Žádnyj neví co sou Domažlice ::
odstavec
15
Když před bývalým.klášterem otců augustiniánů se rozsvítí bílé lustry kaštanů opodál Myslbekova pomníku děkana Příhody promítajícího se do červeně mansardové střechy starobylého barokního domu u Hubaciusů, když v zelenavém stínu pod stromy přejdou chodská děvčata v červených punčochách a turista se zastaví u novinového stánku, aby si tu koupil pohlednice nebo v protější výloze si prohlédl nějaký talíř či džbánek klenčské a kolovečské keramiky, cítíš zamyšlení minulosti i prudší tep našeho uspěchaného času. Teprve v noci, když ponocný s halapartnou zatroubí na roh desátou hodinu a vyzpívá starodávné zpívání, nějaký vojáček si odvádí milou někam pod stromy na Škarmanu, kde je domažlický ráj mladých lásek. Poblíž starých kasáren stojí bronzový voják se psem jako symbol dávných strážců hranic i jejich dnešních nástupců, ale Domažličané nevzali dosud tento pomník jaksi na vědomí a pocit svého odporu proti jeho sochařskému,pojetí vyjadřují jediným slovem: Golem. Nedověděl jsem se důvod tohoto zlehčujícího pojmenování. Zato barokní světci, vytesaní roku 1744 pražským sochařem Františkem Ringelhahnem, jsou dnes neodmyslitelnou součástí klášterní zdi, z jejíchž pilířů žehná milencům svatý Gelasius i Tomáš z Villanuovy, ale mně se z nich nejvíce líbí svatý Jan z Nepomuku se svou selsky širokou tváří, která mnoho viděla, ale nic neprozradí. Když na biskupské mitry a infule napadá sníh a srovná záhyby rouch, když patetické gesto Madony nad barokním portálem se zamíří do samých nebes, tu svatý Augustin s Mikulášem Toletinským jako její nebeské dvorstvo vzhlížejí za ní v mystickém vytržení s úsměvem, který je plný blaženosti...
mitra
