Rudolf Bém

Reference

Pouť vzpomínavá :: odstavec 48
Ani po tatínkově smrti neskončilo věrné milování s řekou Otavou, jenom se přeneslo do končiny jiné. S Aloisem Moravcem zajíždívali do Žichovic pod hradem Rábí a tam malovávali po několik pozdějších prázdnin. Měli tam už malířskou konkurenci. Malíř Rudolf Bém si tu vysloužil za dlouhá léta své věrnosti dvě čestná občanství: žichovické a rábské. Nevíme už přesně, kolikrát namaloval Rábí ze všech možných míst, situací a osvětlení, ale zcela určitě by jenom z tohoto motivu byla celá výstava. Od jara do zimy vysedával v křovinatých zákoutích u letní řeky a svým pracným způsobem pilně zpodoboval kraj, v němž byl znám, vážen a milován. Zde pracoval až do posledka a zemřel v plné práci v sušické nemocnici za několik dní po převozu z domečku za žichovickým zámkem. V kolika obrazech promítl nám představu podoby Žižkovy, kolikrát se vhroužíval do světlosti luk pod bílým oblačnem otavského léta!
Na Vodňansku :: odstavec 13
Z radčických kopců se k jihu sklánéjí svahy bývalých vinic do široké kotliny rozsvícené hladinami rybníků pod modrou hradbou šumavských hor, kde pod vysokým nebem mezi vodami, loukami a oranicemi vztyčilo vznosnou kolmici věže staré městečko, nazývané odpradávna podle rozlehlých vod Vodňany. U říčního přechodu na Zlaté stezce povstalo z osady, kterou čeští Přemyslovci dali obehnat příkopem, parkány, hradbami s baštami jako pevnost moci královské proti úkladům šlechty, z níž Rožmberkové na blízkém Helfenburku byli sousedy nejméně příjemnými. Soukeníci a řezníci, nejpočetnější z místních cechů, provozovali v domech za hradbami své živnosti a později, v pohnutých dobách patnáctého století, přidali se i Vodňanští k nejradikálnějšímu učení, stojíce věrně při Žižkovi. Tehdy se města zmocnil opovědný nepřítel nového pořádku Oldřich z Rožmberka, osadiv je svou posádkou, poté bylo dobyto Žižkou, který přitáhl se svými voji od Písku a poničil je tak, že se stalo pustinou na několik let. Jeho hněv poznali zejména papeženští kněží, vržení na budějovickém předměstí do rozpálených vápenic. Tehdy přišel z Písku do Vodňan i táborský biskup Mikuláš Biskupec, aby se na hrázi Hliněného setkal s chelčickým myslitelem, jehož sen o starokřesťanské obci boží bez "trojího lidu", kde mocní neutlačují slabé, chtěl vytvořit nové společenství, spravující se jednoznačným výkladem jednoho článku desatera, znějícím kategoricky: Nezabiješ! Ještě jednou byli měšťané postiženi za dob domácích válek na Kraví hoře u Číčenic, kde přepadeni nepřítelem ze zálohy, nechali mu napospas nejen válečné vozy a houfnice, ale i 250 zabitých a 422 zajatých druhů. Celé šestnácté století je vyplněno silničními spory s městskými sousedy píseckými a prachatickými i potyčkami s posádkou blízkého Helfenburku, jehož pán si činil nároky na lesní bohatství svobodných vodňanských "hor". Mezi českými humanisty nalézáme z vodňanských rodáků významného milovníka knih, učeného Havla Gelasta Vodňanského, a dále nejvýraznějšího představitele duševní noblesy sedmnáctého věku, zoufalého svědka pobělohorských poprav, rektora slavné almae matris mistra Jana Kampana Vodňanského. Známe jej důvěrně z Wintrova románu a představujeme si onu chvíli, kdy se v kostele svatého Klimenta u mostu zříká staré víry, pln bolestných rozporů, jen aby zachránil svou drahou kolej. Básník, který složil verše začínající slovy: De morte non timenda... nebyl zbabělec, když po krutých zklamáních opouštěl dobrovolně tento svět. Už tenkrát, když z ochozu týnské věže viděl pod šibenicí svého rodáka Nathanaela Vodňanského z Uračova, který vynikající měrou se zasloužil o vydání "majestátu" Rudolfa II., jak bez bázně přijímá smrt pro svou víru, snad tenkrát šeptly jeho rty: De morte non timenda... To už jeho rodné město bylo v rukou Marradasových a nová vrchnost světská i duchovní začala se svým neblahým působením. Ve víru krvavého času vidím u tvých bran žoldácká vojska a na střechách plápol "červeného kohouta". Později, za josefínského věku, uvolněného od fanatismů náboženských a lámajícího pouta nevolnictví selského lidu, nastává úsvit tvořivých sil celého národa. I tady v pohnutém roce osmačtyřicátém zřídili měšťané ozbrojenou národní gardu. Jejím "početvedoucím" byl lékárník Antonín Herites a o rok později zvolili jako svého zástupce do ústavodárného sněmu pozdějšího notáře Antonína Mokrého. Synové těchto měšťanů proslavili rodné město svou tvorbou literární. František Horský, libějický ředitel panství, zřídil v dvoře Rábíně v padesátých letech minulého století rolnickou školu, první v celém rakousko-uherském mocnářství. V temže dvoře se narodil schwarzenberskému úředníku Bémovi synek Rudolf, který se stal malířem a rodný kraj zpodobil v mnoha rozměrných plátnech. Jeho maminka se jmenovala Kateřina Hlavová, pocházela z Netolic a odvozovala svůj původ od husitského zemana Hlavy z Vrbice u Husince. Proto její syn později podpisoval své obrazy jménem Vratislav Hlava. Své mládí prožil na zámku Kratochvíli a školu navštěvoval v blízkých Netolicích. Později se jeho otec stal správcem dřevního skladu ve službách schwarzenberských ve Vodňanech na Rechlich a sedm let tam prožil i náš malíř. Po první světové válce jezdil na léto do Stožic a Stožičtí jej právem zvolili svým čestným občanem, poněvadž jejich ves i krajinu uvedl na svých pražských výstavách mezi kraje malířsky oslavované. Diváci mohli spatřit několik pohledů na Stožice, stožickou cihelnu i humna, a rybníky mezi Stožicemi a Chelčicemi. Ve Zlaté Praze vídali čtenáři mnohé reprodukce z Bémovy tvorby, zaměřené k jižním Čechám. V obraze Návrat poznali Vodňanští starého Hazuku, staříka s rázovitou hlavou i jednáním, kterého měl rád zejména Julius Zeyer, jehož časté návštěvy i rozprávky u tohoto jadrného vypravěče byly pro básníka jistým osvěžením. Rudolf Bém vystavoval na prvních výstavách Mánesa a s reprodukcemi jeho obrazů jsme se setkávali v některých ročnících Volných směrů. Byl i vyhledávaným portrétistou, jeden čas měl vlastní soukromou školu, nejznámějším se však stal obrazem Jana Žižky z Trocnova, který vytvořil v několika variantách. V jeho vinohradském ateliéru jsme viděli bohatou žeň krajinářskou z okolí Žichovic a Rábí, kam jezdil 26 let a vracíval se každého podzimu s novými obrazy, žel, málo už známými novému pokolení, které neprávem jeho práci přehlíželo. Z časového odstupu vidíme už dnes, že jeho dílo si zaslouží pozornosti hlavně nás Jihočechů, neboť v našich krajinách objevil novou poezii, po svém procítěnou a po svém ztvárněnou.
Prácheň :: odstavec 8
Lehounkým modrem se vždycky nějak zamýšlíš, údolí Otavino, a postříbříš pasáčka na sejpu, obrys topolu i provázek slin u kraví huby. Jako zjevení zahlédl jsem vápencový lom u Hydčic a teprve polední slunce zdůraznilo bílou majestátnost hradu Rábí, zdviženou nad borovým lesem, úplnou slepotou zaplatil Jan žižka za jeho ztečení a každé dítě zná už z čítanky tento známý příběh. Tyto rozvaliny jsou ještě dnes schopny podnítiti romantický sen a sama hradní studně nás rozechvěje svou nápovědí a hlubokostí. Aspoň malíř Alois Moravec vždycky ztají dech nad tajemstvím její pověsti, která kachnu, do této studně spuštěnou, nechá vyplouti až v rybníku pod vrchem. Malíř Rudolf Bém, rodák od Chelčic, několikrát maloval tyto monumentální ssutky. Jen zrak vědoucí pozná ve stromech na nádvoří vzácné břeky a nemusí to být zrovna břichopásek, aby si všiml zahradních hlemýžďů, jimž se jen stěží vyhne noha poutníkova, ó, bezinky, z jaké hluboké tmy se napily kořeny vašeho keře, z jaké hluboké tmy — jako vědínino zaklínání! V jizbičce hradního musea si všimni gotického reliéfu Krista, ale nezapomeň si přečísti i nápis na Bílkově kresbě: "Jan z Kalicha — v ovzduší své matky - své ženy a dcery — v ovzduší uštvaných a kaceřovaných — u svých vojevůdců a svého voje. Všechny pohledy spočinuly na něm a jeho na Bohu se slovy: Tvé jest království!"