tavolník

Tavolník na Wikipedii

Obrázky

Reference

Hlasy domova :: odstavec 99
V rybníku Klusáku bělá se i dnes lakušník, vonějí puškvorce, na jeho březích krvaví kakost, rudne kyprej, žloutne vrbina a nahořkle dýchají tavolníky. Mezi linkami deště se pohybují noty vlaštovek, z vrbin je slyšet Alšův mlýn a vítr rozechvívá listí doubků, jasanů a lip, zvlňuje přitom rákosí i vodu. Sotva kapka ťukne na hladinu, hastrman vystrčí prstíček a udělá kolem sebe kolečko.
Sláva Sušice :: odstavec 82
Na louce před Čeňkovou pilou se popásají krávy, děti jsou zabrány do svých her, tu a tam některé odběhne k řece, aby přihlíželo cvičení vojáků. Ti si napjali přes vodu lano od olše k olši, zavěsili na ně lavičku, usedli na ni v plné výzbroji a ručkováním se posunují s jednoho břehu na druhý. Odešli vojáci, odcházejí i děti. Pomaloučku se stmívá. Za Smetanovým smrkem vystupuje srpeček luny, poslední nazlátlé světlo hasne v travách, rozvoněly se tavolníky a nad toteny se do vlahého večera rozkmitala světélka svatojanských broučků. Od vody zaválo chladem, zdvihla se lehounká mlha a ty chtě nechtě tušíš na zeleném trávníku roztančený zástup rusalek. Je ticho, jen řeka zvoní o kameny. Každý pramínek má svou melodii a všechny splývají v podivný souzvuk a přísvit. Nejsem tu sám. Ještě nějaký osamělý rybář mlčelivě a soustředěně vysedá nad udicí a pozoruje splávek, zda jím nezacuká některý z pstruhů. Což aby to tak byl Hannes Gruber z lidové pověsti, a zjevuje se právě mně...
Velhartice :: odstavec 24
Nevím už, kolikrát jsem šel z Velhartic k Horám Matky Boží, ale tuto cestu bych poznal i potmě; mám ji vtisknutu ve šlápotách a podle vůně šel bych i po letech po ní docela neomylně. V samotě Na šlajfu nakládali na vůz čerstvě nařezaná prkna, vánek přinášel z lesní louky vůni pokosených sen, kousíček dál se pásly krávy, na pěšince v travách zasvitly ryzce, a kdo by odolal, aby si neutrhl modravé kuličky z pichlavého keře jalovcového; pro jejich aromatickou chuť je kousají zdejší děvčata, jdou-li na večerní dostaveníčko. Sem, do svého letního sídla, se uchyluje herec Jan Werich, aby zde užil do sytosti lesního ticha; pod olšemi rád vysedává na břehu Pstružné, číhaje nad udicí na pstruzí kořist. Čisťounká je zde běhutá voda Pstružné, průhledná až ke dnu, les voní houbami, tráva rosou, olše hořkostí, ale všechno převoní tavolníky svým neopakovatelným mandlovým výdechem. Potkávám fůru, naloženou pilinami, při nichž se bude hřát celá rodina za dlouhé šumavské zimy, zastavuji se na chvilinku v drouhavečské hospodě, odkud je jen koušíček cesty do Hor Matky Boží. Nikomu však neradím, aby se před městeckem zeptal náhodného chodce na dvě věci: kterou z bran má vejiti do města a že by rád viděl obecní les. Celé městečko sestává totiž jenom z náměstí, a městské lesní bohatství representuje jeden jediný smrk. "Horáci" se však mohou pyšnit svou historií, která je bohatá na zlato a stříbro, jež se tu dolovalo za Jagellovců. Už roku 1552 byly povýšeny na svobodné horní městečko a nadány znakem a obrazem Matky Boží, kolem jejíž hlavy se vznášejí andělé a po stranách stojí dva havíři. Erb zavrcholuje královská koruna a pod ní dvě zkřížená hornická kladívka. Nejstarší městská pečeť má letopočet z roku 1560. Zdeněk Lev z Rožmitála měl propůjčeno kutací právo na deset let; staré anály vypravují o ohromném kusu ryzího zlata, zde nalezeném, ale hornická sláva netrvala dlouho, i když čas od času byla nakrátko obnovována. Později se tu téměř v každé chalupě jen ševcovalo, šily se košile pro klatovské továrny, chodilo na práci do lesa a pásly krávy. Z dob blahobytnějších zůstal honosný název hospody "Na zámecké" a opuštěné šachty na Křížovce, zarůstající silenkou a trnčím. Náměstíčko si proměnili v park, kde jsem viděl čtyři roubené studně a kameninovou polychromovanou sošku černošky, nesoucí vázu. Šindele kostelní báně jsou natřeny sytou červení a hlas věžních hodin mi připomněl z dálky nějakou starodávnou píseň z hracího obrazu. Kolem starých šachtic jsem sestupoval dolů k Mokrosukům, jejichž siluetu zdůrazňuje prastará lípa tak prostorné výduti ve vykotlaném kmeni, že se do ní mohou schovat čtyři dospělé osoby. Osamělý dub svou rozsochatostí koruny a mohutností zbrázděného kmene zaujme oko divákovo naráz, i když mělo jinak dost příležitosti pokochat se přírodními architekturami stromovými věru dosyta, ať už jsou to lípy malonické nebo jiné, stojící u cesty mezi Jindřichovicemi a Mlázovy. Renesanční arkády zámecké a krásně členěné štíty s bohatou dekorací, byť rustikalisovanou, zapůsobily na mne jako kouzelný snový přelud. Tato venkovská renesance má v sobě něco tak bytostně českého, že jsem kolem ní chodil jako omámen, kresle ji se všech stran a vzpomínaje na Mikoláše Alše, který by z ní dovedl vyvolat život tak umocněný, až by se nám dech zatajil...
Kašperské Hory :: odstavce 36, 49
Podle Otavy vede silnice k Radešovu, kde bývalo velké vaziště vorů nedaleko hrůbat, jež tu zbyla po dávných ryžovnících zlata, a kousek dál stojí elektrárna, zčásti vyhořelá a zčásti ještě v provozu. Nějaká žena trhá lipový květ a na louce mezi tavolníky se pasou krávy, zatím co malí pasáčci si hrají své hry. Peřeje Otaviny nás doprovázejí za slunného jitra až k annínským sklárnám.
...
Tam, kde silnice oddělí svým zářezem svažitou stráň od řeky, zatmí se na jedné straně stíny rozsochatých sosen a na druhé se slunečně rozsvítí skála svým holým kamením. Z bláta se vznesl obláček bělásků a proměnil se v řebříček a hrachor, vítr rozčísl vrby, od vody zavála hořká vůně tavolníku, po modrém nebi pospíchají stříbrná oblaka a dole v peřejích čaruje řeka. Měňavá řeka jako paví chvost... jen zvláštní oranžový květ rmenu tu svítí na kraji silnice; setkal ses s ním kdysi před lety na Helfenburku.
Krajina alšovská :: odstavec 16
Kolikrát už jsem šel k budskému dvoru, kam malý Mikolášek běhával s bratry za jejich přítelem Vilémem Kailem, bratrem Marininým. Jdu znovu švestkovou alejí po silnici mezi žitništi, na mezi se modrá čekanka a žloutne svízel, u rybníčka před dvorem se bělá hejno hus a pod vrbami se koupají děti. Olše nahořkle dýchne svým ztemnělým listovím, po mandlích zavoní tavolník, puškvorec zavane z bahna a řebříček i třezalka vejdou do mých smyslů vůní neopakovatelnou. Šumte, sosny Košatina, zvučte včelím chorálem, košaté lípy u dvora budského! Můj krok vyplašil bělásky na zvlhlé pěšině a já se dívám na jeden půvabný dětský aktík s šátečkem na hlavě - a vidím Marinu Alšovou! - "Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška sukni" ... říkej, říkej, děvčátko, toto říkadlo, ať je má představa zcela živá! - Marino Alšová! Která líbeznější žena kdy prošla českým uměním výtvarným?
Do nejjižnějších Čech :: odstavec 10
Nejraději jsem sedával za Kaplicí na březích Malše, kdy za jezem v zátočině pod vysokými vrbami odrážela vodní hláď sedlovou střechu chrámové věže blanské i teplou žluť jejího zdiva, ozařovanou večerním sluncem, kterou později vystřídával modrozelený stín, a z chladivé rosy pod temnými olšemi omamně voněly tavolníky.
Krajina pod Křemešníkem :: odstavec 46
Cesta podél Bělé přes Háječek a ke Kralertovu dvoru je provoněna vůní kvetoucího tavolníku až k Rynárci. Zaujal mne tady "elektrický pasák", o němž jsme za klukovských let vůbec neslyšeli. Je to vlastně malý transformátorek, z něhož je rozváděn slabý proud do drátů na okrajích pastviště.
Od Milevska k Bechyni :: odstavec 64
Pod Bukovou horu směřují aleje kaštanů a zvláštních dubů, jejichž listy se podobají listům javorovým, nádherné palouky lemované z jedné strany vysokými smrky a z druhé bukovým lesem, kousíček dál přelézáme hradbu a přecházíme na údolní stezku k Hrejkovickému potoku, dnes již zaplavenou vodou z Orlické přehrady. Jen na Šumavě se ještě setkáme s podobnou lesní neporušeností a vodou, která není spoutána a zpívá si, přeskakujíc kameny a strže a zase plynouc mezi tavolníky a houštím. Až u Červené vtéká do Vltavy tato křišťálná voda, průhledná, zpívající a voňavá, plná slunce, rosy a třpytu...
Na Soběslavská blata :: odstavec 37
Na březích Lužnice rudne za Soběslaví kyprej a voní tavolníky, pod vrbami hučí mlýn a stříbrně zpívá jez, kolem něhož kánoisté přenášejí kánoe, nad Šelestivým rákosím se zdvihá modré nebe, louky jsou plné rozkvetlého starčku a totenu, u cest voní svlačec, spanile se dívají čekanky a fialoví vysoké trsy hadinců. Kaštanová alej mě dovedla k Vesci, kde na návsi se bělá kaplička nad rybníčkem a v heřmánku husy, lipová alej pokračuje k Záluží a dál k Vlastiboři. Tato vesnice má už několik bělavých štítů s blatskou ornamentikou, kterou v minulém století vymýšleli pro nová stavení zedníci František soch ze Zálší a Martin Paták z Vlastiboře. Patákovým dílem budou asi nejkrásnější vlastibořská stavení u Císařů a u Havlíčků, v sousedních Klečatech už nerozeznáme, čí představivost pracovala na návrzích štítů u šimkú, Vondrášků nebo u Žáků. Nejsličnější architektury však mají v Komárově u čiháků, Malechů a Marešů; sem nejspíš zasahoval ze Zálší vliv Šochův.