Jaroslav Lev z Rožmitálu a na Blatné

Jaroslav Lev z Rožmitálu a na Blatné na Wikipedii

Reference

Hlasy domova :: odstavce 109, 111-112, 159, 161
Vzpomínám na poslední Alšovu návštěvu v klenuté věžní síni zdejšího hradu, kde postál před gotickými freskami Očistce, Svatých Tří králů a Narození Páně v tak zbožném a upřímném obdivu, že nemohl dojetím ani promluvit. "Jaká mistrovská komposice - jaká zkratka - jaké veliké umění!" - Však také jejich ornamentálními rozvilinami pokryl v tolika obměnách všechny zdi kostela vodňanského. Ne bez vzrušení si vzpomínal, že tato síň hostila i Jiříka krále blahé paměti i jeho švagra pana Lva z Rožmitálu, jemuž tenkráte Blatná patřila. Alšův zrak spočinul na starodávném stole, kde stála ještě z těch časů mohutná cínová konvice. Hostitelé vytušili mistrův zájem - í nechali ji vrchovatě naplnítí nejlepším "blatenským". Náš malíř posadil se ze široka před tento neobvyklý korbel, společníci taktně ztichli, nerušíce ani gestem Alšovy blaženosti. Přimhouřil očička a tiše, jako by jen pro sebe, meditoval:
...
Aleš, starý písmák, dobře věděl, že do této síně se vrátilo slavné poselství páně Lvovo od dvora francouzského krále, o jehož podivuhodných příhodách se dočítáme v milé Jiráskově knížce "Z Čech až na konec světa", ale nevěděl ještě, že zdejší renesanční palác stavěl pro pana Lva týž stavitel, který pro krále zbudoval v pražském hradě Vladislavský sál. Před několika lety blesk zasáhl dub královny Johanky, který dnes odumírá v zámeckém parku, ale lidová duše jej, ne bez důvodu, obestírá dojímavými zkazkami o jednom srdci, velmi laskavém. Dnes jen daňčí kopýtka vás ruší z tklivého rozjímání jako před lety Adolfa Heyduka, který sem z Písku dojížděl k Hildprandtům, a kamenická kladívka vyťukávají do žuly rytmus práce a nového času.
Blatenský zámku, nejkouzelnější svode mých dětských očí, tolikrát se mi zdálo o tvých arkýřích a renesančních komínech z doby pana Lva a nejednou usínal můj dobrodružný sen na medvědí kůži, kterou jsem zde zahlédl zavěsenou nad nábytkem z paroží daňčího. Stával tam na schodišti i rytíř v brnění se spuštěným hledím, ale toho jsem se bál víc než samotného pana fortnýře, střeživšího vstup do tohoto ráje, nám klukům zapovězeného a málokdy dostupného.
...
Večerní náměstí ztichlo, na mariánský sloup usedá racek a v zapadajícím slunci se tmí silueta gotického chrámu Panny Marie, jehož architektura patří k nejvýznačnějším památkám města. Jeho presbyterium, stavěné Jaroslavem Lvem z Rožmitála v letech 1414-1444, si podle slov povolanějších "uchovává mnoho z elegantní vznosnosti a malebnosti pozdních kostelů jihočeských a opakuje také jejich síťovou klenbu".
...
Ještě jedné návštěvy vzpomeňme v Blatné. V červnu roku 1901 vyjel si po stopách pana Lva z Rožmitála do jeho kraje Alois Jirásek a z Blatné i Rožmitála poslal pozdrav svému příteli Mikoláši Alšovi. Snad tehdy navštívil i Bratronice, aby zhlédl zámek a ověřil si údaje o vlasteneckém šlechtici Talackovi z Ještětic. Napsal o něm povídku, která patří mezi nejkrásnější z jeho drobných próz.
Hlasy domova :: odstavec 39
Nemohl nevidět i červenou báň kostela paštického, jednu z posledních prací Dientzenhoferových; svítí tento kostelíček bílými zdmi do celé širé krajiny. Nedověděl jsem se, odkud se vzala příhana, že někdo vypadá jako "paštická smrt" — ale paštické zvony výsměšně doprovázejí lakomé hospodyně na poslední cestě vyčítavým dovětkem "Nemastilku vezou, nemastilku vezou ..." Stará dubová alej na blatenské silnici teprve před nedávném musila ustoupit novodobému utilitarismu, v dřevěné hájovně před Podskalským rybníkem se však nezměnilo pranic. Nežije už dávno pan ředitel Martinovský, Alšův spolužák, který svému druhu posílával k vánocům kapra — Alšovou kresbou, kterou se odvděčil malíř svému dárci, pyšní se Blatenští dosud. Vzpomínám poslední Alšovy návštěvy v klenuté věžní síni zdejšího hradu, kde postál před gotickými freskami Očistce, Svatých tří králů a Narození Páně v tak zbožném a upřímném obdivu, že nemohl dojetím ani promluvit. "Jaká mistrovská komposice — jaká zkratka — jaké veliké umění!" — Však také jejich ornamentálními rozvilinami pokryl v tolika obměnách všechny zdi kostela vodňanského. Ne bez vzrušení si vzpomínal, že tato síň hostila i Jiříka krále, blahé paměti, i jeho švagra, pana Lva z Rožmitálu, jemuž tenkráte Blatná patřila. Alšův zrak spočinul na starodávném stole, kde stála ještě z těch časů mohutná cínová konvice. Hostitelé vytušili Mistrův zájem — i nechali ji vrchovatě naplniti nejlepším "blatenským". Náš malér posadil se zeširoka před tento neobvyklý korbel, společníci taktně ztichli, nerušíce ani gestem Alšovy blaženosti. Přimhouří očička a tiše, jakoby jen pro sebe, meditoval: "Pane Bože, děkuji Ti vroucně za všechny dary, které v míře tak hojné nám uštědřuješ a jichž máme užívati jen ve střídmosti — ale já hříšník, však tolikrát přestoupil jsem toto svaté Tvoje přikázání." Když se pokál, napil se bohatýrsky a zhluboka až hladina klesla pod polovinu nádoby. Setřel pěnu z vousů — uklonil se a podal konvici dál se slovy: "Když ses napil, utři bradu, podej svému kamarádu." Kamarádi ani zdaleka nestačili výkonu tak hrdinskému — ale kvasili v pivovarské šalandě s naším Mistrem až do rozbřesku ranního. Aleš, starý písmák, dobře věděl, že do této síně se vrátilo slavné poselství páně Lvovo od dvora francouzského krále, o jehož podivuhodných příhodách se dočítáme v milé Jiráskově knížce "Z Čech až na konec světa". Před několika lety blesk zasáhl dub královny Johanky, který dnes odumírá v zámeckém parku, ale lidová duše jíj, ne bez důvodu, obestírá dojímavými zkazkami o jednom srdci, velmi laskavém. Dnes jen daňčí kopýtka vás ruší z tklivého rozjímání jako před lety Adolfa Heyduka, který se sem z Písku náhodně zatoulal a kamenická kladívka vyťukávají do žuly rytmus práce a nového času. Blatenský zámku, nejkouzelnější svode mých dětských očí, tolikrát se mi zdálo o tvých arkýřích a renesančních komínech z doby pana Lva a nejednou usínal můj dobrodružný sen na medvědí kůži, kterou jsem zde zahlédl zavěšenou nad nábytkem z paroží daňčího. Stával tam na schodišti i rytíř v brnění se spuštěným hledím, ale toho jsem se bál víc než samotného pana fortnýře, střeživšího vstup do tohoto ráje, nám klukům zapovězeného a málokdy dostupného.