• 
• 
• 
• 

arkýř

Arkýř na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Hlasy domova :: odstavec 112

  Blatenský zámku, nejkouzelnější svode mých dětských očí, tolikrát se mi zdálo o tvých arkýřích a renesančních komínech z doby pana Lva a nejednou usínal můj dobrodružný sen na medvědí kůži, kterou jsem zde zahlédl zavěsenou nad nábytkem z paroží daňčího. Stával tam na schodišti i rytíř v brnění se spuštěným hledím, ale toho jsem se bál víc než samotného pana fortnýře, střeživšího vstup do tohoto ráje, nám klukům zapovězeného a málokdy dostupného.

• Kašperské Hory :: odstavec 26

  Kamenné arkýře přivolávají do okna zjevení krásné paní, která kynula příchozím zlatým klíčem, aby si vyzvedli hradní poklady, z jiného okna vyhledá paní králová, na niž lid přenášel všechnu štědrost a laskavost slýchanou o císaři Karlovi, který chudým pomáhal a skoupé trestal - aspoň v pověstech.

• Přetiché město :: odstavce 15, 18

  Proč někteří vykladači vaší složité osobnosti, Mistře Hanuši Schwaigře, mnohdy zbůhdarma vyslovují jméno holandského města, jako by jen Rybí trh v Bruggách byl klíčem ke všemu vašemu malování, když víme, Že jste se narodil tady, v Jindřichově Hradci? Pravda, jevíval jste se svým vrstevníkům jako "podivín a fantasta", ale mezi námi nejste dnes už cizincem, jako jste jím nebyl za svého živobytí mezi lidmi zapadlých formanek a těsných klenutých šenků. Samozřejmě, vaše místo nemohlo být nikdy po otcovském boku za kupeckým pultem, protože vaše inspirace napájela se z jiných, tajemnějších zřídel. Poctivost a solidnost řemesla jste podědil ve smyslu zcela jiném, než bylo přání otecké; svědčí o nich technicky dokonale namalované obrazy. Jak vás upoutaly rázovité iniciály ze starého zdejšího kancionálu, jak stará galerie zámecká - z ní nejvíce asi portrét Heřmana Černína z Chudenic, do jehož výtvarné skladby jste se pohroužil s učednickou pokorou a zaníceností, chtěje vyzvěděti všechna tajemství neznámého mistra. A což Madona Hradecká? Jedna z nejlíbeznějších Madon, co jsem jich potkal na českém jihu... V ramenou útlá, celým zjevem spanilá, s pozadím podivně plavým jako sluncem ozářený zrající žitný lán, odéná rouchem šedé temné modři večerních smrkových lesů - pohledu zadumaného jako celý zdejší kraj! Jsem přesvědčen, že do večera zasvitne sluníčko, aby usušilo pleny Jezulátku. I na jejím rámu jste nalezl motivy, později tak rázovitě schwaigrovsky obměněné v ilustracích Cantetburských povídek. A kdo tak citlivě a soustředěně kreslil podivné arkýře a komíny Červené věže, kde se přece vařívala sladká kaše? A což svatojiřská legenda, rozvinutá tak velkolepě s gotickou úsporností na stěnách zámecké kaple? Odkud jinud než z Hradce jsou i hastrmani, jejichž postavami jste doprovodil příběhy tak poutavě vyprávěné vaší paní Joženou, "velkou trefou svého hloupého života", jak jste se jednou chlapsky vyjádřil nad sklenicí vína - ale my víme, kolik něhy je ztajeno v těchto vašich sukovatých slovech.

  ...

  Jak vysvětlit filatelistům, znajícím Jindřichův Hradec jenom z Heinzovy rytiny na poštovní známce a z rozmývané kresby Karla Vika, že by si k ní musili přimyslit i kouzlo místa, z něhož jsem se díval na tento krásný motiv. Bylo to v měkkém stínu na výšině pod stromy městského parku, v tichu laskaném jen ptačími hlasy - ani Nežárka se zdola neozvala - jen bělásek neslyšně tkal vidinu nad zelení svěžího trávníku do stříbřitého modra a děti pod matčinými zraky pekly svoje bábovky z písku. Ticho, ticho, ticho.. . Před námi v jemném oparu červeň prejzových střech, šed kamenného zdiva, věžovité komíny, arkýře, topol, borovice i okrouhlý akán. Vše sladěno rukou mistrovskou. Staré dámy usedly na lavičku, v rukou nějakou ruční práci, a děvčata, nejspíš studentky, mají oči sklopeny do stránek nějaké krásné knížky. Filosofská historie? Ne, neměl jsem odvahu podívat se jim přes rameno na toto čtení, nechtěje být nějak zlomyslně oklamán jinou skutečností, nechtěje být oloupen o iluzi tak krásnou, jako třeba četba Horáce.

• Hlasy domova :: odstavec 39

  Nemohl nevidět i červenou báň kostela paštického, jednu z posledních prací Dientzenhoferových; svítí tento kostelíček bílými zdmi do celé širé krajiny. Nedověděl jsem se, odkud se vzala příhana, že někdo vypadá jako "paštická smrt" — ale paštické zvony výsměšně doprovázejí lakomé hospodyně na poslední cestě vyčítavým dovětkem "Nemastilku vezou, nemastilku vezou ..." Stará dubová alej na blatenské silnici teprve před nedávném musila ustoupit novodobému utilitarismu, v dřevěné hájovně před Podskalským rybníkem se však nezměnilo pranic. Nežije už dávno pan ředitel Martinovský, Alšův spolužák, který svému druhu posílával k vánocům kapra — Alšovou kresbou, kterou se odvděčil malíř svému dárci, pyšní se Blatenští dosud. Vzpomínám poslední Alšovy návštěvy v klenuté věžní síni zdejšího hradu, kde postál před gotickými freskami Očistce, Svatých tří králů a Narození Páně v tak zbožném a upřímném obdivu, že nemohl dojetím ani promluvit. "Jaká mistrovská komposice — jaká zkratka — jaké veliké umění!" — Však také jejich ornamentálními rozvilinami pokryl v tolika obměnách všechny zdi kostela vodňanského. Ne bez vzrušení si vzpomínal, že tato síň hostila i Jiříka krále, blahé paměti, i jeho švagra, pana Lva z Rožmitálu, jemuž tenkráte Blatná patřila. Alšův zrak spočinul na starodávném stole, kde stála ještě z těch časů mohutná cínová konvice. Hostitelé vytušili Mistrův zájem — i nechali ji vrchovatě naplniti nejlepším "blatenským". Náš malér posadil se zeširoka před tento neobvyklý korbel, společníci taktně ztichli, nerušíce ani gestem Alšovy blaženosti. Přimhouří očička a tiše, jakoby jen pro sebe, meditoval: "Pane Bože, děkuji Ti vroucně za všechny dary, které v míře tak hojné nám uštědřuješ a jichž máme užívati jen ve střídmosti — ale já hříšník, však tolikrát přestoupil jsem toto svaté Tvoje přikázání." Když se pokál, napil se bohatýrsky a zhluboka až hladina klesla pod polovinu nádoby. Setřel pěnu z vousů — uklonil se a podal konvici dál se slovy: "Když ses napil, utři bradu, podej svému kamarádu." Kamarádi ani zdaleka nestačili výkonu tak hrdinskému — ale kvasili v pivovarské šalandě s naším Mistrem až do rozbřesku ranního. Aleš, starý písmák, dobře věděl, že do této síně se vrátilo slavné poselství páně Lvovo od dvora francouzského krále, o jehož podivuhodných příhodách se dočítáme v milé Jiráskově knížce "Z Čech až na konec světa". Před několika lety blesk zasáhl dub královny Johanky, který dnes odumírá v zámeckém parku, ale lidová duše jíj, ne bez důvodu, obestírá dojímavými zkazkami o jednom srdci, velmi laskavém. Dnes jen daňčí kopýtka vás ruší z tklivého rozjímání jako před lety Adolfa Heyduka, který se sem z Písku náhodně zatoulal a kamenická kladívka vyťukávají do žuly rytmus práce a nového času. Blatenský zámku, nejkouzelnější svode mých dětských očí, tolikrát se mi zdálo o tvých arkýřích a renesančních komínech z doby pana Lva a nejednou usínal můj dobrodružný sen na medvědí kůži, kterou jsem zde zahlédl zavěšenou nad nábytkem z paroží daňčího. Stával tam na schodišti i rytíř v brnění se spuštěným hledím, ale toho jsem se bál víc než samotného pana fortnýře, střeživšího vstup do tohoto ráje, nám klukům zapovězeného a málokdy dostupného.