impresionismus

Impresionismus na Wikipedii

Reference

Hlasy domova :: odstavec 205
I syn, inženýr a grafik, miloval rodný kraj otcův a desítkami kreseb citlivě vyjádřil krásné lesní scenerie zdejší obory. Jeho dřevorytecké listy mají své zvláštní kouzlo v podání lesní tichosti. Kolikrát kreslil skupinu sosen, kterou sám pokřtil případným názvem "U pěti sester", a tento český strom se mu stal podnětem k mnohému uctívání, jež vyvrcholilo v celých cyklech. Nejvěrnější z druhů, krajinář Antonín Hudeček, sdílel Řeřichovu lásku k sedlické oboře stejně intensivně a namaloval tu mnoho obrazů. V jeho monografii se setkáváme s reprodukovanou partií starých stromů u strážního domečku, v němž přenocovávali adjunkti s hajnými, když se ještě v kraji hodně pytlačívalo. Světelný problém lesního příšeří vzněcoval všechny impresionisty. Lyrického Hudečka zneklidňovala tmáň jednoho kouta, do níž hodilo listoví jedinou slunečnou skvrnu. Chtěl tuto barevnou dumku rozeznít na velkém plátně, žel, zůstalo jenom při záměru. Partii sosen akvareloval i synovec Julia Zeyera, malíř Angelo Zeyer, který svým osobitým způsobem namaloval pro Řeřichu i starý písecký most s řekou Otavou. K panu lesmistrovi Kolárskému zajíždíval za lovnou zvěří i za malováním ještě jeden malíř, Vilém Trsek, který se narodil v myslivně uprostřed křivoklátských lesů a měl po předcích v žilách hodně zelené krve. Nezjistil jsem už, kam se dostaly jeho obrazy s mysliveckými náměty, kterých tu několik namaloval. Jednoho léta se sem zatoulal ze svého čížovského prázdninového bytu krajinář Ota Bubeníček, žák Mařákův, jemuž nestačilo jenom malování, ale vykopal tu i jednu z mohyl a odnesl si z obory na památku velikého dřevnatého choroše.
Krajina Jana z Husince :: odstavec 5
Od Zdíkova se ubíral do husinecké kotliny Alois Jirásek, Jan Neruda sestupoval k ní z Vlachova Březí a od vodňanské a chelčické strany připutoval Antonín Slavíček, setkav se tu s historikem Jaroslavem Gollem, který podnítil toto putování. Slavný impresionista stačil si jen stručně poznamenati večerní dojem na jedné skalce a odjel, nenaleznuv tu nikde noclehu. Bohužel jen "zpovzdáli" zhlédl rodiště uctívaného "světce" Mikoláš Aleš, doprovázený z Vodňan na jedné cestě Františkem Heritesem. Vzpomínali i Svatopluka Čecha, který před časem "tuto naši Palestýnu" navštívil s vodnanskými přáteli. Kdy tu byl Antonín Sova, tak citlivě evokující krajinu "mládí Jana z Husince", už se mi nepodařilo zjistit; neprošel jí jistě lhostejně. Znal ji už z vyprávění otcova, jenž pocházel z hodinářské dílny v Klášterci nedaleko Vimperka. K stému výročí otcových narozenin jej básník dojatě vzpomíná:
Na Vodňansku :: odstavec 35
Teprve pronikavé studie Gollovy a vydání některých základních spisů Chelčického podnítilo zájem o tuto velikou postavu. Malíř Antonín Slavíček, přítel Gollův a čtenář právě vydané Postily i gollovských studií, chtěl sám vidět jeho rodnou ves. Vypravil se tam o prázdninách roku 1908, ale nevybral si pro tuto návštěvu nejpříhodnější čas, kdy tato krajina nejdůvěrněji promlouvá k duchu. V Chelčicích byla právě pouť s krámky a kolotočem, proto nalezl jinou skutečnost, která byla v rozporu s jeho představou, vytvářenou z četby. Chodil tehdy přes hodinu kolem Chelčic, hledaje nejvhodnější místo, odkud by mohl malovat, ale nic ho neuspokojovalo, a proto druhého dne namaloval zcela jednoduchou ves, která se vůbec nemohla pochlubit žádným slavným rodákem, jak nás o tom zpravuje Gollova dcera Ada: "To čistě malířské bylo silnější než všechny vztahy k minulosti." Jaroslav Goll, který tehdy přijel se Slavíčkem do Vodňan z Koloděj, svědčí, že slavný impresionista si namaloval skicu kostelíka s okolím, ale náčrt se ztratil a objevil se až na jeho poslední souborné výstavě. Slavíček hledal ještě druhý den u Chelčic nový motiv, ale už nemaloval a odjel do Husince.
Třeboň :: odstavec 67
Přírodní intimitu třeboňského okolí, tak nezajímavou pro romantický zrak svých vrstevníků, objevil české krajinomalbě Antonín Chittussi, malíř, jenž nalezl sám sebe až ve Francii, kde mu mistři barbizonští pomohli nalézt cestu i k prostým motivům jeho rodné země. Zdumená barevnost kvetoucích vřesovisk i hýřivé západy slunce, jím tak milované v zřidlém, po krouceném větvoví staletých dubů, mu i tady připomínaly Fontainebleau, neboť Třeboňsko, tento výrazný kraj jižních Čech, není pouhou přírodní scenérií. Po staletí byla měněna jeho tvářnost dily lidských rukou, uměle zasazujících do původních útvarů rozsáhlé stavby rybniční i umělou řeku, a jako jedno ze sídel knížecího dominia se stal vlastně velikým parkem. Chittussi jemně vycítil především jeho hodnoty ryze malířské, tušené před impresionisty zcela intuitivně, i když v popisných kresbách se důvěrně seznamoval zejména s jeho vodní flórou a faunou téměř akribicky. Byl první z našich krajinářů, kteří pochopili atmosféru jeho podzimních šedí a hnědí, stříbřitě mlžných svou zavlhlostí i šerem, vše přidumené do zvláštní tichosti a soustředění. I když viděl mnoho zdejších rybolovů, zajímalo jej spíš bahnité obnažené dno, splývající s vodou loviště, než sama lidská práce rybářů, neboť neznáme žádný závažnější obraz, v němž by povýšil lidskou postavu na ústřední motiv své výtvarné snahy.