-
Rošice ::
odstavec
6
Nic tu není zvlášť nápadného. Všechno je přizpůsobeno svou tichostí barvě plaché polní zvěře, koroptví a zajíců... Vyplašíš-li bažanta, jsi udiven, jako by ses setkal s nějakou orientální pohádkou, patřící přece jinam svou nádherou. I vůně jsou tu tiché: ať je vydychnou lípy, puškvorec, máta anebo řebříček či rmen.
-
Hlasy domova ::
odstavec
68
Na hřbitůvku kolem románského kostelíka svaté Voršily, stojícího osaměle nad oujezdeckou návsí, zalévají děti v sobotní podvečer oranžové trsy měsíčků a z blízkých selských zahrádek voní balšán. Láska a smrt osloví tě tu obě najednou. A přece: necítíš tu opuštěnost odlehlou - i když je tak daleko odtud do světa. Přijd sem třeba za padesát let a nalezneš kraj, jaký byl: veverku na lísce, pod břízou hřib křemenáč a z chrastavce nevrle zabručí čmelák jako struna staré rozladěné basy.
-
Prácheň ::
odstavec
2
Na hudbu "Z českých luhů a hájů" myslíme u řeky Otavy, kde metlice potichu šelestí na "hrůbatech" dávných ryžovišť a proutek husopasčin kreslí do modra nebes kradmé obrazy snů. A olše voní - a řeka zpívá. O čem? -"U panského dvora náš Vitoušek orá, strakaté volečky má." Ano, to je znárodnělá zamilovaná písnička Alšovy maminky Veroniky, písnička, jejíž dějistě umístil dojatý syn sem na Horaždovicko. Jistě si na ni vzpomněl, jda tudy jednou, a do malého náčrtníku si zaznamenal strmý obrys Práchně i panský dvůr s alejí starých hrušní, vonící jarní ornicí, i oráče za pluhem. Z polí voní řebříček a máta, na vyprahlé pěšině zvedá se stonek jitrocelů, Alšovy erbovní květiny, z trav zní "crkot cvrčků" - a řeka plyne.
-
Od Hradce k Počátkám ::
odstavec
39
V tichu zámeckého parku odpočívaly na lehátkách děti z místní ozdravovny, jimž předčítala učitelka pohádku, v stínu staleté lípy se mihly sestry v bílém a já jsem šel pomalu za nimi po pěšinkách posypaných pískem kolem záhonů rozkvetlých růží až k zámeckému nádvoří. Vešel jsem do tohoto dětského království okouzlen péčí, jež se tu oddaně věnuje dětským pacientům. Všude jsem se tu setkal s úzkostlivou čistotou, od kuchyně, umýváren až do učeben, kde z oken vlály bílé záclony a z rybníka Oko voněl puškvorec a máta. Dlouho, dlouho jsem přemýšlel o tomto zjasnělém dětském světě.
-
Hlasy domova ::
odstavec
21
Na hřbitůvku kolem románského kostelíka sva
Voršily, stojícího osaměle nad oujezdeckou návsí, zalévají děti v sobotní podvečer oranžové trsy měsíčků
a z blízkých selských zahrádek voní balšán. Láska a
smrt osloví tě tu obě najednou. A přece: necítíš tu
opuštěnost odlehlou — i když je tak daleko odtud do
světa. Přijď sem třeba za padesát let a nalezneš kraj,
jaký byl: veverku na lísce, pod břízou hřib křemenáč
a z chrastavce nevrle zabručí čmelák jako struna staré
rozladěné basy.
-
Prácheň ::
odstavec
3
O čem? — U panského dvora náš Vitoušek orá, strakaté volečky má. Ano, to je znárodnělá zamilovaná
písnička Alšovy maminky Veroniky, písnička, jejíž
dějiště umístil dojatý syn sem na Horažďovicko. Jistě
si na ni vzpomněl jda tudy jednou, nevíme už přesně
s kým a kdy, ale do malého náčrtníku zaznamenal si
strmý obrys Práchně i panský dvůr s alejí starých
hrušní a oráčem. S polí voní řebříček a máta, na vyprahlé pěšině zvedá se stonek jitrocelů, Alšovy erbovní
květiny, z trav zní "crkot cvrčků" — a řeka plyne.
Museli byste přijít na vrchol Práchně o vojtěšské
pouti, abyste tu zahlédli modro podléštek a poznali
lidi z celého kraje. Chasníci kupují děvčatům perníková srdce v poutních boudách a křik vyvolavačů se
tříští o lesní tiš. Sosny a thuje šumí nad hroby nebožtíkii z Veřechova, Hydčic a Boubína. Ti spí uprostřed
lesa na hřbitůvku kolem prastarého kostelíka svatého
Klimenta, nedaleko hradiště, po němž má celá tato
širá krajina své jméno.