-
Hlasy domova ::
odstavec
28
I smrt Kašparova je poznamenána vzpomínkou na Matěje Kopeckého. Před svým odjezdem na Chodsko, kam si jel prostudovat materiál pro své ilustrace k Baarovým románům a kde zemřel, raněn mrtvicí, na výletě za Železnou Rudou, nakreslil ještě v Praze několik kreseb pro chystanou knížku Antonína Kopeckého "Smrt Matěje Kopeckého". Na závěrečné kresbě zachytil Smrt, spěchající od kutálejícího se bubnu i paliček Matěje Kopeckého za novou obětí. Kdo by nevzpomněl poslední kresby Mikoláše Alše, kde číhá Smrt, ukrytá ve voňavé růži...
-
Sluneční poutník ::
odstavec
17
Při svazích u tratě mezi Poběžovicemi a Mutěnínem žloutne všude úročník, sosnové lesíky se střídají s lány a já marně hledám u Kramolína starou pohodnici, známou z Baarova románu, kam kdysi šla pro lékařskou radu k "hyclíkovi" Božena Němcová.
-
Od Postřekova do Klenčí ::
odstavce
2, 6-7, 18, 21-22, 29, 40-41, 43, 44-47, 55-56
Nic se nedivím chodským chlapcům, že chtěli probudit ze spaní některou postřekovskou panynku, která jiskrou svého pohledu dovede zažehnout v krvi hotový požár. Kdo z nich by si nepřál utonout v černé tůni jejích vlasů už navždycky? Potkával jsem postřekovská děvčata a musím po právu přiznat, že pověst nenadsazuje v ničem jejich proslulé sličnosti. Když v posledním roce minulého století navštívila v Postřekově malíře Jaroslava Špillara spisovatelka Tereza Nováková, už tenkrát postřehla, jak "umějí Chodové a Chodky ohnivě zpívat, dokola se točit, jak umějí si zajuchat a zadupat, až se podlaha otřásá". Čtenář Baarova Skřivánka, této nejrozmarnější spisovatelovy knihy, dozví se o Špillarovi několik životních epizod, jistě citlivě odpozorovaných, poněvadž se s umělcem důvěrně znal. Musíme jej v románě hledat pod jmény Pilař a Trávníček. Spisovatel umístil své vyprávění do Postřekova nazývaného Borovnem a některé pasáže do rodného Klenčí.
...
Devět let prožil Jaroslav Špillar mezi postřekovskými sousedy a v dřevěném ateliéru na Trávníku vznikly všechny jeho známé historické obrazy:
Robota, Psohlavci a Lešetínský kovář, ve své době velmi rozšířené barevnou reprodukcí v českých hospodách a domácnostech. Když maloval obraz Psohlavců, vyhledal si jako dějiště pěknou senci u tety Petruc. Dovoloval se spíš jen formálně, ale milá teta mu odpověděla s dobrosrdečnou nerozpačitostí: "To se ví, že vás k nám pustím. Aspoň, hdyž buru na poli, vohlídáte mi chalupu a dobytek." Jako model k Lomikarově postavě mu tehdy stál klenčský lékař doktor Leopold Bozděch, známý po celém okolí. K obrazu Robota si vybral model pro kojící matku doma v Postřekově a tato uhlem kreslená studie se dlouho povalovala v koutku ateliéru. Při jedné návštěvě ji náhle objevil J. Š. Baar, kterému se tolik zalíbila, že ji chtěl koupit za každou cenu. Malíře jistě potěšila tato pozornost, ale namítal, že studie není dokončená a dítěti chybí nožička. Než se spisovatel vzpamatoval, vzal Špillar do ruky uhel, rychle dokončil kresbu a obdarovaný šťastlivec si ji odnášel do Klenčí na památku.
Těžko dnes říci, proč Tereza Nováková označila tuto ves "rozcuchaným
Postřekovem, když mnoho zdejších chalup je tak důkladně znovicírováno, že má poutník chvílemi dojem, jako by procházel Všenory nebo jiným letoviskem v blízkosti Prahy. Při pohledu na tuto různou i cizokrajnou zednickou parádu si uvědomíš, že z Postřekova se už několik desítiletí rozjíždějí do světa party komínářů, což jsou zedničtí odborníci pro stavbu vysokých továrních komínů. O jejich životě se zmiňuje Jan Vrba v románě "Soumrak Hadlasuc rodu" a posledním rukopisem Baarovým byl fejeton, věnovaný právě postřekovským komínářům, kteří zahynuli v Německu pod troskami vlastní stavby. Tito vyhledávaní odborníci vydělávají peněz habaděj a proto je mohou lehce věnovat na zmodernizování svého obydlí.
...
Pod Haltravou jsou rozhozeny chalupy Dílů, které mají za zády les
a před očima okýnek se jim rozvírá široký výhled do kraje. Pod pavlačemi rostou třešně, jejichž úroda byla sčesána do věníčků, ale na rybízových keřích se ještě rděly rudé hrozníčky, lákající žíznivého poutníka svou kyselostí. Nežli jsem měl čas splnit toto přání, sevřel mne do své náruče les svými vůněmi, hlasy a stíny. U cesty se plazila plavuň, tajemná rostlina, zdejší tradicí nazývaná můří nohou. Ladička ticha předzpívala áčko a zvonková hra lesních potůčků se rozezněla desaterem tónů, které se smísí s ptačími zpěvánkami. Kořeny, vývraty a pařezy vydychly vlhkem a smolou. Chtě nechtě musil jsem vzpomenout na mnoho studijních kreseb Josefa Mánesa, zamilovaného do těchto lesních motivů. Zvedl jsem pod
jedlemi z jehličí několik rozevřených šišek, vonících sluncem a pryskyřicí, které v zdejších končinách nazývají "šůty". Myslil jsem na jednu rozmarnou Baarovu povídku, pokřtěnou tímto názvem. Vyvolejme si aspoň její začátek.
...
Kdo četl Baarův soubor povídek Dědkové a báby, kdo zná i jeho románové dílo, neupře autorovi důvěrnou znalost života chodské vesnice a niter jejích lidí, ať se týkají bohatých selských statků nebo skromnějšího živobytí v podružských a láternických světnicích, kde i děti musily lepit "škatulky" na sirky a celá rodina vydělávala domáckým průmyslem na skrovnou skývu chleba. V přesném studiu venkova se naplňovalo poslání Baarova literárního díla. Povídka Dodlička prodává vlasy jej soucítěním a láskyplným pohledem do světa chudých "hořejších" vesnic blízce spřízňuje s jiným znalcem vesnického člověka K. V. Raisem, stejné milovaným venkovskými čtenáři. A kdo by v této souvislosti nevzpomněl i na jejich líbeznou předchůdkyni, Boženu Němcovou?...
Šel jsem sám v stínu vysokého lesa a najednou se objevila myslivna tak půvabná, že by v ní mohl bydlit myslivec z pohádky o Červené karkulce.
Marně jsem dumal, zda to není táž, která před čtyřiceti lety hostila v létě jednu pražskou herečku. Ráda poseděla v Klenčí ve veselé společnosti letních hostí a její noční návraty příliš často budily z tvrdého spánku německého fořta, jejího domácího pána. Postěžoval si lámanou češtinou na toto své soužení, které vyznělo jako nežádoucí dvojsmysl: "To muší pšestat, já nemoc v noci vstávat a dělat té paní potomka." Podobným způsobem se domlouvali Klenečtí se sousedními Němci: "Heut ist schlecht počasion." Tohoto úsloví s velkou oblibou používal i Baar, který je podle potřeby česky obměňoval "Dnes máme zase fain počasion"...
...
Do mlýna k Bláhovům se přivdala Baarova sestra Baruška; zemřela při porodu ve dvaceti letech, právě když její bratr studoval v kvintě domažlického gymnasia.
...
Čtyři roky před první světovou válkou zastavuje i na klenčském nádražíčku první vlak, jedoucí z Domažlic k Mariánským Lázním. O této události a vzruchu kolem ní se dočítáme v půvabném Baarově líčení, nazvaném prostě Skřivánek.
Starožitné stavení s mohutnými opěráky a převislou střechou zaujalo malíře Adolfa Kašpara. Prohlížíme-li v náčrtnících jeho studijní kresby k chystaným ilustracím pro Baarovu chodskou trilogii, přiznáme tomuto zarputilému straníku umělecké poctivosti její vysokou míru. Opravdu nechtěl uvařit své dílo jen z vody. Z kolika stran si tu nakreslil pohledy na
městečko s typickou bání svatomartinského kostela. S pozornýma očima krok za krokem kráčí krajem a kreslí typická stavení s brankami, interiéry starých "lištovaných" sencí, starý malovaný nábytek, památné stromy a dětské hračky, ba ani na ta mejšlata není zapomenuto. Každá ta poznámka
je svědectvím, které připomíná, jak se tu vciťoval do lidských tváří, jak
se zalíbením zaznamenává i dětské hry...
...
Kamkoliv pohlédneme v Klenčí, všude se setkáváme se stopami Jindřicha Šimona Baara, známého a milovaného početnou čtenářskou obcí, jež nezapomíná a každoročně se zastavuje alespoň v jeho úmrtním domě, dnes přeměněném v chodské muzeum. Rodná chalupa se štítem na náměstíčko, dnes po bombardování zcela přestavěná, připomene návštěvníkům, že se pod jejím krovem narodil před sto lety Henrych Holubuc, jak se tehdy
u nich říkalo po chalupě. Chlapecká léta i studentské prázdniny zde prožíval tento bystrý synek, tak hluboko zakořeněný v půdě domova. Václav Sladký vysledoval v chodských matrikách, že Baar pocházel z českého
chodského rodu Borů z Chrastavic, oproti jinému tvrzení o jeho domnělých předcích německého původu. Už také nestojí stará škola, kde pan řídící Alois Jindřich cepoval neposedného žáčka a sestra Baruška měla nepříjemnou povinnost, vyřídit doma vzkazy o bratříčkových kázeňských prohřešcích. Když odešla do klášterní školy v tehdejším Ronšperku, nastalo po ní ve stavení náhlé prázdno. Z Henrycha se zatím stal vášnivý čtenář, jemuž nestačily ani domácí kalendáře, přečetl už i všechny knížky ze školní
knihovny, na radu pana faráře i učitele Ferdinanda Weniga se stal studentem domažlického gymnasia, a kde mohl, sháněl se po nějakém novém čtení.
Tehdy jej nejvíc zajímala Kosmákova Kukátka. Tato čtenářská záliba
spřátelila studenta se sousedem mlynářem Josefem Tauerem, kde byl
pečený vařený, až paní mlynářka "panu otci" naznačila, "že bude ještě
kamarádit s těmi, kteří se teprve narodí..." Pan otec Tauer byl osobností
jistě zajímavou po mnoha stránkách. Odbíral Světozor, Zapovu Českomoravskou kroniku, Knihu přírody, Svět práce a na zdi jeho sence visela
litografovaná Hellichova práce s podobiznami českých panovníků. Znal
mnoho příběhů, které slýchal v dětství vyprávět od starých mléčů a pašeráků, přispěl svou pamětí k mnohému chodskému typu v spisovatelových
pracích povídkových a románových. Vyprávěči bývali na Chodsku jadrní,
jak už postřehla Božena Němcová, a mlynář znal mnohou cennou podrobnost z jejího chodského pobytu ještě od živých pamětníků, kteří ji osobně
znali. Když se Baar jako bohoslovec musil s plicní chorobou uchýlit na zdravé povětří domova, sblížili se s "panem otcem" velmi důvěrně. Scházeli se v staré zájezdní hospodě U Hausnerů s malířem Jaroslavem Špillarem a rozmlouvali o kumštu a jiných líbeznostech života. Když Baarova "máma" včas zakoupila na klenčském rynku poschodový dům a syn se do něho nastěhoval už navždycky, přilnul kněžský důchodce a známý už spisovatel k osmdesátiletému starci láskou takřka synovskou. Vážil si jeho gruntovného vzdělání i praktického smyslu. Psal se rok 1889, kdy si
tento čtenář zřídil ve svém mlýně elektrické osvětlení, napájené proudem z vlastního zdroje. Toto zařízení také vlastnoručně provedl.
...
Není snad jednoho zájezdu, aby se z autobusu nevyrojil zástup lidí, spěchající k Baarovu muzeu. Spisovatel odkázal tento dům s knihovnou
i sbírkami rodné obci, aby sloužil jejím kulturním účelům. Přátelé nám ho vyvolávají ze svých vzpomínek na malou zahrádku před domem jako pěstitele růží a poučeného včelaře, jenž je podarovával medem jako nejúčinnějším prostředkem proti nespavosti a psal jim ve verších pozdravy plné vtipu a úsměvů. A nebylo málo těch, kteří nalezli u něho v Klenčí pohostinný stůl a lože. Nebudeme vzpomínat na události, které mu v rodišti ztrpčily poslední rok života, jsou známy, ale stálá obliba jeho díla zpřítomňuje všechno kladné, co do něho naschránil z životní zkušenosti, vřelého srdce a mravenčí práce pro naši čtenářskou radost.
Chodskou minulost nedávnou a obrozenskou Baar znal do nejmenších nitek:
sbíral všude materiál, studoval selské poměry a povahy, jako jeho literární sklony
směřovaly k realitě, k jejímu zachycení a vystižení. Chodské zvyky a obyčeje,
chodské vlastnosti a život rodinný, chodský dialekt a životní nábory i konečně
domácí příroda - to vše se obrábí v Baarových románech. Vnitřní lidská dramata,
černé propasti duševní, dravé vášně lidského srdce Baara najímaly méně: moudrý,
vyrovnaný a ke kladným hodnotám sjvota směřující kně^je naznačoval, nevyhýbal
se jim, ale nevyhledával jtch a nečinil jich prudinou svých románů: odtud dějová
prostota i hd jeho románů, odtud však i jejich lidská vroucnost a íývotni opravdovost.
Tato zkratka vyjádřená v nekrologu profesorem Miloslavem Hýskem
vyjadřuje nejvýstižněji Baarův literární význam i jeho lidskou tvář.
Snad všichni nosíme v srdci jedno místečko, do něhož se nám soustředil
nejmilostnější půvab domoviny a v němž vždycky nalézáme samy sebe.
Pro Baara to byly Výhledy. Nebylo jedné návštěvy, aby ji nevedl do
kopce na nejkrásnější z chodských vyhlídek, i když mu už nemocné srdíčko
vypovídalo službu. Každá roční doba přiodívá tento kraj jinými barvami
a hlasy, dojímá jiným výdechem a kouzly jako milovaná dívka smysly
milencovy. Když podzim obnaží zemi, promlouvá krajina k našemu duchu
a svou zamlklou zamyšleností i k naší duši. Na jaře vchází svými hlasy
a vůněmi do našich rozjitřených smyslů. Doputoval jsem na Výhledy,
když kvetly třešňové aleje až k hranečníkům, břízy se odívaly první jemňounkou zelení, u jejich pat zlátly petrklíče a na vlhkých oupadech se
leskly blatouchy. Od Capartic jsem obhlížel čerchovské lesy, pozastřené
zvláštní průzračnou modří, z níž zadýchla přejemná, lehounká zeleň
rašících buků s takovou něhou a jímavostí, že jsem zůstal stát v údivu.
Je to opravdu krásný kus lesa u Černé řeky a Nemanic, kde končí slovanský svět a začíná cizina. Vrátil jsem se zpátky na Výhledy k bronzovému
Baarovu pomníku, vymodelovanému Ladislavem Šalounem a stojícímu na témže místě, odkud vlastenecký biskup Jan Valerian Jirsík požehnal kraji a celé české zemi.
Dodnes se v jeho blízkosti bělá myslivna se šindelovou střechou, odkud
vycházíval do Klenčí fořt Tudleno, čtenářům důvěrně známý z čtení
o paní komisarce. Zdejšími lesními stezkami utíkali mladí chasníci před
rekrutýrkou a jinými, ještě tajnějšími přechody prchali pašeři před císařskými grencjégry, jejichž zkušený zrak okamžitě postřehl na sněhu čerstvou stopu nebo šlépěj na polehlé trávě. Docela blizoučko se nalézá
kaplička svatého Vojtěcha, spjatá s jednou chvílí Baarova života. Jedna romantická myslivecká dcerka si usmyslila, že musí mít oddavky právě
v této osamocené svatyni. Obrátila se jistě s neobvyklou žádostí na spisovatele-kněze, a ten ve své lidské dobrotě neodmítl splnit její podivné přání. Vyprávíval s úsměvem, jak se za tuhé zimy dostali vysokým sněhem až do kapličky a jak této mladé dvojici kromě duchovního, ministrantů a svědků asistovali při svatebním obřadu i zajíci.
...
Sám pro sebe věřím ústní tradici, která dochovala zprávu, že autorem tohoto zbožného epitafu je archivář František Teplý, jeden z nejdůvěrnějších přátel Baarových. Baar mu prý ještě zaživa napsal oplátkou jiný náhrobní nápis, který si můžeme přečíst na malenickém hřbitůvku. Oba psávali
hlavně zamlada příležitostné verše a jejich vzájemnou spolupráci můžeme sledovat v některých kapitolách o Janu Cimburovi i v společné monografii Klenčí, městečko na Chodsku. Na stránkách Baarova památníku nám pan archivář mnohé z tohoto vztahu naznačil v přátelském vzpomínání, výstižně nazvaném Jak jsme se sbratřili s J. S. Baarem. Výraz "sbratřili" má v tomto případě hlubší význam i závažnost.
Nedaleko při zdi odpočívá Alois Jindřich, řídící učitel a čestný občan města Klenčí, který se tu dožil 84 let, a v témže hrobě je uložena urna s popelem jeho syna národního umělce Jindřicha Jindřicha. Zastavuji se u jiného hrobu s nápisem "Rodina Kubíčkova ze Starého Postřekova"
a vyvolávám si rázovitou tvář Antona Skřivánka, tak důvěrně známou z Baarova vyprávění. "Bábu hrnčenou", jež si odseděla celý rok v harestu pro urážku císaře pána a kterou Baar zvěčnil v stejnojmenné povídce, musíme hledat na tomto svatém poli pod jménem Marie Štefaničová. Dobře si nechal ustlat "pan farář", jak jej zaživa v Klenčí nazývali, aby viděl ještě po smrti na své sousedy a vrstevníky. Mnohé se změnilo v jeho rodném městečku k nepoznání, ale slunce vychází jiko jindy nad hlavou kamenného Koziny na Hrádku, aby zas zapadlo do Němec za haltravským lesem.
-
Pěšinkami mrtvých ::
odstavce
3, 28
Mikoláš Aleš uvedl "stráž na pomezí" do první lunety své veliké básně
o vlasti a v jiné lunetě, "Domažlicích", dal svému ústřednímu reku ve vidění
bitvy cíl jeho veliké pouti. Umístění tohoto krajinného symbolu ve foyeru
Národního divadla znamená samo o sobě velkou závažnost celonárodní...
Jen dva kovoví kohouti stojí před trhanovským zámkem a skoro až
k nim dosahuje mohutná lipová alej Lomikarova. Pamětní deska na zámecké
zdi připomíná návštěvníku, že se tu 23. března 1853 narodil slavný český
lékař a spisovatel MUDr. Josef Thomayer, profesor Karlovy university.
Tento synek zdejšího zámeckého zahradníka, domácími nazývaný
"zahradníkuc dochtor", nás zajímá z několikerých příčin.
Jako čtenáři jsme prožili mnohou příjemnou chvíli nad jeho drobnokresbami z chodské přírody, nazvanými "Příroda a lidé", které na konci
sedmdesátých let minulého století přivítal nadšeně sám Jan Neruda.
Básník J. V. Sládek mu vydal toto přírodní čtení vlastním nákladem, když
prvotinu neznámého autora, podepsanou pseudonymem R. E. Jamot,
striktně odmítli u Ottů. Nebyla to jistě malá chvála od skeptického a kritického Nerudy, když jednoznačně prohlásil, "že takhle ještě nikdo u nás
o přírodě nepsal". Autora pokládal za jednoho z "moderních" lidí, kteří
sice "kreslí přírodu, ale kteří ji pouze neokreslují, neopisují, nýbrž prociťují, promyšlují a pak dle celé individuálnosti svojí obrazují, kteří vyslyší
z přírody každý, sebemenší hlásek, zároveň ale také celou její harmonii".
Tuto lásku k přírodě nemůžeme vysvětlovat jen rodinným působením
otce zahradníka a děda sedláka, které nejvíc zasáhlo svým vlivem bratra
Františka, jehož zásluhy o založení sadů na pražském Karlově náměstí a
na Letné jsou jistě nepopiratelné. Ostatně, všichni význační chodští rodáci,
kteří sáhli k peru, jsou nějak poznamenáni tímto rysem: Jan František Hruška, Jindřich Šimon Baar a nejvíce z nich Jan Vrba.
Spisovatel R. E. Jamot, znatel ptačích hlasů, odposlouchaných citlivě
z okolí zámecké zahrady, měl vytříbený smysl i pro osudy lidí "světem
pracujících", jakými byli venkovští kramáři jeho mládí, špitální bratři,
tuláci a komedianti, jež znal z rodného kraje i z nemocničního prostředí.
Když k stáru někdy propadával pesimismu, přírodě se neodcizil nikdy a
"bezdomovcům" patřil stále velký díl jeho lásky. Výstavná vila, kterou
nechal zbudovat pro obecní chudé svého rodiště, je nejvýmluvnějším svědectvím jeho sociálního cítění. I pro něho platí moudrá slova Axela Muntheho z překrásné Knihy o životě a smrti: "Bez soucitu nelze být dobrým
lékařem."
...
S upřímným zaujetím jsem si tu prohlížel kovářský "majstrštuk" jako
připomínku rodové řemeslné tradice a umu. V Baarově trilogii se dočítáme o klenčském kováři Psůtkovi. Ten musil cechmistrům vykovat rovněž
jako misterský kus celou sérii koňských podkov různé velikosti, kterou
ještě dnes můžeme spatřit co označení kovářské živnosti na jednom stavení
v Klenčí.
-
Dražinovská hora ::
odstavce
8-9, 18
Druhá vzpomínka je veselejší. Dražinovská chasa uspořádala z Baarova
podnětu a k jeho potěše chodské dožínky se vším národopisným bohatstvím
a typickou krajovou obřadností. Bylo to těsně před jeho skonem a zároveň
jedno z posledních potěšení spisovatelových. Jistě je pamatuje nádherně
vzrostlý ořech na dvoře u Pelnářů, zatímco protější statek u Holubů připomene jiné jméno z literatury, přímo spjaté s jedním zdejším hospodářem.
Kdo z čtenářů Dražinovské hory by neznal rozmarnou psí povídku
Kamarád Flok?. Tohoto nijak pohledného psa koupil sedlák Sladký od
jakéhosi hajného z německé strany jen tak podle schválené nabídky nejprve
s pocitem oklamání a později... Přečtěte si ji, je opravdu krásná!
S kantorem Hanouškem, spisovatelovým kamarádem z oněch let, sešel
jsem se náhodně na domažlickém náměstí právě před svým výletem na
zasněženou Dražinovskou horu. Vzpomněl na mrtvého spisovatele s pravou mysliveckou bodrostí. Před lety při nějaké lovecké příležitosti řekl
mu Jan Vrba za hospodským stolem: "Kantore, až umřeš, pozvu všechny
zajíce a budu mluvit." "A vidíte," dodal kantor, „Vrba už je tam a mně je
třiaosmdesát let."
Se synem druhého dražinovského Vrbová kamaráda Janem Sladkým
a sousedem i každodenním spisovatelovým návštěvníkem, ředitelem
Rudolfem Svačinou, jsme se vypravili na dražinovskou stranu. Náš přítel
nám ukázal v chatě rodinnou knihovnu svého otce písmáka, otevřel jednu
z nich, abych si přečetl kaligraficky psanou dedikaci: „Milému příteli,
Volfgangu Sladkému, po dvoře Holubovi, s pozdravem Jan Vrba. 5. 2. 1927." Tento dražinovský rolník byl důvěrně spřátelen i s J. Š. Baarem,
o čemž svědčí jiné upřímné věnování: „Potomku slavného chodského rodu
Sladkých, panu Volfgangu Sladkému-Holubovi, rolníku v Dražinově,
věnuje Jindřich Š. Baar 11/5 1924."
...
Zastavil jsem se nejdříve u studánky, ke které putovala z Domažlic
Božena Němcová, aby jejím hojivým pramenem vyléčila své bolestivé
neduhy. Její chodský oslavitel Jindřich Šimon Baar napsal v mladých
letech nejprve báseň V stínu lesa kaple nízká... a v zralém věku své nejdůsažnější dílo románové Paní komisarka. Lidový malíř namaloval pro
kapličku obraz Mariin, snad na objednávku, čemuž by naznačoval vótivní
nápis obrazu „Na den Nejsvětější Trojice 1897 zde byla zázračně uzdravena
Barbora Hrbáčková z Kanic. 5 let trpěla nevyléčitelnou oční chorobou."
Kolem nové, honosné kaple šumí koruny sosen a do jejich drsnaté kůry
se zatínají drápky skotačivých veverek. Mihnou se ve větvích jako jantarové blesky a vzápětí splynou s pryskyřičnou vůní, hmyzím bzučením a blankytem nebes. První neděli po 24. květnu zde bývá pořádána pouť a slunečné
prostranství před kaplí se rozzáří veselou červení flámišek i bělí nažehlených mužských košil. Obrazy křížové cesty namaloval domažlický malíř
Václav Wimmer, ale děj ukřižování byl svěřen autoru historického plátna
chodského muzea v Domažlicích—Janu Šebkovi, který kompozici i barevné
ladění přizpůsobil ostatním obrazům. Ty jsou zavěšeny přímo na kmeny a
chráněny proti nepřízni povětrnosti dřevěnými deskami, připevněnými
k rámům obrtlíky, tak očividně připomínajícími chodskou selskou praktičnost.
Já jsem tu chodil ve všedním červencovém dni za šedavého podmraku,
který soustředoval nitro k meditaci a mysl ke vzpomínkám. Myslil jsem
především na autora Dražinovské hory, která je knihou básnickou, i když
není psána ve verších.
-
Žádnyj neví co sou Domažlice ::
odstavec
11
Do minulého století nás uvedou černé lité kříže a kamenné empírové
náhrobky s lkajícími postavami u antikizujících váz, některé už velmi nachýlené k nizoučkým vlnám hrobů. Pod nimi leží v rozpadlých rakvích
kněží a měšťané, také už dávno proměnění v prach, a my si jejich život
připomínáme z Baarovy chodské trilogie i z milého čtení v Rodinné kronice
paní Josefíny Regálové. Hned u zídky před vchodem do kostela se naklání
k rozkvetlé šípkové růži železný kříž s typickou empírovou rouškou a
nápisovým štítkem, který návštěvníku sděluje, že zde odpočívá MUDr.
Antonín Klement, městský fyzikus, a jeho máti Kateřina. Ani šedesáti let
se nedožil tento lékař, který byl upřímným příznivcem Tylovým stejně
jako Boženy Němcové. Paní Regálová, jeho dcera, nám ho v své kronice
vypodobnila jistě s láskyplným vzpomínáním. Jen o maličko je vyšší
kříž pátera Jana Fastra, slovutného děkana v Domažlicích, než stejný
kříž jeho bratra Jakuba, který stál na žebříčku kněžského důstojenství
o nějaký příčel níž. Jiný duchovní, děkan Karel Boromejský Hájek, jehož
zálibou bylo studium historie rodného města a přátelil se s Palackým a
Tylem, má tu rovněž své poslední odpočívání. Ach bože, kolik tu ještě
leží nebožtíků, kteří už dávno ztratili i své jméno...
Jindřich Šimon Baar
