• 
• 
• 
• 

Kilián Ignác Dientzenhofer

Kilián Ignác Dientzenhofer na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Rošice :: odstavec 4

  Zadíváme-li se soustředěněji s návrší od myslivny přes les Borek a korunu chráněné lípy k severnímu horizontu kraje, polaskáme v rovině obě blatenské věže, chrámovou i zámeckou; za pruhem sosnových lesíků se zvedne rudá báň paštického kostela, poslední dílo Dientzenhoferovo, na vlně obzoru zabělá se zed špejcharu dvoretického a stranou od ní se zatmí mohutný koš lípy vahlovické. Vlevo, nad kopčitými Leleticemi, zříš v nedotažené křivce modřínový les Mumlín, po jehož kmenech se pnou břecťany, a celou krajinu zavrcholuje Třemšín se zbytky starého, prastarého hradu; zdroj pověstí, hláska bouřek a stráž celého Blatenska.

• Stříbrné Hory :: odstavec 9

  Na západním svahu Slavníka leží Neprochovy, malá ves s dvorem na místě staré tvrze, kde vládli Zmrzlíkové ze Svojšína, z nichž jednoho můžeme zařadit mezi hejtmany Žižkovy. Na návsi překvapí kaplička s vysokou dřevěnou zvoničkou na nízké šindelové střeše, kterou tesař ještě opakuje tvarem v Černíči a Vlkonicích. Staré založení mají i Těchonice s kostelem sv. Filipa a Jakuba, jehož sakristie zůstala z původního gotického kostelíka, později přestavěného do barokního slohu. Nad rybníkem aspoň z terénu uhádneme fortifikační ráz tvrziště, které ještě v polovině šestnáctého století patřilo Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína, jehož žulový náhrobník udává rok jeho úmrtí 1558. Do Těchonic umístil Karel Klostermann část dějiště svého románu "Vypovězen", z něhož rozsáhlejší dějová část patří sousedním Velenovům. Realistickému pohledu romanopiscovu neupřeme hloubku vidění do osudů chudých lidí zdejších končin i do smutného údělu "obecních dětí", jejichž život jsem poznal po půlstoletí ještě sám. Někde, zdá se mi, je však naneseno příliš černě v charakteristice kraje: "... vždyť je to kraj Bohem prokletý... a vlci jako by tam přebývali, a ne lidé". Chudoba kraje je patrná na první pohled z kamenitých pastvin, které charakterísují celé Plánicko, vysoko položené a otevřené studeným větrům. Velenovské Škádlí v kraji přezdívkou "šťaváci", protože prý mívají na pouť šťávu ze zelí. Oni zas na oplátku říkají stříbrnohorským měšťanům "třepáci". Velenovy mají v něčem jiném krajový primát: jsou největší obcí na horaždovickém okrese a jejich ves je rodištěm bývalého českobudějovického biskupa Josefa Hůlky, který si uchoval skromnost rodného prostředí až do smrti. Byl to vskutku lidový biskup. I pohřeb si přál prostý a žádné světské bohatství po sobě nezanechal. Osvědčil se jako příznivec studentů z rodného kraje a mnoho z nich jeho podporou vystudovalo seminář. Okolo Velenov nastavěl mnoho křížů a myslím, že í kostelík mají po něm Velenovští na památku. Na cestě z Velenov do Plánice leží Zborovy s nejstarším kostelíkem v krají, jehož románská rotunda je jediná svého druhu v celých jihozápadních Čechách. Jeho založení je připisováno napůl pověstí a napůl legendě. Do křižáckých válek se prý vypravil i zdejší rytíř Hanuš z Boru. Byl zajat Turky a uvržen v okovech do žaláře. Plynula léta a žádná naděje nebyla na vysvobození. Tu rytíř se obrátil v modlitbách k svatému Janu Křtiteli a slíbil, podařídí se mu uprchnout ze žaláře a navrátit se domů, že postaví ve vlasti svatyni k uctění tohoto světce. V noci se mu prý zjevil svatý Jan a vyvedl ho z vězení. Po velikých útrapách a dlouhé cestě se dostal rytíř Hanuš do vlasti, ale doma ho z počátku nikdo nepoznal. Do války odjížděl mladý muž a vrátil se stařec s rozrytou tváří, s vlasem a vousem bílým jako mléko. Splnil svůj slib, a kostelík přečkal mnohou pohromu až po dnešní čas. Spisovatel Prokop Chocholoušek, který se nějaký čas zdržoval v Plánici, napsal ze zdejšího prostředí historickou povídku "Na dvoře krále Václava", jejíž děj umístil zčásti do Zborov a zčásti do Zavlekova. Na zborovském hrádku roste kleč a mezi zbytky zdiva vidíme bažanku, svídu i brslen a po lišejníku na kmeni křivé sosny se šplhá do větví ještěrka. S výšiny zahlédneme Kvášňovice jako pozdrav kraje Prácheňského, radický ovčín s topoly, Strážovice i zámeček lovčický. Plánicku patří poutní kostel nicovský, jedno z posledních děl Dientzenhoferových, kde radu let jako farář působil František Kašpar, autor mnoha sbírek veršů jednak inspirace náboženské, jednak zaměřených přímo ke kraji, jehož drsnatou chuť dobře znal a po svém vyjádřil. V Plánici vzpomeňme dvou jmen. Devět let tu působil jako rada probuzenecký básník Šebestián Hněvkovský, který zde za svého pobytu napsal směšnohrdinský epos "Děvín", ve své době hojně čtený, a baladu "Půlnoční soud v Klatovech", tištěnou v příloze Vídeňských novin v roce 1815. O českém Edisonu, vynálezci obloukové lampy ing. Františku Křižíkovi, zdejším rodáku, píši podrobněji na jiném místě. Malíř historických obrazů Karel Svoboda, uctívaný Alšem, patří svým zrozením rovněž do Plánice.

• Hlasy domova :: odstavce 164-165, 191, 195

  Namístě sešlého chrámu v Paštikách, připomínaného již roku 1380, usmyslila si postavit svatyni novou, rozsáhlejší a honosnější. Jan Hoffman, "pictor et aedilis" tehdy usedlý v Blatné a mající za sebou už mnohé zdařilé dílo, byl od ní povolán k sdělání plánů. Zemřel však šestačtyřicetiletý, ještě než bylo započato se stavbou. Na jeho místo byl povolán tehdy nejvýznačnější stavitel pražský Kilián Ignác Dientzenhofer, který původní plán přepracoval a úplatnil v něm všechnu svrchovanost svého zralého umění. Máme doloženo, že během stavby byl v Paštikách celkem čtyřikrát, aby dohlédl na přesné provádění svého návrhu. Šťastná byla nejen volba projektanta architektury, ale i malíře a sochaře, kteří byli povoláni rovněž z Prahy, aby i vnitřek chrámu byl vyzdoben rukou citlivou, s porozuměním jak záměru vzdělané fundátorky, tak i úmyslu stavitelovu.
  Malíř Jan Václav Spitzer je autorem nejen nástropních fresek v kněžišti i chrámové lodi, zobrazujících výjevy ze života svatého Jana Křtitele, jemuž je svatyně zasvěcena, ale i všech obrazů oltářních i jiných jak v chrámu, tak v kapli hřbitovní, rovněž Dientzenhoferem navržené. Sochař Ferdinand Ublacker se ujal výzdoby plastické a provedl jednak všechny sochy včetně anděla vytrubujícího na pozoun k poslednímu soudu na střeše umrlčí kaple, jednak výzdobu zpovědnic a varhan, kde už nacházíme znaky raného rokoka.

  ...

  Jen jednou bylo slunečno, proto jsem odbočil z polní cesty k zalesněnému vrchu Křesovci, abych viděl sličný barok kostela Proměnění Páně, který dala roku 1763 zbudovat hraběnka Serenyová, a nebyl jsem zklamán. Překrásnou polohu vybrala zakladatelka pro tuto svatyni; přehlédneme odtud značnou část kraje. Architektura sama je projevem vytříbeného umění, patrně z okruhu dílny Dientzenhoferovy, ale domnělý Brandlův oltářní obraz jsem neviděl. Staré lípy, zbytky nějakých valů a lesní tišina jenom podtrhují poetičnost tohoto místa.

  ...

  Je to docela útulné městečko, rozložené na výšine po obou stranách písecké silnice, jemuž dominuje sličný barok kostela svatého Jakuba z poloviny osmnáctého věku, přestavěný z původní gotické stavby zdejším rodákem Václavem Jermářem, žákem Dientzenhoferovým, který projevil v nové architektuře citlivý smysl pro její siluetu i členění hmot. Část věžního zdiva patří ještě gotice 14. století, ale náhrobky pánů z Kalenic, vytesané z červeného mramoru, s erbovím obráceným k zemi jako připomínka, že rod vymřel po meči í přeslici, jsou už ze století patnáctého a šestnáctého. Křížovou cestu namaloval Václav Šebele, rodák z Mírče a asistent na písecké reálce u Adolfa Heyduka. Nejdůsažnější výtvarnou památkou je pozdně gotická socha Madony, umístěná v hřbitovní kapli. Městečko si uchovalo z blahobytnějsích dob několik barokních štítů a nedaleko kostela empirový dům, zavrcholený ležící lvicí a vázami.

• Klatovy :: odstavec 10

  Mezi radním domem a masnými krámy, na místě zkonfiskovaných domů a spálenišť, pozvolna rostla stavba řádové koleje i jesuitského chrámu, zasvěceného jménu panovačného Španěla, který na přelomu dvou myšlenkových světů založil tvrdou organisaci vojáků a diplomatů církve vítězné. Stavitel vlašského původu sdělal plány půdorysu, zatím co v portálu a věžích uplatnil Kilián Dientzenhofer všechnu svou vlohu, která podle úst povolanějších měla vrozený smysl "pro vznešenost, která není studená, i nádheru, která nikde netrpí bombastem". Jeho interiér proměnili členové řádu v pomyslný svět slastné rozkoše zahledaných rájů, "přerývané nebo znásobené pocitem zmaru". Krypta, do níž ukládali těla svých bratří v černých klerikách a příznivců řádu z řad okolní šlechty do těžkých dubových truhel, uchránila je od přírodní zákonitosti rozkladu a stala se proslulostí nad jiné přitažlivou. Nicméně barokní bolest byla vpravdě sestrou rozkoše bolestně vznícené.

• K metropoli kraje :: odstavec 105

  V Suchém Vrbném vzpomenem všech zvonů, ulitých ve zdejší zvonařské dílně Pernerově - ach, kolik jich bylo znovu přelito v děla za obou světových válek - ale než domyslíme toto hrůzné vzpomínání, spatříme na výšině červené báně dobrovodského barokního chrámu Panny Marie; jeho architekturu navrhoval sám Dientzenhofer, zatímco nástropní fresky jsou mistrovským dílem Reinerovým a oltářní obrazy vyšly z malířské dílny Brandlovy. Tři nejslavnější jména českého výtvarného baroka se tu sešla pod jedním krovem a my máme věru co obdivovat. Kolem dokola voní košaté lípy, pod nimiž o poutích rozkládali pernikáři své sladkosti, neboť tyto poutě bývaly slavné a hojně navštěvované. V kapli za kostelem v blízkosti hojivého pramene jsem viděl sošky dvanácti apoštolů; jméno osadě dala jistě tato léčivá voda, u niž byly později zřízeny lázně. V lukách na výšině svítí hladina dobrovodského rybníka se zastíněnou hrází, plnou návštěvníků, koupajících se v přečisté, chladivé vodě. Polní cesta nás dovede k božím mukám, stojícím pod vzrostlými lípami, odkud je překrásný rozhled, a každý ze zdejších lidí vás bude přesvědčovat, že právě tady se nalézá střed Čech, rozuměl-li jsem dobře. Ferdinand d'Este se tu prý na manévrech radil se svými generály. Věru, že tu mohl být jeho štáb, neboť z tohoto místa lze přehlédnout veliký kus kraje. Mezi Hodějovicemi a Budějovicemi je na trati podobná vyhlídka, která vždy přiměla básníka J. S. Machara k obdivnému srovnání s Pádskou nížinou, kdykoliv jel vlakem z Vídně do Prahy.

• Hlasy domova :: odstavec 39

  Nemohl nevidět i červenou báň kostela paštického, jednu z posledních prací Dientzenhoferových; svítí tento kostelíček bílými zdmi do celé širé krajiny. Nedověděl jsem se, odkud se vzala příhana, že někdo vypadá jako "paštická smrt" — ale paštické zvony výsměšně doprovázejí lakomé hospodyně na poslední cestě vyčítavým dovětkem "Nemastilku vezou, nemastilku vezou ..." Stará dubová alej na blatenské silnici teprve před nedávném musila ustoupit novodobému utilitarismu, v dřevěné hájovně před Podskalským rybníkem se však nezměnilo pranic. Nežije už dávno pan ředitel Martinovský, Alšův spolužák, který svému druhu posílával k vánocům kapra — Alšovou kresbou, kterou se odvděčil malíř svému dárci, pyšní se Blatenští dosud. Vzpomínám poslední Alšovy návštěvy v klenuté věžní síni zdejšího hradu, kde postál před gotickými freskami Očistce, Svatých tří králů a Narození Páně v tak zbožném a upřímném obdivu, že nemohl dojetím ani promluvit. "Jaká mistrovská komposice — jaká zkratka — jaké veliké umění!" — Však také jejich ornamentálními rozvilinami pokryl v tolika obměnách všechny zdi kostela vodňanského. Ne bez vzrušení si vzpomínal, že tato síň hostila i Jiříka krále, blahé paměti, i jeho švagra, pana Lva z Rožmitálu, jemuž tenkráte Blatná patřila. Alšův zrak spočinul na starodávném stole, kde stála ještě z těch časů mohutná cínová konvice. Hostitelé vytušili Mistrův zájem — i nechali ji vrchovatě naplniti nejlepším "blatenským". Náš malér posadil se zeširoka před tento neobvyklý korbel, společníci taktně ztichli, nerušíce ani gestem Alšovy blaženosti. Přimhouří očička a tiše, jakoby jen pro sebe, meditoval: "Pane Bože, děkuji Ti vroucně za všechny dary, které v míře tak hojné nám uštědřuješ a jichž máme užívati jen ve střídmosti — ale já hříšník, však tolikrát přestoupil jsem toto svaté Tvoje přikázání." Když se pokál, napil se bohatýrsky a zhluboka až hladina klesla pod polovinu nádoby. Setřel pěnu z vousů — uklonil se a podal konvici dál se slovy: "Když ses napil, utři bradu, podej svému kamarádu." Kamarádi ani zdaleka nestačili výkonu tak hrdinskému — ale kvasili v pivovarské šalandě s naším Mistrem až do rozbřesku ranního. Aleš, starý písmák, dobře věděl, že do této síně se vrátilo slavné poselství páně Lvovo od dvora francouzského krále, o jehož podivuhodných příhodách se dočítáme v milé Jiráskově knížce "Z Čech až na konec světa". Před několika lety blesk zasáhl dub královny Johanky, který dnes odumírá v zámeckém parku, ale lidová duše jíj, ne bez důvodu, obestírá dojímavými zkazkami o jednom srdci, velmi laskavém. Dnes jen daňčí kopýtka vás ruší z tklivého rozjímání jako před lety Adolfa Heyduka, který se sem z Písku náhodně zatoulal a kamenická kladívka vyťukávají do žuly rytmus práce a nového času. Blatenský zámku, nejkouzelnější svode mých dětských očí, tolikrát se mi zdálo o tvých arkýřích a renesančních komínech z doby pana Lva a nejednou usínal můj dobrodružný sen na medvědí kůži, kterou jsem zde zahlédl zavěšenou nad nábytkem z paroží daňčího. Stával tam na schodišti i rytíř v brnění se spuštěným hledím, ale toho jsem se bál víc než samotného pana fortnýře, střeživšího vstup do tohoto ráje, nám klukům zapovězeného a málokdy dostupného.