lipan

Lipan na Wikipedii

Reference

Pouť vzpomínavá :: odstavec 52
Pod starým rábským mostem jich bývalo nejvíc a starý Hlavsa dovedl gronglí bezpečně trefit každého lososího chlapíka, který se objevil v čisté vodě Otavy až ke dnu průhledné. Jeho syn by mohl stejně zasvěceně a poutavě vyprávět nejen o rybářských zkušenostech svého otce, ale i o mnohých jeho návštěvnících, které zaučoval do tajů reky a rybařiny. Nejvíce se spřátelil s Karlem Liškou, mlynářem z Dobřívi u Rokycan, jenž si pronajal zdejší rybolov a za 30 let nasbíral tolik zkušeností, že mohl napsat průkopnickou knihu, první toho druhu v Čechách, nazvanou "Sportovní chytání pstruhů". Škoda, že nám Matěj Hlavsa nenapsal něco ze svých zajímavých vzpomínek, byla by to četba jistě poutavá a poučná. Kolik cizích diplomatů hostil Karel Liška, rybář filosof, a všichni si vážili starého Hlavsy, jehož znalosti byly stejně rozsáhlé jako hluboké. Jeden z nich napsal o řece Otavě nadšenou chválu: "Nemám lepších vzpomínek ve svém rybářském deníku než na jeden listopadový den na Otavě se zimním, krvavě červeným sluncem, svítícím na bílé zdi hradu Rábí, se vzduchem tak ostrým, že štípal do tváří, ale úplně bez větru, takže nic nerušilo klidný tok řeky kromě jemných kruhů, tvořených rybami. Těžký koš a lehké srdce, a potom večeře v teplém útulku naší chaty s čerstvým lipanem, upečeným na másle, a vznešeným džbánem pravého plzeňského. Nebylo-li to lovení pstruhů, byla to náhrada za ně, nejkrásnější jakou lze nalézti v Evropě. Mojí řekou snů v Čechách byla Otava, řeka, která je vyfotografována v mé paměti jako ideál, jakého si jen může dopřát lovec pstruhů. Vzniká v šumavském tichu a téměř každý její yard poskytuje dokonalou rybařinu. Je to skutečně vznešená řeka pro svou nedotčenou samotu, vznešenější ještě než Spey..." Vzpomínka na Karla Lišku je nesena týmž obdivným tónem: "Je to nádherný typ Čecha a jeden z těch opravdových rybářů, kteří jsou stejně šťastni se svým prutem jako bez něho. V tomto životě objevil tajemství šťastného pozorování tekoucí vody, a ježto jeho srdce je ze zlata, bude také jednou rybařit v klidných tocích Elysia." Starý Hlavsa při všech těch rybářských symposiích vyslechl s klidem vyprávění o rybách v Austrálii, Brazílii, Novém Zélandě i v tocích černé Indie, ale jistě nedal dopustit na "svou" řeku Otavu a myslil si při tom své. Věřte, že jeho mínění bych si ze srdce přál znát.
Sláva Sušice :: odstavec 15
Vyprávěti rybářům o slavné staré líhni pstruhů, lipanů a lososů, která v jejich světě proslavila Sušici, bylo by pro neodborníka opovážlivostí. Statisícové násady v průzračných vodách otavských přesvědčí každého příslušníka cechu svatého Petra o důležitosti této trpělivé práce. Neprávem se u nás málo ví o znamenitém kožedělném průmyslu sušickém, jehož výrobky dobře representují i za hranicemi jakost české práce.
Prácheň :: odstavec 44
U propusti jezu, kterou ještě před časem přeskakovali lososi, mnohokrát skotačíval učitelský synek Alois Moravec, aby jadrnost a krásu tohoto svého chlapeckého domova později tolikrát oslavil štětcem i ryteckou jehlou. Jak dychtivě tenkrát sledoval plavení koní v tůni nad mlýnem, kde koupající se kluci toužebně vyčkávali voraře, volajíce už zdálky žadonivě: "Strejčku, hodte nám houžev!" - Dodnes zná všechny druhy zdejších ryb, ať jsou to pstruzi, tloušti, lipani, proudníci, bělice nebo jelci a střevličky - ale pro dumnost rybářskou je jeho povaha příliš čiperná. Nadšeně mě vodil na všechna svá malířská místa kozlovská a i hoštická, k stavením, kde bydlil s rodiči, k mostu i mlýnu, kde z kopyt melou kostní moučku, do staré formanské hospody u Berků s prejzovou střechou a jeslemi v průjezdu, kde jednou přespal Mikoláš Aleš s plzeňským stavitelem Rudolfem Štechem, a dál do renesančního zámečku, v jehož komnatách běhají kluci plzeňských škodováků, ba ani školu jsme nevynechali. Tam nám řídící Václav Čtvrtník ukázal "zlatou knihu", do níž byli zapisováni po visitacích žáci nejpilnější a nejpozornější. Stará lipová alej "Na Skalkách" i vrby v Prčíně u břehů Otaviných mu našeptávaly tolikeré vzpomínky prvních malířských vznětů. Starý kupec, pan Uhlíř, měl pečlivě schovány Aloisovy kresby z akademie, klečkatého ovčáka, vojáka ze šlesvického tažení, ba i pohřební průvod družiček za rakví utopené kozlovské pasačky. V sadě u Cábů tento můj nejvěrnější druh přeskočil kamennou zídku, jen aby mi ukázal vorlíčky, které tam kdysi trhával. Hejno housátek zaštěbetalo do jeho zklamání. - Milý Aloisi, iluse dětské mizí rychleji než tající sníh - ale lety jim i přibývá na intensitě naší lásky...
Prácheň :: odstavec 28
Jdouce dál podle řeky míjíme přívozy, pastevce, rybáře i naháče — na poli zříme pracující jeptišky z kláštera horažďovického a pěšinou pod strohými skalnatými stráněmi doputujeme ke kozlovskému jezu. Ach, toho ptactva nebeského na ostrově kozlovském těch žluv, střízlíků a konipasů! — i drahokam ledňáčkův zajiskří tady na slunci svým měňavým třpytem. U propusti jezu, kterou ještě před časem přeskakovali lososi, mnohokrát skotačíval učitelský synek Alois Moravec, aby jadrnost a krásu tohoto svého chlapeckého domova později tolikrát oslavil štětcem i ryteckou jehlou. Jak dychtivě tenkrát sledoval plavení koní v tůni nad mlýnem, kde koupající se kluci toužebně vyčkávali vorařc, volajíce už z dálky žadonivě: "Strejčku, hoďte nám houžev!" — Dodnes zná všechny druhy zdejších ryb, af jsou to pstruzi (jejichž plůdky pěstují v Sušici), tloušti, lipani, proudníci, bělice nebo jelci a střevličky — ale pro dumnost rybářskou je jeho povaha příliš čiperná. Nadšeně mne vodil na všechna svá malířská místa kozlovská i hoštická, k stavením, kde bydlil s rodiči, k mostu i mlýnu, kde melou kostní moučku, do staré formanské hospody u Berků s prejzovou střechou a jeslemi v průjezdu, do renesančního zámečku, v jehož komnatách běhají kluci plzeňských škodováků, ba ani školu jsme nevynechali. Tam nám pan řídící čtvrtník ukázal "zlatou knihu", do níž byli zapisováni po visitacích žáci nejpilnější a nejpozornější. Stará lipová alej "Na Skalkách^ i vrby v Prčíně u břehů Otaviných mu našeptávaly tolikeré vzpomínky prvních malířských vznětů. Starý kupec, pan Uhlíř, měl pečlivě schovány Aloisovy kresby z akademie, klečkatého ovčáka, vojáka ze šlesvického tažení, ba i pohřební průvod družiček za rakví utopené kozlovské pasačky. V sadě u Cábů přeskočil tento můj nejvěrnější druh kamennou zídku, jen aby mi ukázal vorlíčky, které tam kdysi trhával. Hejno housátek zaštěbetalo do jeho zklamání. — Milý Alois, iluse dětské mizí rychleji sněhu tajícího — ale lety jimi přibývá na intensitě naší lásky. ..