• 
• 
• 
• 

František Bílek

František Bílek na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Hlasy domova :: odstavec 5

  V lnářském klášteře je její sídlo; v tom klášteře, tolik vzpomínaném Otokarem Březinou i Juliem Zeyerem, který zde v prosté cele si přál spočinouti po své chimérické pouti. František Bílek vyřezal pro tuto svatyni tvář Ukřižovaného. Četl jsem v klášterní knihovně mnoho jeho dopisů, v nichž se svěřuje ze svého života niterného fráteru Jozífkovi, duši prosté a čisté, jejíž horoucnost je ztajena v neumělých, ale vroucných obrázcích světců a světic, rozsetých v tolika kapličkách a staveních mého kraje. Zdejší včelí roj připomínal Mistrovi v jeho chýnovské zahradě mnohé z chvil prožitých zde v rozjímavém soustředění. Málokdo ví, že mladý klášterní kuchtík a pozdější tvůrce novodobého českého sochařství Václav Levý vypravil se odtud na pouť za uměním. Na počátku osmnáctého věku byl zde hostem u otců augustiniánů sám Petr Brandl a namaloval pro klášterní chrám obraz Nejsvětější Trojice, který je jeho dílem nejrozměrnějším. I podružskému synkovi byl zde kmotrem, nechal se však zastoupiti svým učedníkem Františkem. Bydlil sice v zámku, ale pan převor měl jistě mnohá trápení s touto neposednou kumštýřskou krví. Podobné příběhy se totiž do klášterních análů nezapisují.

• Prácheň :: odstavec 22

  Lehounkým modrem se vždycky nějak zamýšlíš, údolí Otavino, a postřibříš pasáčka na sejpu, obrys topolu i provázek slin u kraví huby. Jako zjevení zahlédl jsem vápencový lom u Hydčic, kde troubení ohlašuje střelbu, a teprve polední slunce zdůraznilo bílou majestátnost hradu Rábí, zdviženou nad borovým lesem. Úplnou slepotou zaplatil Jan Žižka za jeho ztečení a každé dítě zná už z čítanky ten známý příběh. Tyto rozvaliny jsou ještě dnes schopny podnítit romantický sen a sama hradní studně nás rozechvěje svou hloubkou. Aspoň malíř Alois Moravec vždycky ztají dech nad tajemstvím její pověsti, která kachnu, do této studně spuštěnou, nechá vyplouti až v rybníku pod vrchem. Jen zrak vědoucí pozná ve stromech na nádvoří vzácné muky a nemusí to být zrovna břichopásek, aby si všiml zahradních hlemýždů, jímž se jen stěží vyhne noha poutníkova. V jizbičce hradního musea si všimni gotického reliéfu Krista, ale nezapomeň si přečisti i nápis na Bílkově kresbě: "Jan z Kalicha - v ovzduší své matky - své Ženy a dcery - v ovzduší uštvaných a kaceřovaných - u svých vojevůdců a svého voje. Všechny pohledy spočinuly na něm a jeho na Bohu se slovy: Tvé jest království."

• Krajina alšovská :: odstavec 19

  Tato písnička, Alšem tolik milovaná a tolikrát zpívaná, nám zabzučí kolem hlavy na nerozsáhlém hřbitůvku, který nám naráz připomene jednu z Alšových kreseb. Neodpočíváte tu, drahý Mistře, i hrob vašich rodičů je tu označen jen přibližně, a kde odpočívá milovaný strejček Tomáš, nepoví nám už nikdo. Zemřel v pastoušce jako obecní chudý; hroby těchto lidí příliš záhy přerůstá tráva a propadají se do naprostého zapomnění. Paní Maryna by se tu ještě dnes shledala s celým mrtvým příbuzenstvem, jemuž ustlali k nejtvrdšímu spaní vedle branky u hřbitovní zdi. Tiše voní noční fialy, žhne prudce vlčí mák, zatímco slunce ozařuje krajinu svažující se k Lučkovicům a na blatenskou stranu. Bílkův bronzový reliéf Pohyb matky, když dává chléb, zdobí hrob paní Josefy Svěrákové a překvapí návštěvníka tohoto jinak chudého svatého pole. Vzpomínám na jeden dávný den. Hrobař, ale ne alšovsky vousatý a v rubášovém dlouhém kabátě, jak jej známe z kresby Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená, nýbrž pomenší muž v prostém oblečení, mně vyprávěl, kterak se vlastně dověděl o Alšovi až na vojně od malíře Josefa Váchala, a lítostivě dodal, že mu děti doma rozbily jedinou památku na tohoto exkluzivního malíře - dýmku "váchalku".

• Na Vodňansku :: odstavec 61

  Prostý kamenný kříž s nápisem Rodina Votavova stojí nad jedním hrobem bavorovského hřbitova a snad jen nejstarší pamětníci ze Svinětic by nám mohli něco povědět o studentu, básníku a herci Janu Votavovi, jehož osud vzrušil na začátku století celou naši kulturní veřejnost. Připomíná nám studentské ovzduší Šrámkova Stříbrného větru s jeho oboleným mládím, s podobným osudem se setkáváme u studenta Kořínka v Holečkových Našich a o Votavovi bychom se dočetli v brožuře Zrcadlo katechetům, vydané roku 1906 v Knihovničce Času. Byla dokonce napsána i divadelní hra Jan Votava, která byla ve své době velmi populární, vyšel sborníček In memoriam Jana Votavy, vydaný přáteli, a Janu Votavovi měl být postaven od Františka Bílka pomník, na nějž byla uspořádána veřejná sbírka mezi studenty. I návrhy tohoto pomníku mají svou zajímavou, už pozapomenutou historii.

• Vzpomínání na Julia Zeyera :: odstavec 26

  Vaše jméno jsem slyšel vyslovit daleko od vodňanské krajiny - až v Bílkově chýnovské pracovně. Toto přátelství bylo náročnější a duchovně štědřejší - přátelství bratrských duchů. Opožděný gotický sošník vyřezal pro pražskou katedrálu tvář ukřižovaného Krista, český oltář - ale, drahý Julie Zeyere, cítil jste už tehdy v Chýnově, že je to vlastně jedinečné vyjádření českého Krista - Krista husitů? Pravda, táborští kněží, jako třeba Martínek Húska, viděl by i v tomto počinu modlářství - ale což nemůže básnická představa vyzrát ve tvar třeba po staletích? Nejde o sochařský výraz této tváře - ale o jejího ducha - a ten je husitský. Dodnes slyším chýnovského Mistra, jak vážně vykládá, kde vlastně nejsilněji bije srdce Čech. A jeho slova přesvědčovala. Miloval vás tento umělec bratrsky - ale nač sdělovat, co má ještě zůstat utajeno?

• K metropoli kraje :: odstavec 102

  Nenašli bychom už pod Černou věží Myslbekův monument, láskou Budějovických postavený milovanému biskupovi; německá zloba zničila i Kafkovu sochu dr. Augustina Zátky, která stávala symbolicky do okupace před radničním průčelím, z podstavce v sadech zmizela i spěžová postava Vojtěcha Lanny, jehož podnětnost zasáhla tak mocně v minulém století do průmyslového rozvoje rodného města. Jen Bílkův pomníček básníka Otakara Mokrého unikl zkáze, poněvadž z kamene se děla líti nemohou - a o tomto poetovi, dnes pozapomenutém, ví vlastně víc jen literární historie.

• Od Hradce k Počátkám :: odstavec 73

  Pamětní deska s Bílkovou bronzovou bustou upozorní poutníka na rodný dům Otokara Březiny. Nejsou tu už obuvnické verpánky, při nichž od rána do pozdního večera pracoval jeho otec se svými tovaryši. Neuvidíme tu ani zádumčivou tvář matčinu, jejíž den "neměl vůně, barev, květů, jasu" — která i ve vzpomínavých verších synových "plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná, bez osvěžení trhala ze stromu času". "Prach ostrý chudoby ji v tváři krásu šlehal... a pod tíží tmavých let svou nakláněla šiji..." Tak ji provází za hrob synova vzpomínka v jedné z nejkrásnějších básní české poezie.

• Od Milevska k Bechyni :: odstavec 28

  Alej jeřábů, "modloslužebnicky ku východu nakloněná", udává mému putování směr ke Květuši a Nosetínu. Vzpomínám na zdejší jiskřivé zimy, plné kvíčal a brkoslavů, jimž jeřabiny jsou pravým eldorádem, ale má cesta vede ted k zapadlému malíři, který na "festungu" v rodné chalupě hospodaří a ve srubu na zahradě pilně maluje. Antonín Sít je z rodu snivých bílkovských "snaživců", kteří kotvu ducha vrhnou přímo do hlubin nebeských. Ukazuje mně svá plátna, citlivě pomalovaná vidinami, a já si nemohu tohoto plachého chlapce jaksi odmyslit od raného Bílka. Skromně a pokorně si uvědomil, že boží milost hlubšího citového zření lze přijmout jen jako závazek, jako těžký úkol pracovní, a plní jej přísně ("bez ohledu na desetinnou tečku" - jak výstižně říkává můj kamarád malíř Živec). Ještě jeden pohled na jeho Klekání, a jsem naprosto přesvědčen, že tímto osamělcem vstupuje jeho kraj velmi závažně do českého novodobého umění. Růst tohoto charakteru, jsem si zcela jist, už nic pokřivit nemůže...

• K srdci jižních Čech :: odstavce 48-49, 51, 59-60, 67

  Kruhová vápenka u nádraží nás přenese do střízlivější sféry, která nakonec ovládne celé nevýstavné městečko s lipami na náměstí a převážně zemědělskými usedlostmi. Vápenec je dovážen z Pacovy hory, jejíž krápníková jeskyně je jedinečnou znamenitosti tohoto druhu v celých Čechách. Popsal ji místní rodák profesor František Nekut, známý přírodopisec a redaktor Vesmíru. Zvláštní náhoda mne zavedla k jednomu domečku s malebným štítem, zdobeným reliéfem Bílkovy Madony. Vcházím do otevřeného stavení, projdu několika místnostmi, ale nikde ani živáčka. Odcházím pln neklidu a po hodině opakuji znovu svoji zvědavost. Představím se staré dámě a s překvapením se dovídám, že jsem v bývalém domově profesora Nekuta, a paní domu, milovnice květin, je jeho dcera, choť známého historika dr. Jindřicha Vančury, překladatele historického díla Denisova a autora monumentálních dějin města Klatov. Upřímná úcta k této vzácné osobnosti, jejíž knihy jsem s velikým zájmem čítával, odzbrojila můj ostych a stará paní mi s nelíčenou srdečností vypráví mnohou zajímavou podrobnost ze života svých drahých i historii tohoto domku. Zde Jindřich Vančura v letní prázdni pilně pracovával a František Bílek tesal pod tímto pohostinným krovem své sochy, než si vystavěl v Chýnově vlastní dílnu. Jiřiny a mečíky voněly na záhonech, krásně se vzpomínalo v tomto přívětivém prostředí, zatímco noví příchozí obohatili tento den novým nečekaným setkáním. Na útulnou verandu vchází s chotí vyslanec dr. Jan Jína, vracející se z výletu na hrad Choustník. Paní Jínová je dcerou Vančurovou a vnučkou Nekutovou. Neubránil jsem se dojetí nad touto věrností domovu.
  Chýnovský hřbitov musí zhlédnout každý, kdo se jen trochu obírá dílem Bílkovým. Ctitelé mohou položit kytičku na Mistrův hrob, nad nímž se vzpíná do zduchovělých nebes nezapomenutelně vznosné gesto Modlitby, sochy, podávající svým obrysem a zdůrazněnou siluetou klíč k pravému pochopení sochařského tvaru všech Bílkových prací. Veliký Myslbek vytvářel sochu jako souhrn objemů, duchovnější Bílek ji prochvěl neklidem obrysu a zdůraznil siluetou. Musíme už si zvyknout na podvojnost tradic, jak nám ji naznačil salda, a neochuzovat ji ortodoxií přílišné jednoznačnosti.

  ...

  Mistrovu dílnu jsem navštívil s dvojicí přátel již dříve, o posledním létě před jeho smrtí. Přivítal nás tehdy v besídce, jež hostívala jeho bratrského přítele Otokara Březinu i Julia Zeyera. (Zdeňka Braunerová psala po jedné své návštěvě odvážnou apologii Bílkova díla.) V dílně jsem spatřil na stole rozevřenou bibli, nedobernou studnici sochařovy inspirace, vedle ní ležely rozkreslené postavy Kániše a Húsky i podoba mistra Kampana, na stojane viselo rozměrné plátno zobrazující Poslední večeři Páně. Je to vlastně ba-revná obměna pískovcového reliéfu náhrobníku Nekutova. Hle, amfora na stole večeřadla má přesnou podobu oněch, jež kdysi prošly žárem chýnovských pecí. Ještě několik soch si pamatují. Jaká úžasná zkratka pro oslovení ženy - První bližní` Dále vidím náčrty šesti duchovních smyslů, velikou plastiku Jsme vláltni vásními a zase Kristovu tvář a postavu české světice, blahoslavené PHbyslavy. Pokorné sebevědomí ve službách mýtů - tak shrnul dílo Bílkovo malíř Václav Živec a jeho zkratka má platnost podnes.

  ...

  Pochopit duši tohoto města znamená uvědomit si až do kořene nejen historii, ale i celé dílo Františka Bílka. Zase po staletích předjímá tvůrčí myšlenka "proti všem" a zdánlivě i proti době úkol výsostně budovatelský. Ať už jej zdvíhá vertikálou Husovy gotické duše - vítězství ducha nad hmo-tou - anebo se dobírá hlubokých kořenů lidové moudrosti v patriarchální tváři Holečkově, neopakuje gesta, ale okřídluje je. Vzpomeňme v tomto městě i sociologického díla Emanuela Chalupného, jehož rozumářská vášeň se dopíná syntetické klenby, nezvykle nosné a široké.
  Praví-li František Bílek, že jižní Čechy jsou srdcem dějin našich a srdcem celého národa, můžeme přesvědčivě říci, že Tábor je srdcem jižních Čech. Hle, jak je zdůvodněna a rozvedena tato myšlenka slovy Bílkovými:

  ...

  Touto úspornou slokou se vyznává ze své drsné lásky básník rodilý v Pacově, který miluje, protože porozuměl hlasům domova. A je to vzlyk, co potom následuje: "Dálky se neblíží, jen co jdeš sít, země skoupě ti vrací." Vraceje se domů, "věří silnou domova věrou", přichází křísit "sen čtenářů bible o přerodu světa", sen, který se tu jednou na čas uskutečnil a v podvědomí i povědomí neustále trvá. Exaltovaný sošník z Chýnova jej vyslovuje s novou obměnou a naléhavostí - "být dobrem nitra svého" - hledaje cesta k předsíni chrámové, neboť "stavba budoucího chrámu je možná jen v nás".

• Hlasy domova :: odstavce 4, 16

  V lnářském klášteře je její sídlo; v tom klášteře, tolik vzpomínaném Otokarem Březinou i Juliem Zeyerem, který zde v prosté cele si přál spočinouti po své chimérické pouti. František Bílek vyřezal pro tuto svatyni tvář Ukřižovaného. Četl jsem v klášterní knihovně mnoho jeho dopisů, v nichž se svěřuje ze svého života niterného fráteru Jozífkovi, duši prosté a čisté, jejíž horoucnost je ztajena v neumělých, ale vroucných obrázcích světců a světic, rozesetých v tolika kapličkách a staveních mého kraje. Zdejší včelí roj připomínal Mistrovi v jeho chýnovské zahradě mnohé z chvil, prožitých zde v rozjímavém soustředění. Málokdo ví, že mladý klášterní kuchtík a pozdější tvůrce novodobého českého sochařství, Václav Levý, vypravil se odtud na pouť za uměním. Na počátku osmnáctého věku byl zde hostem u otců Augustiánů sám Petr Brandl a namaloval pro klášterní chrám obraz Nejsvětější Trojice, který je jeho dílem nejrozměrnějším. I podružskému synkovi byl zde kmotrem, nechaje se však zastoupiti svým učedníkem Františkem. Bydlil sice v zámku, ale pan převor měl jistě mnohá trápení s touto neposednou kumštýřskou krví. Podobné příběhy se totiž do klášterních análů nezapisují.

  ...

  Už dávno zemřel i pan řídící Šebek, oplakáván a stále vzpomínán svými žáky i sousedy, a když jsem sám začínal učiti v jeho škole a poptával se na vzácný Mařákův dar, ztratila se mi stopa v naprosté tmě. I tato příhoda se mi ve Lnářích vybavila při zjišťování malířských začátků Lolkových. "Strhané struny zvuk" mne ovanul máchovskou tesknicí z veršů bratří Adamců, jejichž kolébka stála v prosté světničce zdejšího mistra krejčovského. V jedné z mnoha obměn opakuje se v jejich životě osud tolika českých studentů, jimž proletářská léta kondic a odříkání napíší předčasný úmrtní list.

• Prácheň :: odstavec 8

  Lehounkým modrem se vždycky nějak zamýšlíš, údolí Otavino, a postříbříš pasáčka na sejpu, obrys topolu i provázek slin u kraví huby. Jako zjevení zahlédl jsem vápencový lom u Hydčic a teprve polední slunce zdůraznilo bílou majestátnost hradu Rábí, zdviženou nad borovým lesem, úplnou slepotou zaplatil Jan žižka za jeho ztečení a každé dítě zná už z čítanky tento známý příběh. Tyto rozvaliny jsou ještě dnes schopny podnítiti romantický sen a sama hradní studně nás rozechvěje svou nápovědí a hlubokostí. Aspoň malíř Alois Moravec vždycky ztají dech nad tajemstvím její pověsti, která kachnu, do této studně spuštěnou, nechá vyplouti až v rybníku pod vrchem. Malíř Rudolf Bém, rodák od Chelčic, několikrát maloval tyto monumentální ssutky. Jen zrak vědoucí pozná ve stromech na nádvoří vzácné břeky a nemusí to být zrovna břichopásek, aby si všiml zahradních hlemýžďů, jimž se jen stěží vyhne noha poutníkova, ó, bezinky, z jaké hluboké tmy se napily kořeny vašeho keře, z jaké hluboké tmy — jako vědínino zaklínání! V jizbičce hradního musea si všimni gotického reliéfu Krista, ale nezapomeň si přečísti i nápis na Bílkově kresbě: "Jan z Kalicha — v ovzduší své matky - své ženy a dcery — v ovzduší uštvaných a kaceřovaných — u svých vojevůdců a svého voje. Všechny pohledy spočinuly na něm a jeho na Bohu se slovy: Tvé jest království!"