbařit a truhlařit, vymyslil zvláštní kudlu, z níž stisknutím vyskočilo několik jiných malých kudliček. Bylo to zvláštní, lidé se podivili této umné práci, ale jejímu původci začali přezdívat Kudlička a tato přezdívka mu zůstala do smrti. Když mu bylo padesát let, začal se zabývat věcí do té doby v kraji neslýchanou. Zhotovil si zvláštní křídla, přivázal si je na sebe a ze střechy své chalupy se rozletěl daleko, daleko v pojmu svých vrstevníků. Vypráví se, že jednou letěl až do Vodňan, hodinu cesty vzdálených, a přistál zrovna vedle synagógy, právě když měli židé bohoslužby. Vyběhli ven, domnívajíce se, že mezi ně přiletěl Mesiáš, pohostili ho bohatě a dostal nové pojmenování "Zlatý ptáček". Jednou ho však srazil vítr na hráz Černoháje a trochu pošramotil, což pan farář z Bílé Hůrky svým osadníkům vyložil jako přirozený trest, poněvadž se člověk nemá rouhati Pánubohu. Letec si vzal toto naučení na chvíli k srdci a z kovových částí samoletu zhotovil kříže, které rozestavil kolem stavení. Ruka boží ho nepotrestala pádem, jak mu předvídal rozhněvaný duchovní; náš letec se dožil 85 let a umřel přirozenou smrtí roku 1804 a odpočívá svůj věčný sen na hřbitůvku rozprostřeném kolem kostela na Bílé Hůrce.

• Třeboň :: odstavec 12

  Obílené zdi v zeleni pastvin, kosmaté duby na hrázích, rozdouvané bouřemi a větry, stříbrná plynoucí oblaka v zrcadle hladin, jejichž měňavý stín čeří vějířem vlny plující roháč nebo černá tečka lysky, před vašimi kroky unikající do bezpečí v středu rybničném, to ještě není Třeboňsko. Ještě k němu patří šelest písku pod vašimi kročeji v praskavých borových lesích a zase houpavé pěšiny mezi třasavisky, ostřice luk a mělké zteplalé vody "lokáčů" i černavy opuštěných borkovišť, kde se zastavil čas. Kapradí obrostlo černé, zapomenuté jámy v lesích, odkud byla lámána žula na rybniční hráze, a omamnou vůni rojovníků roznáší vítr mezi rašícími břízkami nad rašelinitá mokřadla, kam v létě zaběhnou děti pro červené kuličky klikvy i modré bobulky "opilek", jak tu nazývají, ne bez důvodu, plody vlochyně. Teplé večery v senách jsou rozeznívány táhlými žalmy žab a dny šuměním křídel všeho vodního ptactva, které přelétá z hladiny na hladinu. Podzim rozsvítí rudé hrozníčky jeřabin nad "talutami" plnými kvetoucího vřesu. Stará zvyklost, udržovaná v kraji odnepaměti, zavěšuje věnečky z jeřabin o svátku svatého Bartoloměje (k němuž se vztahuje tolik místních pranostik) na štíty stavení, aby je světec uchránil od ohně. Z husté, těžké mlhy zazni naříkání "kníhaček", jak tady výstižně nazývají čejky, a v šelestivém rákosí se mihnou rozplývavé siluety vodních pytláků, nemilosrdné pronásledovaných už v dobách Krčínových. Jejich mstu pocítilo tolik baštýřů a hajných, přepadených o samotě. Oko za oko, zub za zub platilo tady jako neúprosný zákon v stálých zápasech lidské náruživosti s ochránci knížecího majetku; kolik balad s příchutí krve i tetelivého strachu bylo by možno napsat o každém rybníce, o každé baště. Pach rybiny a čpícího bahna vane v podzimních prochladech z temného rybničného dna, v němž zůstaly po rybolovu hluboké capoty rybářů, měnící se prvním deštěm v malá, stříbrná zrcátka...

• Od Hradce k Počátkám :: odstavce 19, 27, 30, 71

  Lesním průsekem mezi borůvčím, kameny, vřesem a kručinkami sestupujeme k tichému rybníčku v lukách, nad jehož rašelinitou vodou přeletěla volavka, v lehkém oparu zakníhaly čejky a večerní nebe zlátlo nad lesem, lesknouc se v rose trav. Kostelní Radouň byla už plná šera a žabího kuňkání, které tesknilo z návesního rybníčku, zarostlého orobincem, nad jehož temnými cigáry se rýsovala zamlžená silueta kostelního jehlanu věže. Srpek luny jen skromně osvětloval pěšiny mezi lesy, vystřídávané houpavými stezkami na rašelinných lukách, kde se v šeru mihla srna a na jednom palouku se cosi temné a loudavě pohybovalo. Když jsme přišli blíže, proměnilo se to v pichlavou ježčí kuličku. Louky voněly rosou, z lesního bezvětrna dýchala hřibová vůně a přes ovesné pole se zastříbřil úzký rybniční pás s bílými štíty za rákosím. To je Lovětín, z něhož nevidíme víc než oranžové obdélníky rozsvícených oken, a do chřípí nám zavál pach spalovaného chrastí. Ještě kousek cesty přes koleje u lovětínského nádražíčka, ještě chůze po mezi kolem praskajících žitných klasů, dál po uzoučké pěšině a potom kolem továrny k družstevnímu pšeničnému lánu. Než nám z osvětleného loubí hospody U Uchytalů poděkují za pozdrav, uvědomíme si, že jsme v Jarošově. Hořký dech olšin, chlad pospíchající říčky a blízké hvízdnutí vlaku nás provází k vilce na konci vsi, kde je pro nás připravena "přibíračka", jarošovská oblíbená večeře, loupané brambory zapíjené kyselým mlékem. Ještě před spaním slyšíme z rozvoněného kvítí zapísknutí smrtihlavovo, jehož tetelivé chvění má v noční tiši vskutku něco strašidelného, ale tma patří lyšajům, můrám a netopýrům, stejně jako hvězdám, probleskujícím z listí, jež se zrcadlí v temné zpívající hladině.

  ...

  Kraj kolem Nové Olešné si nejdéle uchoval náboženskou víru svých předků. Starý českobratrský hřbitůvek nad vsí, označený prostou kapličkou je toho dokladem; nikdo by však nehledal na tomto místě pohřebiště. Hroby jsou už slehlé a pod břízami tu roste vřes, křemenáše i sametové hlavičky hřibů.

  ...

  Nebyl jsem tu v zimě, slynoucí vysokým sněhem a mrazivou větrností. Čas pozdního léta, kdy jsem procházel touto končinou, byl už vyladěn do průhledné modři obzorů a slunce zažflialo nad cestami hrozníčky jeřabin, zatímco kamenité stráně ohlašovaly jeseň prvním náznakem kvetoucího vřesu.

  ...

  Šindelová mohutná báň zvonice i štíhlá vížka jehlanovitého sanktusníku na blízkém hřbitovním chrámu vytvářejí typické obrysy těchto míst pro všechny počátecké rodáky, do jejichž města se vracíme zamyšlenější. Kolem dokola leží chudý kraj s "Černými bratrstvy lesů" a na mezích pod prosvítavými nebesy rozsvícený "sírovým květem" svízelu siřišťového, kraj pozdějších jar a zádumčivějších podzimů než jinde, kraj jeřábů, osik, bříz, jalovců i drobných vsí, schoulených na závětrné straně lesnatých svahů mezi drobnými políčky osad, "v nichž chalupník byl pán a sedlák boháčem". I v létě jsou tu rozevlátá oblaka studenější svou bělí než jinde a tuto zchlazenou melancholickou krásu kvetoucího vřesu, mělkých písčitých oranic, kamení a oblak hluboce procítí každý, kdo sem přijde z kraje odjinud.

• Krajinou básníkovou :: odstavec 59

  Táhlý hřbet zalesněného Stražiště je dominantou kraje - ale zároveň i směrnicí a mýtem pacovské cesty básníkovy. Z jeho vrcholu je vidět Blaník, Talmberk, Křemešník, vrchy nad Vožicí, šumavský hřeben i pacovské věže s pozadím hradu Kamene. Metlici a vřes vystřídala podivná houba hadovka a balvany zase napadané suché dubové listí s borůvkovými keříčky. Na úpatí stojí mezi duby kaplička svatého Jana Křtitele se zázračnou studánkou, kde na světcův den se konají pouti, v celém kraji vyhlášené. Poutníci si v lahvičkách odnášejí hojivou vodu a bukové větvičky se zvláštními skvrnami na listech kladou doma za obrazy svatých jako poutní památku. Také jsem podlehl víře v jejich zázračnou moc a přinesl si je do Prahy pro vzpomínání na básníkovu krajinu.

• Obděnická pouť :: odstavce 139, 149

  Znovu si vyvolávám březový háj u Vladyčína s janovcovým podrostem, jehož černé lusky praskaly v žáru kolmého slunce jako tajemná hudba. Na vyhřátých kamenech přebíhaly zelené ještěrky, na mezi u skloněných žitných klasů svítil fialový pcháč s červenou vřetenuškou a z nedalekého pole zazníval pravidelný rytmus sekáčova kosení. Jaký úchvatný podzim musí být na kraji lesa pod sosnami, kde z prodloužených stínů se lesknou ve zvlhlé trávě barevné kloboučky klouzků a ryzců, kdy všude kvete vřes, létá babí léto a celý kraj je provoněn bramborovou natí a dýmem ohníčků!

  ...

  Naposled zaměřme své kroky po polní cestě ke Kuníčku, k obílené morové kapličce, svítící ze zamyšleného vřesu nad úvozem do růžového blankytu nebes. I kdyby nebyly chráněny Památkovým úřadem dvě rozložité sosny na místě morového hřbitova, polaskali bychom je i celou tuto tichou končinu, stulenou pokorně jako v dlani boží.

• Bechyně :: odstavec 7

  Od Příběnic šel jsem zase jindy zadumaným stínem lužnického údolí až k Dobronicům, kde osamělý kostelík nad řekou vystřídají zříceniny dobronického hradu s okrouhlou věží "hladomornou", strmějící nad doškovými střechami nizoučkých chalup. Na levém břehu řeky zvedají se mírné vlny mohylných pahorečků a nalezené zlaté mince z času římských císařů Tiberia a Augusta napovídají o staré obchodní cestě, vedoucí tady podle řeky. I staré pohřebiště u Senožat dokládá dávné osídlení této krajiny. Hrad už tu stál ve třináctém století a původní držitele, pány z Dobronic, vystřídali Rožmberkové, jejichž posádka škodila táborům. Stará pověst přiřkla zde Petru Vokovi syna, který se zamiloval do krásné dcery chuďasovy. Otec prý nepřál této lásce a vyčíhal si chvíli, kdy milenci byli v objetí pod stropem chuďasovy chatrče. Rozlícen touto podívanou, zapálil jim doškovou střechu nad hlavou, aby uchránil vlastní rod hanby, která by jej postihla synovým nerovnorodým sňatkem. Do hořících plamenů náhle zazněl zvon z blízkého kostelíka a žaloval celému okolí: "Petrova vina, Petrova vina!" Milencům se podařilo uniknout do lesa, kde si vystavěli chaloupku. Později byla přestavěna v hájovnu a lid ji podle zvonového lkáni z pověsti nazývá dodnes Petrovnou. Já jsem na dobronickém hradě nenašel ani tajnou chodbu, ani fresky v přízemní síni; jenom ostružiní, vřes a třaslavé listí bříz dýchly na mne z těchto zřícenin. Na horkých kamenech se vyhřívaly ještěrky a mezi metlicemi odkvětal šípkový keř. Váhavý, pomalý tok řeky tichounce šplounal v zalesněném údolí do mého zasnění až k Hutím, a já si ještě dnes vzpomínám na zamlžené modro borůvek a jejich přebohatou úrodu, tak příznačnou pro všechny lesy kolem Bechyně.

• Na Soběslavská blata :: odstavec 36

  Jeho konec ohlásí parnasie, zatímco už orobinec vystrčil svá hnědá cigára, a vřes fialovými zvonky ladí celá Blata do melancholie podzimu. Jemné tkanivo babího léta omotá i temně zelené keříčky brusin a klikvy, které krvácejí, a ani vata mlh toto krvácení nezastaví. Pozdní úsvity prodlouží ještě život rosám, ale jejich tíha utrhne zlatavé listí bříz, že tiše, tichounce spadne na červené klobouky křemenáčů. Bříza přitom bledne sinavostí téměř smrtelnou. Vypasený jezevec chrouní už někde v pelíšku pod kořáním, zato liška si klidu dopřát nemůže, ani tehdy, až mrazivá jitra zasklí vody tak důkladně, že i těžký vůz bude po nich moci přejet. Blata se promění v spáče vytrvalého...

• Dražinovská hora :: odstavec 22

  Procházím pod zelenavou oblohou borovic v Dražinovské hoře a co chvíli si připomínám některou pasáž z Vrbových knih. Kdo nám sugestivněji pověděl třeba o srnčím milování nebo o životě starých zaječic, kde jinde jsme se dověděli o stavbě ostřížího hnízda, hustě vymazaného hlínou a vydlážděného kamínky, že vlastně bylo proměněno v nedobytnou pevnost? Šťastný básník, který mohl být přítomen okamžiku, když všichni holubi z Dražinovské hory se slétají k Holubí studánce, a slyšel zpěv rozkvétajícího vřesu nebo se dlouze zadívával nad podivuhodným čtením stop na stránkách prvního sněhu. Nevím, ale do smrti mi nevymizí z očí jeden výjev z této bohaté knihy, který nám předvádí zimní útok vran na mladého zajíčka v polích. Jen pod dojmem této četby se vždycky pozorně zadívám na zaobloučené šmouhy, které na dně lesa vypadají, „jako by někdo rozmáchnutím ruky odcákl hrubou zednickou štětkou černou barvu". Kde jinde se dovíme o slézání ohromných zástupů chvostoskoků vodních právě před deštěm, kdy myslivci a dřevaři věří bez jediné pochyby jejich spolehlivým věštbám o změně povětrnosti. Nám dětem připadal tento drobnohledný hmyz jako chlupatá blecha a vyhnuli jsme se mu bosýma nohama v úctyhodné vzdálenosti.