• 
• 
• 
• 

svatý Bartoloměj

Bartoloměj (apoštol) na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Rybníky :: odstavec 19

  Po svatém Bartoloměji podle lidové tradice načurá jelen do vody - a je konec koupání. Celá krajina je oděna hnědí oranic jako františkán a rána na lukách jsou prostydlá krystalky jinovatek. Věřte, není věci smutnější nad vypuštěný rybník v mlze - pohled oka slepého, zrcadlícího už jen stesk šedavých mračen. Loviště oblétají křídla křičících racků, kteří za snadnou kořistí se sletují z celé krajiny. Čvachtavý krok rybářské hlídky obchází okolí zúžených hladin a chlad bahna se prodírá až ke kostem. Nadchází doba rybolovů. Rybolov, to není jen tak lecjaká práce - rybolov je obřad. Má svůj čas, svoji zákonnost, své služebníky.

• Krajina alšovská :: odstavec 27

  Do svého šamonického dvora, vzdáleného asi hodinu cesty od Čížové, vrátil se z tureckého zajetí rytíř Ludvík Lorecký ze Lkouše. Svým poddaným ukládal neslýchané roboty, snad aby si vynahradil vlastní strádání, prožité v turecké zemi, možná také proto, že byl už od přirození povaha zlá a na robotný lid se díval jako na svůj dobytek. Jeho zvůle vyvrcholila po jedné čížovské pouti. Sedlák Matěj Maroušek svážel té noci ze svého pole obilí, poněvadž musil ve dne pracovat celý týden na pánových žních a chtěl aspoň něco ze své sklizně dostat včas pod střechu. Pán volal robotníka k pořádku a hrozil trestem. Šamonickým sousedům došla trpělivost. Rychtář Petr Dulík a jeho syn Václav se smluvili "pod stromem jasanovým před dvorem" se sedlákem Marouškem a jeho bratrem Zikou, že se nenáviděného pána zbaví. Do svého plánu zasvětili tajně i šafářku Voršilu, děvečku Důru a kuchařku Marušku, oběti stejně týrané jako ostatní robotníci. Potřebovali se v noci dostat do dvora a to nebylo možné bez pomoci domácích lidí. Vyhlédli si noc na svatého Bartoloměje, kdy se pán zvečera vrátil z návštěvy u pana Kalenice z Škvoretic; měl namířeno do Blatné k urozenému pánu Zdeňkovi ze Šternberka, ale nezastihl ho doma, a vrátil se proto mrzut, v nedobré náladě.

• Třeboň :: odstavec 12

  Obílené zdi v zeleni pastvin, kosmaté duby na hrázích, rozdouvané bouřemi a větry, stříbrná plynoucí oblaka v zrcadle hladin, jejichž měňavý stín čeří vějířem vlny plující roháč nebo černá tečka lysky, před vašimi kroky unikající do bezpečí v středu rybničném, to ještě není Třeboňsko. Ještě k němu patří šelest písku pod vašimi kročeji v praskavých borových lesích a zase houpavé pěšiny mezi třasavisky, ostřice luk a mělké zteplalé vody "lokáčů" i černavy opuštěných borkovišť, kde se zastavil čas. Kapradí obrostlo černé, zapomenuté jámy v lesích, odkud byla lámána žula na rybniční hráze, a omamnou vůni rojovníků roznáší vítr mezi rašícími břízkami nad rašelinitá mokřadla, kam v létě zaběhnou děti pro červené kuličky klikvy i modré bobulky "opilek", jak tu nazývají, ne bez důvodu, plody vlochyně. Teplé večery v senách jsou rozeznívány táhlými žalmy žab a dny šuměním křídel všeho vodního ptactva, které přelétá z hladiny na hladinu. Podzim rozsvítí rudé hrozníčky jeřabin nad "talutami" plnými kvetoucího vřesu. Stará zvyklost, udržovaná v kraji odnepaměti, zavěšuje věnečky z jeřabin o svátku svatého Bartoloměje (k němuž se vztahuje tolik místních pranostik) na štíty stavení, aby je světec uchránil od ohně. Z husté, těžké mlhy zazni naříkání "kníhaček", jak tady výstižně nazývají čejky, a v šelestivém rákosí se mihnou rozplývavé siluety vodních pytláků, nemilosrdné pronásledovaných už v dobách Krčínových. Jejich mstu pocítilo tolik baštýřů a hajných, přepadených o samotě. Oko za oko, zub za zub platilo tady jako neúprosný zákon v stálých zápasech lidské náruživosti s ochránci knížecího majetku; kolik balad s příchutí krve i tetelivého strachu bylo by možno napsat o každém rybníce, o každé baště. Pach rybiny a čpícího bahna vane v podzimních prochladech z temného rybničného dna, v němž zůstaly po rybolovu hluboké capoty rybářů, měnící se prvním deštěm v malá, stříbrná zrcátka...

• Od Hradce k Počátkám :: odstavec 33

  Skupiny velikých žulových balvanů na stráních kunžackého okolí mají pro tento kraj hlubší význam než jako pouhá přírodní zajímavost. Zvýrazňují v jeho tváři charakterovou pevnost lidu. Žuly bylo užito na kašny z jednoho kusu vytesané, dávající kunžackému náměstíčku podobu a melodii, ze Žuly jsou věžní kra korce na chrámu svatého Bartoloměje, a dláto sochařky Karly Vobišové-Žákové, zdejší rodačky, měko také co dělat s tvrdostí kamene. Z jejího příbuzenstva pocházel kaplan Jan Nováček, který už roku 1832 hrál s ochotníky české divadlo a v Kunžaku spisoval vlastenecké knížky. Tato postava mi připomněla jiné známější jméno, které se ozve důvěrněji na jiném místě kraje...

• Rybníky :: odstavec 17

  Po svatém Bartoloměji podle lidové tradice načurá jelen do vody - a je konec koupání. Celá krajina je oděna hnědí oranic jako Františkán a rána na lukách jsou prostydlá krystalky jinovatek. Věřte, není věci smutnější nad vypuštěný rybník v mlze - pohled oka slepého, zrcadlícího už jen stesk šedavých mračen. Loviště oblétají křídla křičících racků, kteří za snadnou kořistí se sletují z celé krajiny, čvachtavý krok rybářské hlídky obchází okolí zúžených hladin a chlad bahna se prodírá až ke kostem. Nadchází doba rybolovů. Rybolov, to není jen tak lecjaká práce - rybolov j-e obřad. Má svůj čas, svoji zákonnost, své služebníky.