• 
• 
• 
• 

křemenáč

Křemenáč na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Lesy :: odstavec 26

  Do Nejřice jsme chodívali na polovičníky neboli kožešníky a v Sedláčkouc lese jsme sbírali křemenáče s cihlově červenou hlavičkou. Na Příbramsku jím říkají havíři, modrají při nakrojení a nikdy nečerviví. Neomylně je vždycky naleznete v blízkosti bříz. Do Doubí jsme zase chodívali na podoubníky, skrývající se pod suchým dubovým listím v sousedství konvalinek a pstročků, nebo u pařezů, které jsou domovem brouka roháče. Mezi sosnami jsme nalézali žlutá a růžová kuřátka, jimž se u nás neřeklo jinak než "prstíčky"; tam také rostly bílé mlynářky, drsnaté jelenice a paraplíčka bedel, které mi připomínaly Číňany z dětských knížek. V čarodějnických kruzích ve Vypáleném se nám zjevovaly houby zvláštního zbarvení a tvaru, "jelení kopýtka", hnědá a fialová, jejichž podobu přesně vystihlo lidové pojmenování tímto příměrem. Pod modříny na Slepičí horu mě zase vracejí podmásníky, které v houbařských atlasech nalezneme pod jménem klouzků. Vzácnější druh má hnědou hlavičku a pod ní bělavý závojíček. Když jej sloupneme, objeví se maso zvláštní žlutosti jako čerstvě nakrojené máslo. Opékali jsme si je nad ohníčkem plni lačnosti po jejich šťávě stejně jako ryzce, z kterých prýštilo oranžové mléko. Na pastvách jsme sbírali špičky travní, které odrazovaly některé kuchařky při pomyšlení, že jich rostlo nejvíc právě tam, kde se vymočily krávy. Nám to pranic nevadívalo a maminka nám je doma smažívala na másle s kmínem a vajíčkem, kterým se šetřilo jako drahou mastí. Jen když někdo stonal, dostával jedno na přilepšenou a jen o pomlázce se rozdávala dětem, ale nepamatuji se, že jsme se jich někdy najedli dosyta...

• Hlasy domova :: odstavec 68

  Na hřbitůvku kolem románského kostelíka svaté Voršily, stojícího osaměle nad oujezdeckou návsí, zalévají děti v sobotní podvečer oranžové trsy měsíčků a z blízkých selských zahrádek voní balšán. Láska a smrt osloví tě tu obě najednou. A přece: necítíš tu opuštěnost odlehlou - i když je tak daleko odtud do světa. Přijd sem třeba za padesát let a nalezneš kraj, jaký byl: veverku na lísce, pod břízou hřib křemenáč a z chrastavce nevrle zabručí čmelák jako struna staré rozladěné basy.

• Hlasy domova :: odstavec 21

  Na hřbitůvku kolem románského kostelíka sva Voršily, stojícího osaměle nad oujezdeckou návsí, zalévají děti v sobotní podvečer oranžové trsy měsíčků a z blízkých selských zahrádek voní balšán. Láska a smrt osloví tě tu obě najednou. A přece: necítíš tu opuštěnost odlehlou — i když je tak daleko odtud do světa. Přijď sem třeba za padesát let a nalezneš kraj, jaký byl: veverku na lísce, pod břízou hřib křemenáč a z chrastavce nevrle zabručí čmelák jako struna staré rozladěné basy.