Pouť vzpomínavá ::
odstavec
20
Když zlátne večer, slétnou se z modra bílí holubi a houpají se v průzračné vodě kašny, padá rosa, růže se omamně rozvonely, a lučištník lásky, Amor, míří šípem k lavičkám, zřízeným důmyslně v stínu pro čtyři páry, aby nebylo rušeno jejich rendezvous. Po písčité pěšince kráčí s elegantní lehkostí zámecká slečna s bibelotem, vázaným v saténu, vdýchne vůni šedých oliv nebo calycanthu, jehož vadnoucí listí má vůni jahodovou a kořání je cítit kafrem, vánek zvířuje listí jinanu i větvoví stříbrného smrku, jen vzácné thuje mlčí tichem hřbitovním. Šelest krinoliny a šept francouzských veršů ozvaly se mi nad horkou červení rozkvetlého ibišku syrského. Co mi to připomíná? - To je přece Watteau, ale jak ho umístit do zapadlé pošumavské vesnice?
satén
