• 
• 
• 
• 

lípa

Lípa (rod) na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Rošice :: odstavec 6

  Nic tu není zvlášť nápadného. Všechno je přizpůsobeno svou tichostí barvě plaché polní zvěře, koroptví a zajíců... Vyplašíš-li bažanta, jsi udiven, jako by ses setkal s nějakou orientální pohádkou, patřící přece jinam svou nádherou. I vůně jsou tu tiché: ať je vydychnou lípy, puškvorec, máta anebo řebříček či rmen.

• Pouť vzpomínavá :: odstavce 15, 27

  Dodnes se říká ve Strašicích "strejčku" a "teto" - a když po čtyřiceti letech zavítal Ullrych znovu do této vesnice, zůstal stát jako přimražený. Na návsi před kapličkou s červenou vížkou stojí pod staletými lipami starý brusič s bílými vousy u vozu s plachtovím. Hubený šímlík hrabe kopyty, přivázán u oje. Malíř si dává brousit nůž a dovídá se, že milý děda sem jezdí už čtyřicet let, že znal jeho tatínka a na všechno se dobře pamatuje. A dojatý malíř nalézá na kmeni staré lípy díru v kůře po medvědovi, který za jeho dětství po něm šplhal nahoru na rozkaz medvědáře, svého pána. Roubená studna na návsi je táž jako tehdy, když se u ní s ostatními dětmi v zimě klouzával, a louže, kdysi obávaná "koňská jáma", se v očích dospělého muže jaksi zmenšila, jen ovocné stromořadí, sázené ještě jeho otcem, mohutně vyrostlo a zkošatělo. Dějiště stejné jako před lety, jen herci už jsou jiní...

  ...

  První představení bylo téměř bez diváků. Panímámy nakukovaly oknem, ale dovnitř nevešla žádná ani ze zvědavosti. Hospodáři dali přednost vžitému oblíbenému mariáši. Ani s ovocnou školkou nepochodil. U školy byla skalnatá planina, nikomu k potřebě, jen prasata v ní ryla. Tu si vyorodoval na místní školní radě, ale nikdo z dospělých nepřiložil ruce k dílu. Sám s většími školáky musil lámat kámen, s mladším kolegou vyrýval drny, navezl zem a nikoho z kolemjdoucích ani nenapadlo, aby nabídl potah k zorání, jakou měl radost, když na návsi vysadil první kaštany, u katovické silnice lípy a třešně, které však velmi trpěly od "hamburáků". To byli formani, kteří vozili z Podlesí po nápravě dlouhé dříví ke Katovicům, odkud bylo plaveno po vodě až do Hamburku. Tehdy byly novotou v kraji zástěrkové věnečky. Pan řídící složil k nim písně, děvčata našila kroje, ale panímámy nechtěly dovolit dcerám, aby šly tancovat na tento divný bál. Zdrželi jsme se déle v prostředí venkovské školy ze sklonku století nejen proto, abychom vás důvěrně seznámili s ovzduším Bohumilova dětství, ale i pro vyvolání života pootavské vesnice před půlstoletím.

• Sláva Sušice :: odstavec 47

  Stromořadí vzrostlých javorů stoupá od Píchu k Hlavňovicům, nejvýše položené vsi na silnici ze Sušice do Klatov. Kolem nevýstavného zámečku Kotzů z Dobrše rozkládá se park se starými duby, sosnami a javory, v lukách u Libětic strmí řada vlašských topolů a jiné dva mohutné topoly stíní kapličku ve vsi. Domovskými stromy jsou tu jeřáby. Celé aleje nechala bývalá vrchnost vysázet od zámku k lesu kvůli kvíčalám. Byly tu v zimě stříleny a posílány za hranice. I bývalý ovčín býval obklopen staletými lipami a jiné lípy von nad šindelovou střechou kostelní. Jak vidno, vždycky si v Hlavňovicích potrpěli na stromy.

• Velhartice :: odstavec 24

  Nevím už, kolikrát jsem šel z Velhartic k Horám Matky Boží, ale tuto cestu bych poznal i potmě; mám ji vtisknutu ve šlápotách a podle vůně šel bych i po letech po ní docela neomylně. V samotě Na šlajfu nakládali na vůz čerstvě nařezaná prkna, vánek přinášel z lesní louky vůni pokosených sen, kousíček dál se pásly krávy, na pěšince v travách zasvitly ryzce, a kdo by odolal, aby si neutrhl modravé kuličky z pichlavého keře jalovcového; pro jejich aromatickou chuť je kousají zdejší děvčata, jdou-li na večerní dostaveníčko. Sem, do svého letního sídla, se uchyluje herec Jan Werich, aby zde užil do sytosti lesního ticha; pod olšemi rád vysedává na břehu Pstružné, číhaje nad udicí na pstruzí kořist. Čisťounká je zde běhutá voda Pstružné, průhledná až ke dnu, les voní houbami, tráva rosou, olše hořkostí, ale všechno převoní tavolníky svým neopakovatelným mandlovým výdechem. Potkávám fůru, naloženou pilinami, při nichž se bude hřát celá rodina za dlouhé šumavské zimy, zastavuji se na chvilinku v drouhavečské hospodě, odkud je jen koušíček cesty do Hor Matky Boží. Nikomu však neradím, aby se před městeckem zeptal náhodného chodce na dvě věci: kterou z bran má vejiti do města a že by rád viděl obecní les. Celé městečko sestává totiž jenom z náměstí, a městské lesní bohatství representuje jeden jediný smrk. "Horáci" se však mohou pyšnit svou historií, která je bohatá na zlato a stříbro, jež se tu dolovalo za Jagellovců. Už roku 1552 byly povýšeny na svobodné horní městečko a nadány znakem a obrazem Matky Boží, kolem jejíž hlavy se vznášejí andělé a po stranách stojí dva havíři. Erb zavrcholuje královská koruna a pod ní dvě zkřížená hornická kladívka. Nejstarší městská pečeť má letopočet z roku 1560. Zdeněk Lev z Rožmitála měl propůjčeno kutací právo na deset let; staré anály vypravují o ohromném kusu ryzího zlata, zde nalezeném, ale hornická sláva netrvala dlouho, i když čas od času byla nakrátko obnovována. Později se tu téměř v každé chalupě jen ševcovalo, šily se košile pro klatovské továrny, chodilo na práci do lesa a pásly krávy. Z dob blahobytnějších zůstal honosný název hospody "Na zámecké" a opuštěné šachty na Křížovce, zarůstající silenkou a trnčím. Náměstíčko si proměnili v park, kde jsem viděl čtyři roubené studně a kameninovou polychromovanou sošku černošky, nesoucí vázu. Šindele kostelní báně jsou natřeny sytou červení a hlas věžních hodin mi připomněl z dálky nějakou starodávnou píseň z hracího obrazu. Kolem starých šachtic jsem sestupoval dolů k Mokrosukům, jejichž siluetu zdůrazňuje prastará lípa tak prostorné výduti ve vykotlaném kmeni, že se do ní mohou schovat čtyři dospělé osoby. Osamělý dub svou rozsochatostí koruny a mohutností zbrázděného kmene zaujme oko divákovo naráz, i když mělo jinak dost příležitosti pokochat se přírodními architekturami stromovými věru dosyta, ať už jsou to lípy malonické nebo jiné, stojící u cesty mezi Jindřichovicemi a Mlázovy. Renesanční arkády zámecké a krásně členěné štíty s bohatou dekorací, byť rustikalisovanou, zapůsobily na mne jako kouzelný snový přelud. Tato venkovská renesance má v sobě něco tak bytostně českého, že jsem kolem ní chodil jako omámen, kresle ji se všech stran a vzpomínaje na Mikoláše Alše, který by z ní dovedl vyvolat život tak umocněný, až by se nám dech zatajil...

• Kašperské Hory :: odstavec 45

  Z Pávinova, kde mají věkovité košaté lípy a za vsí aleje rozrostlých vlašských ořechů, které odolaly nejtužším zimám a poskytují dětské radosti koledu pod vánoční stromek, šel jsem s hartmanickým lékařem Dr. Kostrouchem do Kunratic a k zámečku, patřícímu v minulém století rodině básníka Villaniho. Do vsi přicházely maminky, nesouce v náručí děti, jež budou očkovány na národním výboru. Mají na hlavě bílé šátky, jimž dává podložený hřeben zvláštní tvar, a nesvléknou je ani u lékaře v ordinaci, jejich široké slovanské tváře se studánkami očí připomínají nejkrásnější kresby Josefa Mánesa. Poslouchám jejich slovenštinu, kterou si uchovaly čistou, i když dlouho žily v Rumunsku, odkud přesídlily s rodinami na Šumavu. Přenesly sem mnohé zvyklosti bývalého domova a přijaly zase některé vymoženosti nového života zdejšího.

• Vlachovo Březí :: odstavec 8

  Duší předobrou byl "páter Radost" z Klostermannova románu "Ecce homo", který ze štekeňského děkanství se navždy přestěhoval k věčnému odpočívání pod hřbitovní lípy svého rodiště. Páter Radost - tímto "přezděvem" si totiž osadníci a rodáci vyjádřili po svém pátera Vendelína Přerosta, jenž v celém živobytí nikoho nedovedl zarmoutit. Na bohaté faře hospodařil, ale neschráněl věru hříšný mamon, rozdávaje plnýma rukama mnohdy i těm, kteří s chudobou nebyli v žádném příbuzenství. Nikdo na světě není bez slabůstek; náš pan děkan mel k smrti rád rapé a "ten boží truňk". Slavná konsistoř mu však zlomyslně kazívala jeho "radost ze života". Posílávala mu kaplany, vyhýbající se hospodě jako předpeklí, takové světce, že z písniček uměli zazpívat právě jenom ty kostelní. - Ted se jistě raduje někde v ráji se svými stolovníky ze Štěkně, neboť právě v nebi si nemůžeme představit tváře zchmuřené a asketické.

• Prácheň :: odstavec 14

  Obzírám jižní horizont kraje, uzavřený Boubínem a Bobíkem, od nichž pokračuje k západu táhlá linie, přerušená siluetou ohromné lípy a tušenými střechami. To je Maleč. Ves mezi lesy je Zuklín, a mírně zdvižený horský oblouk s prstem rozhledny neklamně udává Javorník, nejvyšší horu v bývalém protektorátu. Má pozornost se soustředuje ke krajině, uzavřené mezi horou Ždánovem a hradištěm Sedlem, k domovu "světáků".

• Strakonice :: odstavec 65

  Osamělá lípa s bílou kapličkou mně ukázala cestu do Cehnic, odkud se na jaře rozjíždívaly "světácké" kapely k cirkusovým manéžím, aby se na podzim vracely do rodného hnízda s mnohou zkušeností i našetřenými groši. Už pominula sláva světoběžnická, ale muzika v Cehnicích nevymřela a úpravná náves s budovou nové školy, kterou si svépomocí vystavěli zdejší občané pro své děti, svědčí o jejich vypěstěném smyslu pro krásné prostředí. Stará tvrz napovídá cehnickou historii z dob, kdy se ještě nejezdívalo na šum ani k cirkusům. Za vsí jsem se zastavil na drahách s jedním pastevcem, který mě vyzval k přátelskému pohovoru. Jeho oblečení i obutí nesvědčilo o nějaké vyjímečnosti, ale vyprávění se protáhlo na dvě hodiny. Starý kapelník poznal veliký kus světa a jeho vzpomínání na cizí země a města bylo tak poutavé, že jsem vůbec neměřil čas. Jednu chvíli jsem se octl na dvoře tureckého sultána, podruhé na potulkách ruskou stepí, jindy v zelené zemí dánské a zase u norských fjordů, kde všude cehnický muzikant hrál na své instrumenty.

• Krajina alšovská :: odstavce 16, 21

  Kolikrát už jsem šel k budskému dvoru, kam malý Mikolášek běhával s bratry za jejich přítelem Vilémem Kailem, bratrem Marininým. Jdu znovu švestkovou alejí po silnici mezi žitništi, na mezi se modrá čekanka a žloutne svízel, u rybníčka před dvorem se bělá hejno hus a pod vrbami se koupají děti. Olše nahořkle dýchne svým ztemnělým listovím, po mandlích zavoní tavolník, puškvorec zavane z bahna a řebříček i třezalka vejdou do mých smyslů vůní neopakovatelnou. Šumte, sosny Košatina, zvučte včelím chorálem, košaté lípy u dvora budského! Můj krok vyplašil bělásky na zvlhlé pěšině a já se dívám na jeden půvabný dětský aktík s šátečkem na hlavě - a vidím Marinu Alšovou! - "Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška sukni" ... říkej, říkej, děvčátko, toto říkadlo, ať je má představa zcela živá! - Marino Alšová! Která líbeznější žena kdy prošla českým uměním výtvarným?

  ...

  Od kapličky nad Stražovicemi se polní cesta svažuje ke vsi, jejíž zámeček je obklopen parkem, a staré kvetoucí lípy jsou včelím zpěvem rozeznělé jako varhany. Košatý kaštan na návsi stojí zrovna proti zídce, na níž je umístěna socha svatého Jana Nepomuckého. Zaujme zvláštností sochařova pojetí, který k nohám světcovým vtesal klečícího andělíčka a do jeho zdvižených rukou vložil rozevřenou knihu. Toto jihočeské baroko je znásobenější v sousedních Radobytcích na bohatém členění a římsách farního chrámu svatého Ondřeje, jehož šedá věžní cibulička je také vzpomínána v mnohých Alšových obrázcích.

• Od Hradce k Počátkám :: odstavec 39

  V tichu zámeckého parku odpočívaly na lehátkách děti z místní ozdravovny, jimž předčítala učitelka pohádku, v stínu staleté lípy se mihly sestry v bílém a já jsem šel pomalu za nimi po pěšinkách posypaných pískem kolem záhonů rozkvetlých růží až k zámeckému nádvoří. Vešel jsem do tohoto dětského království okouzlen péčí, jež se tu oddaně věnuje dětským pacientům. Všude jsem se tu setkal s úzkostlivou čistotou, od kuchyně, umýváren až do učeben, kde z oken vlály bílé záclony a z rybníka Oko voněl puškvorec a máta. Dlouho, dlouho jsem přemýšlel o tomto zjasnělém dětském světě.

• Obděnická pouť :: odstavce 53, 98

  Před kostelem už žloutly lípy, světlo se modralo slívami u doškových střech a za hřbitovní zídkou, pokrytou prejzy, se prostíral kraj sluncem z mlh probuzený: Onen Svět, Hodětín, Nechválice a dál a dál, až někam za Krásnou Horu.

  ...

  Jako na dlani leží v jižním jasu před námi Počepice, Skuhrov, Rovina, zalesněný Králův vrch a Homole, Javorová skála a před ní jen jako tucha hrad Zvěřinec. Vzpomínáme na tradici, podle níž zde kázával mistr Jan, a dále je ves Úklid, kde mají podnes památnou lípu, svědkyni Husova působení ve zdejším kraji.

• K srdci jižních Čech :: odstavec 27

  Ještě obcházím celou ves a vracím se do půvabné kaple svaté Barbory, postavené roku 1732 hrabětem Ferdinandem de Foursem. Fresky zobrazují život svaté Barbory a čtyři představují poslední věci člověka: smrt, soud, nebe, peklo. Brána postavená na oblaku s klečícími postavami vyjadřuje malířovu představu, která je blízká duchovnímu světu i představivosti naší paní Zuzany. Šindelová báň věžní, hřbitůvek kolem kostela, jehož hrazení má kamenné pilíře, kašna u kostela, lípy a kaštany i sochy na latourovské hrobce podtrhují starodávnou krásu celého Radenína...

• Sluneční poutník :: odstavec 21

  Jehlan kostelní věže podobný klatovské Černé věži a zed zámeckého parku s kulisou mohutných stromů tvoří z této strany podobu Hostouně, bývalého střediska samosprávného okresu, kde si Josef Mánes kreslil erbovní znamení lva, kupodivu českého, v tomto tehdy čistě německém místě. Vešli jsme parkem k obílenému zámku a zastavili se u pionýrů, jejichž tábor pojmenovali Smrčina. Někteří hráli odbíjenou, jiní svačili u stolů nebo uklízeli v stanech, které proměnily tuto zelenavou tišinu bývalého feudálního sídla v domov prosvětlený dětskými hlásky. Náhle se rozvoněly kvetoucí lípy, rosa vy dýchla chladem a stříbřité slunce rozpustilo v svém světle každou tvrdost. Mířím za klukovským pospěchem k veliké tabuli. Hle, jakou vábničkou lákají lesníci chlapecký zájem k svým zálibám? Fotografie představující říjení jelenů mají stále nové a nové zájemce... Branou vjíždí traktor, jako by nám chtěl svým supěním připomenout za každou cenu prudký puls naší doby na rozdíl od poklidného kosení sekáčů. V ohybu cesty se zastavilo nákladní auto a dělníci odvíjejí ocelová lana, aby jimi objali štítovou zed stavení, které zřejmě překáží rychlému dopravnímu provozu. Zahučel motor a už začíná pracovat rumpál, lana se napjala k prasknutí a za okamžik se řítí celá zed, aby uvolnila silnici, tísněnou z jedné strany vysokou hřbitovní zdí a z druhé oním panským stavením. Snad v některém Mánesově náčrtku bychom našli kresbu hostouňského kostelního portálu s točenými žulovými sloupy a kamennou Pietou nad vchodem. Tuto památku by právě on jistě neminul bez zájmu. Na svažitém náměstí upoutá barokní sousoší svaté Trojice, zastíněné korunami čtyř lip. Ulička s prampouchem i poschodové domky na rynku se od těch dob mnoho nezměnily a pamatují i naši uměleckou trojici. Zbořme pomyslnou zídku času a přenesme se na pohádkovém koberci z Andersenových pohádek do lesních hlubin, které se prostírají za babylónskými rybníky od České Kubice až k Fichtenbachu.

• Hlasy domova :: odstavec 17

  Jenom ten, kdo se narodil v této krajině, porozumí nahořklé vůni květu bramborového, i trpké tichosti těchto končin. Básníku Františku Hrbku, naslouchejte dál včelímu chorálu, kterým znívají poledne tchorovické lípy do zasnění rybníků a luk — i já miluji tuto dívčí krajinu mé matky — ale má láska teď chvátá pozdraviti jiný kout, stejně líbezný, stejně milostiplný. Na zahrádce před kocelovickou školou kvetou bohatě růže; oč bohatší byl však život tří generací učitelské rodiny Průchovy, která v této odlehlé vsi vychovala tolik rozšafných hospodářů a hospodyň, z nichž mnozí a mnohé už dávno spí na travnatém hřbitůvku pod omšelou dřevěnou zvonicí. Oslovila mne tam z ničehož nic rosnička, předpovídajíc déšť a jemná vůně pupalčina s jednoho hrobu pod litým křížem z komárovských železáren mně přivolala bledou tvář mého učitele z blatenské školy Jaroslava Průchy, muzikanta znamenitého a člověka na výsost ušlechtilého. Vím, že tu není pochován — ale to nevadí. Tolik miloval děti a mnoho divadelních her pro ně napsal.

• Prácheň :: odstavec 4

  Práchni, jak vyjádřiti celou složitou podmanivost tvého jména a místa? Zbořme zídku prostoru a času a nechme promlouvati ústa vln a listí, jistě se dozvíme víc, než mohla zaznamenati do knih ruka písařova. Naše zvídavost se bude stále ptáti na osudy rodů, jež zalidnily tuto krajinu už v dobách, vymykajících se každé paměti lidské. Bože, kterými asi slovy bychom se dorozuměli s prvními příchozími, kteří za hliněnými valy sroubili na této výšině první hradisko, aby ochránili před vpádem některého z nepřátelských kmenů své ženy a stáda. Byl to jistě lid divoký, sedící na zvířecích kožich v zemních jamách, spíš posunčinou se domlouvající než promyšlenou stavbou vět. Či lo už byli pokojnější obyvatelé pastevečtí, nemyslící tolik na výboj, jako spíš na píseň, kterou u hliněného přeslenu předzpěvovaly nad ovčím rounem plavé ženy širokých boků, s očima barvy kvetoucího lnu, z jejichž rtů, prudce opojných, kanula slova jako med? Kdo nám poví jména knížecích úředníků, popravců, spravujících na úsvitě dějin ze zdejšího hradiště řídce rozeseté osady tohoto kraje? Po hradské cestě přicházívali osadníci v určený čas, aby odvedli berni: vybrané kusy bravu a skotu, voští i drůbež i štůčky vybíleného plátna. Synkové potěžkávali mohutné meče vladařových zbrojnošů, toužíce ve snách po hradní službě. Zdola od řeky tiše zazníval přesýpaný písek na primitivních sítech a do zad polonahých ryžovníků se palčivě opíralo slunce. Byli to utečenci jiných kmenů, nebo provinilí vyhoštěnci, tající pod čelem přízrak vraždy, či "holota" ostříhaných hlav, přivedená v zajateckých poutech z některé vojenské výpravy? Nasupená obočí jen tak tak skryla uhýbavý zrak, v němž bys marně hledal nějaký čistší záblesk bohatšího života vnitřního. Jak asi neradi káceli tito robotní posvátnou lípu, v jejímž stínu se černala dřevěná socha Perunova; s jakými pocity hleděli na nové podivné znamení, vztyčené zde na nádvoří rukou biskupa Methoděje, vyslaného do těchto končin samotným vojvodou Bořivojem? Co asi cítila jejich přírodní duše při prvním zaznění zvonu, co si představovala při první modlitbě Otčenáše? S podivem hleděli na nový obřad pohřbu, kdy tělo nebožtíkovo neshořelo na hranici, ale bylo spuštěno do země. Dívky neoslavovaly už v čas slunovratu Ladu, bohyni lásky tělesné, ani živu, dárkyni života, ale v čase májovém nosily kvítí k nohám Panny, která porodila bohočlověka.

• Vlachovo Březí :: odstavec 7

  Duší předobrou byl » Páter Radost« z Klostermannova románu »Ecce hommo«, který ze štěkeňského děkanství se navždy přestěhoval k věčnému odpočívání pod hřbitovní lípy svého rodiště. Páter Radost. Tímto »přezděvem« si totiž osadníci a rodáci vyjádřili po svém Pátera Vendelína Přerosta, jenž v celém živobytí nikoho nedovedl zarmoutit. Na bohaté faře hospodařil, ale neschráněl, věru, hříšný mamon, rozdávaje plnýma rukama mnohdy i těm, kteří s chudobou nebyli v žádném příbuzenství. Nikdo na světě není bez slabůstek; náš pan děkan měl k smrti rád rapé a ten boží trunk. Slavná konsistoř mu však zlomyslně kazívala jeho »radost ze života«. Posílávala mu kaplany vyhýbající se hospodě jako předpeklí, takové světci že z písniček uměli zazpívat právě jenom ty kostelní. — Teď se jistě raduje někde v ráji se svými stolovniky ze Štěkně, neboť právě v nebi si nemůžeme představiti tváře zchmuřené a asketické.

• Mrákovská neděle :: odstavec 5

  Křížek pod mohutnou lípou na rozcestí mezi Mrákovem a Klíčovem přetínal čistou linku obzoru, jemně nakreslenou nad oběma vesnicemi, skrytými po chodském způsobu za zády vrchů. Klíčov je hezká ves, ale školou i kostelem patří do Mrákova. Z věže svatovavřineckého kostela zavolal zvon k velké mši, z jednotlivých vrátek vyšli osadníci, slili se v jednolitý proud a valili se na mrákovskou náves. Hezká podívaná byla na oblečení žen, jež měly přes ruce přehozené salupy. Vešli jsme za nimi do kostela, který byl naplněn do posledního místa. Kněz sestoupil z kazatelny, zazněly zvonky ministrantů, při pozdvihování poklekla celá osada na kolena a potom všichni sborem odpovídali slova modlitby. Tak nějak tu bývalo za pana administrátora Antonína Krejčího i za návštěv Boženy Němcové, když chodívala hyjtou k rychtáři Konopovi. Tyto chvíle připomíná pamětní deska od sochaře Bohumila Zvěřiny, který měl za vsí na kopci Vrchovu svůj ateliér. Tam někde vzadu jsou Pelechy, kam každoročně jezdí akademik profesor Josef Dobiáš k svému švagrovi, řediteli školy Černému. Zašli jsme ještě k jinému stavení, které bylo domovem slepého mládence Hondzy Kubuc, nadaného hocha a znamenitého vypravěče pohádek, jemuž paní komisarka psávala dopisy ještě z nymburského působiště svého manžela. Literární historie dobře ví o tomto vlasteneckém mládenci, kterého Božena Němcová zvěčnila v Pohorské vesnici, jenž byl kolportérem knih a novin, i svolavatelem selských schůzí, na nichž se četly noviny. Když byla vyhlášena konstituce, byl Hondza v Domažlicích na táboru lidu na náměstí a také na něm mluvil a po řeči jej studenti nosili na ramenou. V domku Josefa Němce nás pohostili zelnými plackami takové chuti, že se jí mohl vyrovnat jen čerstvý domácí chléb upečený maminkou v naší peci. Opominout kulturní dům, kde má stánek Chodská scéna národopisné družiny, musili by Mrákovští považovat za smrtelnou urážku. Proti kostelu stojí u mohutné lípy rohový domeček tak líbezný jako z některé Andersenovy pohádky. A jako do pohádky jsme vešli po schodech k posledním chodským šedličkám, o kterých psala už paní Naděžda Melniková-Papoušková ve svém Putování za lidovým uměním. Od té doby uplynulo čtvrt století a slečny Bílkuc jsou stejně čiperné a hovorné jako tehdy, i když starší z nich už pohladila po vlasech devadesátka. Jejich dědeček i tatínek byli chodští krejčí a písmáci. Sestry neopustily tak docela domovské řemeslo. Působily zamlada jako industriální učitelky, a když žádný z bratrů nechtěl doma pokračovat v otcově práci, vrátily se pod rodný krov jak vestálky chodského svérázu. Jsou snad posledními chodskými šedličkami, jež znají dopodrobna všechny jemnosti ženského a mužského kroje, jaký se nosí na Chodsku.