• 
• 
• 
• 

Jan Lucemburský

Jan Lucemburský na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Hlasy domova :: odstavec 75

  Staré mapy zachovaly zde u Oujezdce dávné označení Barbořiny štoly, já však hledám svědectví jaksi pádnější. Latinská zástavní listina prvního Lucemburka na českém trůně nám prozrazuje, že "král cizinec" zastavuje asi v době peněžní tísně bělčické a oujezdecké zlaté doly jihočeskému velmoži Petru z Rožmberka. Tento opatrný hospodář nepůjčil asi peníze na zástavu málo jistou. - Kdo nám však poví o prvních hledačích, po nichž zůstaly jen sejpy a na východním svahu Kněžské hory zarostlý umělý rybníček, němí svědkové dávného ryžování? Prozradí nám více střepy hliněných hornických kahanů, ukrytých v zasutých chodbách zdejších kutišť, nebo zbytky dubové výdřevy, když dubové lesy tu jíž dávno, dávno nejsou? Nikdo nesvěřil pergamenové bláně ani plán práce, ani jména těchto havířů...

• Sláva Sušice :: odstavce 5, 54

  Město vděčí za svůj vznik zlatému písku řeky Otavy i příznivé poloze na důležité obchodní cestě. Z původní ryžovnické osady byla po opuštění královského hradu Práchně založena Sušice jako hrazené královské město, které dal roku 1322 král Jan Lucemburský obehnat hradbami, o čemž svědčí kamenná deska s latinským nápisem, přenesená ze zrušené Velké brány do vestibulu dnešní radnice. Karel IV. nadal město mnohými výsadami a nesmělo být trvale zastaveno žádné vrchnosti. Sušičtí zůstali věrnými poddanými i jeho syna Václava a stáli při něm neochvějně v zápasech s odbojným panstvem. Tehdy studují na pražské universitě někteří sušičtí synkové, z nich Václavovi ze Sušice proslovil při jeho determinaci ohnivou řeč sám mistr Jan Hus.

  ...

  Na hartmanickém náměstíčku šplounala voda v kašně, zvonily zvonce krav a pod košatou lipou stála křiklavě natřená socha svatého Jana. Kostel zasvěcený svaté Kateřině, ochránkyni horníků, není význačnou stavitelskou památkou, ale jeho zasvěcení připomíná původ prastarý. Za Jana Lucemburského se v okolí hojně dobývalo zlato a osada byla povýšena na královské horní město, podřízené hornímu úřadu v Kašperských Horách. Zlaté žíly v křemeni se táhly daleko od města a jméno hory Křemelné nad Stodůlkami je podnes připomíná, i když je známější svými sněžnými jámami. Erboví města, věž s branou a v ní prostice soli, určuje důležitou polohu osady na odbočce Zlaté stezky z Čech do Bavor, kudy se od pradávna dovážela do Čech sůl, a v Hartmanicích bylo vybíráno clo.

• Kašperské Hory :: odstavec 33

  "Královské svobodné horní město" se může pochlubit vskutku dlouhou minulostí. Už v roce 1345 bylo Janem Lucemburským povýšeno na město a jeho znak, stejně jako v Kašperských Horách, napovídá svými atributy mnohé ze staré havířské slávy. Ta už je dávno ta tam a život se proměnil k nepoznání. Vychladly pece sklárny, kdysi proslulé, už nikdo nenamácí sklářskou píšťalu do horké tekuté směsi, ani citlivá ruka už nepřikládá pod pozorným zrakem k brusu křehkou krásu váz. Jen autobus ráno zastaví na náměstíčku u radnice, aby odvezl dělníky do sušické sirkárny, a večer pod jasany, javory a jilmy prozradí kuželem světla zamilované dvojice, tisknoucí se ke kmenům. Z tmy se ozývá hra na harmoniku a ty cítíš v ní vojáčkovu tesknici po domově, nemá-li tu zrovna milou jako jeho šťastnější druzi. Noc a ticho i tady přejí zpěvu řeky Otavy, Němci nazývané Oo, i tichému šumu kamenné kašny, přečasto splývajícímu s ševely deště. Při každém kroku osloví tě vzpomínka na Karla Klostermanna. Domek na návrší Kapelle, kde o prázdninách psával své Šumavské rapsodie, leží v rozvalinách, a kdyby desetkrát utrhl vratič na farském dvoře a desetkrát se vrátil do Rejštejna, nasel by tu jen hroby svých nejbližších. V kostele svatého Bartoloměje zůstaly krásné řezané oltáře i sakristie, kde se oblékával ke mši jeho nejmladší bratr Jakub; křtitelnice je rovněž táž, jejíz vodou byla křtěna jeho bába, která zde mela i své oddavky. Její nejmladší syn, Klostermannův otec, byl už jako dítě zaslíben stavu duchovnímu, když se zázračně uzdravil po přestálém záškrtu. Vystudovav klatovské gymnasium a filosofii v Praze, odmítl jiti do semináře a věnoval se studiu medicíny. V předvečer jeho promoce matka zemřela, utrápivši se pro slib nesplněný Bohu. Teprve vnuk Jakub uskutečnil její tužbu, stav se rejštejnským farářem. Zde je pohřben u kostelní zdi vedle hrobu své matky.

• Když jsem já šel tou Putimskou branou :: odstavec 16

  Zni, hlásnice, z ochozu písecké věže do našeho času, i když už po Zlaté stezce se dávno nesunou karavany soumarů, obtížené vaky, aby naše domácnosti zásobily solí, jež je podle pohádky nad zlato cennější. Už od dob Jana Lucemburského se ozývá do noci vytrubování a fanfáry, nahrazující magnetku zbloudilým kupcům.

• Na Vodňansku :: odstavce 40, 59

  Už nejsou tak hojné nálezy vltavínů, podivuhodného nerostu, jehož zkoumání zasvětil dr. Oswald celý život; také zlato už se nenalézá v blízkosti Vodňan, které nemají ve svém erboví kapra, jak bychom se domnívali, nýbrž havíře. Před třiceti lety se tu naposled objevilo v okolí Křepic zlato a bylo tak krásné, že náš geolog dr. Bohumil Ježek prohlásil, že vodňanské zlato je nejkrásnější české zlato. Od dob krále Jana Lucemburského nenašlo se české zlato v tak pěkných ukázkách, jako je máme z Křepic v Národním muzeu v Praze a v muzeu vodňanském.

  ...

  Západní obzor vymezuje už tvář krajiny jiné, jejíž vítr je drsnatější, kraj, v němž se lidé žení a vdávají "mezi dvěma panenkama Mariema", a také rok tu měří jinak: osm měsíců je tu zima a čtyři měsíce chladno. Pod Štítkovem v Záhoříčku udržela se podnes jedna z pověstí, která nás napoprvé zmate svou určitostí. Číslo čtvrté v této vsi je prý rodištěm samého Otce vlasti Karla IV. Jeho matka Eliška Přemyslovna uchýlila se ve své těžké hodince do selské chalupy, když prchala před rozhněvaným manželem Janem Lucemburským. Každý v kraji o tom ví, ale zeptejte se historiků, ať vám dokáží z lejster, že se tento slavný král narodil jinde než v Záhoříčku ...

• Od Hradce k Počátkám :: odstavec 52

  Štítný, vrstevník Jana Lucemburského i Karla IV., žil ještě za vlády jeho syna a byl současníkem Husovým. Tep jeho srdce je klidnější, když hněte svou myšlenku v těžkém zápase s jazykem ve věcech teologických dosud nevypracovaným, ale najdeme i u něho "slova ohňová", šlo-li o spravedlnost světskou, která i po staletích dýchnou nečekaným žárem: "Veď svobodniť jsú lidé; jestli páně dědina, člověk jest boží." Dovedl se statečně zastat rodného jazyka proti jeho učeným odpůrcům, viděl střízlivým selským zrakem mnohé bezpráví a tušil snad i přicházející bouři za panování Václava IV. Nebyl však mužem činu jako mistr Jan; v tichu své tvrze přemítal o Bohu a pravdě, psal pro své dětí knihy o hospodáři, hospodyni a čeledi, o stavu panenském, vdovském i manželském, o obecných věcech křesťanských, "aby mohli krátiti chvíli čtúce v nich, a zvláště v svátky doma ve vsi, kdež ani kázání bývá, ani nešpora" a také "všem, kdož by kdy kterým se z nich slovem upamatovali k dobrému".

• Bechyně :: odstavec 15

  Základy nejstaršího zdiva tkví v mýtu, jehož clonu jen malinko poodhaluje Kosmas stručnou zprávou ve své kronice, pozdější kvádry patří dvanáctému století, kdy tu bylo sídlo župy i rozsáhlého arcijáhenství, a teprve Čertovu zeď můžeme připsat stavbě Zlatého krále, který přirozenou fortifikaci zpevnil ještě hrazením a věžemi. Po jeho smrti uvádí biskup Tobiáš z Bechyně do nového kláštera bratry "minores de observantia" a Jan Lucemburský povyšuje podhradí na město. Bylo později po čtyřměsíčním od-poru dobyto husity, a potom na padesát let zůstal klášter pouhou zříceninou. Není bez významu ani jiná souvislost. U Němějic se sešlo v počátcích husitských bouří jedno z prvních shromáždění "bratří a sester", na čtyřicet tisíc jich tehdy bylo, aby pod velením Mikuláše z Husy, jednou z tehdejších hlav mladého hnutí, vyslechlo od bradatých kazatelů zvěst o novém, lepším uspořádání světa. Jedna kapitola svatého Matouše nejvíce podnítila mysl těchto chiliastů. Stojí tam psáno: Když uzříte ohavnost zpuštění od Daniela proroka předpovédénou, ona stoji na místi svatém (kdo čteš, rozuměj), tehdáž ti, kteři by byli v Judstvu, nechť utekou na hory. Protoť i vy buďtež hotovi, neboť v tu hodinu, v kterouž se nenadějete, Syn člověka přijde... Nepřipomíná vám to některé listy Žižkovy? - I vyšly zástupy robotné a tovaryšské na výšinu, která byla od nich přezvána Tábor. Odtud se rozlil proud husitské revoluce po celé zemí.