-
Rybníky ::
odstavec
13
O večery těch let, podbarvené za senosečí táhlým žabím chorálem, kdy na hladinách mezi rozkvetlými lakušníky a rdesnem ustalo kmitání vodoměrek a roj tiplic dotančil nad travami, jemně pozlacenými zapadajícím sluncem! Zmlkli i rákosníci a jen potápka v nevypočitatelných intervalech se ponořuje do hlubin. Tolik miluji tohoto mlčelivého hledače tajemství navzdory přírodopiscům, kteří jeho "noření" chtějí vysvětlit příliš střízlivě a jednoznačně. Vidím na hrázi Stodoliště starého Jiřince, popásajícího své dvě kravky; dovedl předpovídati počasí i z pleskotu vymrštěných kaprů a z letu vlaštovek, ale musel bych k starším pamětníkům, aby mi zazpívali zapomenuté rybářské písničky mého kraje.
-
Hlasy domova ::
odstavce
99, 179
V rybníku Klusáku bělá se i dnes lakušník, vonějí puškvorce, na jeho březích krvaví kakost, rudne kyprej, žloutne vrbina a nahořkle dýchají tavolníky. Mezi linkami deště se pohybují noty vlaštovek, z vrbin je slyšet Alšův mlýn a vítr rozechvívá listí doubků, jasanů a lip, zvlňuje přitom rákosí i vodu. Sotva kapka ťukne na hladinu, hastrman vystrčí prstíček a udělá kolem sebe kolečko.
...
Víc než historie dojímá přírodní krása tohoto vodního díla. Vazba vypouštěcího zařízení se podobá nějaké prastaré nákolní stavbě, k níž vede od hráze dřevěný můstek. Neviděl jsem onačejšího "čapu" na celém Blatensku. Dvě chráněné lípy stíní na hrázi sošku Panny Marie Lourdské, od níž se prostírá do nedohledna rozsáhlá hláď, měnící barvu i vůni podle zahledění nebes i podle ročních dob. Nevím už, kolikrát jsem se dlouze zadívával i zaposlouchával do této krásy, ale vždycky mě vzrušila jinak svými proměnami i kouzly. Jaro přemítá s blankytem nebes do hladiny bělostná křídla racků, chvění rákosí i vůni puškvorců; květen se ve vodě zabělá květem lakušníků a na hrázi rozkvetlým trnčím, kde pczdtji ztlen trav houbově zavoní špičkami travními, mochnou husí i růžovým květem plané růže, zatím co vlnky houpají ptáka roháče, z rákosí zabučí bukač, z luk zakníhají čejky, nad močál slétne čáp a nad metajícími žity zpívají skřivánci. Když zešedne nebe, posmutní voda a zamyslí se les, vítr se zvedá a hrne tmavé vlny k samotné hrázi, o jejíž prsa se bouřlivě roztříští s hukotem bílých pěn. Myslím vsak, že nejkrásnějsí jsou tu večery. Barevná dramata mračen se odrážejí v ztišené, plave růžové hládi, obzor se oblékne opalisující modří, zdůrazní siluetu Třemšína, a všechny vůně vydychují prudčeji. Jak včarovat do slov stříbrný zázrak noci měsíčné, jejíž čaromoci neodolal ani Alois Moravec, malíř v jádře epický, když tu jeden čas malovával.
-
Rybníky ::
odstavec
12
V sobotu navečer chodívali kluci ze statků plaviti
koně. Jak jsme jim záviděli! My z chalup jsme mohli
hřebelcem drhnouti jen naše udřené krávy. Ještě dnes
bych je všechny mohl zavolati jménem, ta pokojná a
pokorná stvoření, na nichž, bezbranných, jsme tolikrát
zkoušeli svoje jezdecké kousky.
ó, večery těch let, podbarvené za senosečí táhlým
žabím chorálem, kdy na hladinách mezi rozkvetlými
lakušníky a rdesnem utichlo kmitání vodoměrek a roj
tiplic dotančil nad trávami, jemně pozlacenými zapadajícím sluncem. Zmlkli i rákosníci a jen potápka v nevypočitatelných intervalech se ponořuje do hlubin.
Tolik miluji tohoto mlčelivého hledače tajemství navzdory přírodopiscům, kteří toto "nořeni" chtějí vysvětliti příliš střízlivě a jednoznačně. Vidím na hrázi
Stodoliště starého Jiřince, popásajícího své dvě
kravky; dovedl předpovídati počasí i z pleskotu vymrštěných kaprů a z letu vlaštovek, ale musel bych
k starším pamětníkům, aby mi zazpívali zapomenuté
rybářské písničky mého kraje.