Mrákovská neděle ::
odstavec
5
Křížek pod mohutnou lípou na rozcestí mezi Mrákovem a Klíčovem přetínal čistou linku obzoru, jemně nakreslenou nad oběma vesnicemi, skrytými po chodském způsobu za zády vrchů. Klíčov je hezká ves, ale školou i kostelem patří do Mrákova. Z věže svatovavřineckého kostela zavolal zvon k velké mši, z jednotlivých vrátek vyšli osadníci, slili se v jednolitý proud a valili se na mrákovskou náves. Hezká podívaná byla na oblečení žen, jež měly přes ruce přehozené salupy. Vešli jsme za nimi do kostela, který byl naplněn do posledního místa. Kněz sestoupil z kazatelny, zazněly zvonky ministrantů, při pozdvihování poklekla celá osada na kolena a potom všichni sborem odpovídali slova modlitby. Tak nějak tu bývalo za pana administrátora Antonína Krejčího i za návštěv Boženy Němcové, když chodívala hyjtou k rychtáři Konopovi. Tyto chvíle připomíná pamětní deska od sochaře Bohumila Zvěřiny, který měl za vsí na kopci Vrchovu svůj ateliér. Tam někde vzadu jsou Pelechy, kam každoročně jezdí akademik profesor Josef Dobiáš k svému švagrovi, řediteli školy Černému. Zašli jsme ještě k jinému stavení, které bylo domovem slepého mládence Hondzy Kubuc, nadaného hocha a znamenitého vypravěče pohádek, jemuž paní komisarka psávala dopisy ještě z nymburského působiště svého manžela. Literární historie dobře ví o tomto vlasteneckém mládenci, kterého Božena Němcová zvěčnila v Pohorské vesnici, jenž byl kolportérem knih a novin, i svolavatelem selských schůzí, na nichž se
četly noviny. Když byla vyhlášena konstituce, byl Hondza v Domažlicích na táboru lidu na náměstí a také na něm mluvil a po řeči jej studenti nosili na ramenou. V domku Josefa Němce nás pohostili zelnými plackami takové chuti, že se jí mohl vyrovnat jen čerstvý domácí chléb upečený maminkou v naší peci. Opominout kulturní dům, kde má stánek Chodská scéna národopisné družiny, musili by Mrákovští považovat za smrtelnou urážku. Proti kostelu stojí u mohutné lípy rohový domeček tak líbezný jako z některé Andersenovy pohádky. A jako do pohádky jsme vešli po schodech k posledním chodským šedličkám, o kterých psala už paní Naděžda Melniková-Papoušková ve svém Putování za lidovým uměním. Od té doby uplynulo čtvrt století a slečny Bílkuc jsou stejně čiperné a hovorné jako tehdy, i když starší z nich už pohladila po vlasech devadesátka. Jejich dědeček i tatínek byli chodští krejčí a písmáci. Sestry neopustily tak docela domovské řemeslo. Působily zamlada jako industriální učitelky, a když žádný z bratrů nechtěl doma pokračovat v otcově práci, vrátily se pod rodný krov jak vestálky chodského svérázu. Jsou snad posledními chodskými šedličkami, jež znají dopodrobna všechny jemnosti ženského a mužského kroje, jaký se nosí na Chodsku.
Melniková-Papoušková, Naděžda
