Lužnice

Reference

Od Milevska k Bechyni :: odstavec 69
Takové bylo moje rozloučení s Bernarticemi - a další pouť bude pokračovat k bílému městu nad Lužnicí - k Bechyni.
Bechyně :: odstavce 3, 28
Když jsem putoval k Bechyni z Týna po břehu Lužnice, byl jsem v zajetí něžné melodie řeky, tichounce plynoucí v nepostižítelných rytmech mezi loukami a lesy, kde pod olšemi seděli mlčeliví rybáři, břehulky, ty tanečnice hladin, namáčely svá křídla do stříbra vod i modři nebeské a pod vysokými smrky sjížděly do vln užovky. Tato zrcadlivá krása vzrušovala svou barevnou hrou i proměnami nálad krajináře Otakara Lebedu, který se jí nemohl dosytit, jako by tušil, že už jenom málo času mu zbývá, aby ji zachytil v jemném ladění svých pláten. Ze skalnatých strání se dívával dolů na uplývající řeku a čekal, až ze zákrutu připlynou vory, nad nimiž stoupaly rozplývavé, modré chocholy dýmů, ztrácejíce se v dálkách. Uplynula léta, uplynuly vory, a my jsme stále dlužní tomuto Mařákovu žákovi větší díl vděčnosti, než jsme mu dali, a jež mu právem náleží. S těmito myšlenkami jsem došel až k bechyňským mlýnům, nad nimiž strmí město se starým zámkem, svítícím žlutými zdmi ze sytého blankytu nebes. Chcete-li spatřit nejúchvatnější krásu Bechyně, vyberte si pro svoji návštěvu slunečný den.
...
Nepojedeme elektrickou drahou, ale nastoupíme zas pěšky svoje putování proti proudu Lužnice až k městu Žižkovu, které je naším cílem konečným.
Na Soběslavská blata :: odstavce 1, 21, 37, 47
Tiše, tichounce kráčí Lužnice mezí olšinami a vrbovím, sotva se trochu zamyslí, proměňuje se v tůň plnou stulíků nebo v nahou dívku, jejíž pohozený šat, ještě teplý, navoní kyprej, starčky a trávnička, nejvíc však zkrásní, když v dálce zapadá do par nad lesy červené slunce a dětské hlasy ladí šero do modři tak jemné, jaká bývá jen na borůvkách v nejvzdálenějším koutu paseky. Ráno bývá umyta do růžová a voní keříčkem spirey; její hladina se leskne v rosách luk, za nimiž je do obzoru stříbrně dýchnuta silueta soběslavské věže.
...
Do tohoto dějiště umístil Donát Šajner příběhy svého poutavého vyprávění Kdyby jen červenec, které je z těch šťastných knížek, jež zaujmou čtenáře naráz, Že je přečte jedním dechem až do konce. Vystupují z ní postavy nové vsi v typických situacích, uchopené přímo sochařským hmatem. Tento soběslavský rodák nám už jedním románem pověděl o lidech svého kraje a v Pamětech uličníkových se rozmarně vyzpovídal z radostí a trampot svého soběslavského dětství. Napsal i knihu povídek o životě blatských družstevníků. Dětem věnoval příběh Tovaryši a Obrázky z přírody, nashromážděné za několikaletého pobytu v lesní chatě u břehu Lužnice za Roudnou.
...
Na březích Lužnice rudne za Soběslaví kyprej a voní tavolníky, pod vrbami hučí mlýn a stříbrně zpívá jez, kolem něhož kánoisté přenášejí kánoe, nad Šelestivým rákosím se zdvihá modré nebe, louky jsou plné rozkvetlého starčku a totenu, u cest voní svlačec, spanile se dívají čekanky a fialoví vysoké trsy hadinců. Kaštanová alej mě dovedla k Vesci, kde na návsi se bělá kaplička nad rybníčkem a v heřmánku husy, lipová alej pokračuje k Záluží a dál k Vlastiboři. Tato vesnice má už několik bělavých štítů s blatskou ornamentikou, kterou v minulém století vymýšleli pro nová stavení zedníci František soch ze Zálší a Martin Paták z Vlastiboře. Patákovým dílem budou asi nejkrásnější vlastibořská stavení u Císařů a u Havlíčků, v sousedních Klečatech už nerozeznáme, čí představivost pracovala na návrzích štítů u šimkú, Vondrášků nebo u Žáků. Nejsličnější architektury však mají v Komárově u čiháků, Malechů a Marešů; sem nejspíš zasahoval ze Zálší vliv Šochův.
...
Dlouhá rovina se táhne k Veselí, městečku rozloženému na důležité železniční křižovatce a zároveň na soutoku Lužnice s Nežárkou. Jeho jména bylo zneužíváno za našich školních let ke gramatickým hlavolamům, které ještě dnes mě straší někdy ve snách. Diktovávali nám tasemnicovitou větu, plnou úskalí pro žáčkovu soudnost. Zněla: "Bylo to ve městečku Veselí, kde pan Veselý byl veselý a všichni hosté byli veselí:" - Dejte už mi pokoj s Veselím a Veselým, neviděl jsem tam žádné veselí, ani pana Veselého, vím jen, že zdejší zelí se těšilo proslulosti v celém kraji a že tam mají překrásný kostel a na náměstí radnici s renesančním průčelím, vedle kostela věž vodního rezervoáru, která z dálky vypadá tajemně, než člověk zjistí, jakému účelu slouží. O kapličce svatého Marka u Veselí napsal Jaroslav Vrchlický lyrickou báseň.
K srdci jižních Čech :: odstavec 5
Jen staletý smrk, pojmenovaný po Korandovi lidem této krajiny, stojí podnes pod přiběnickou skálou; možná, že brzy se převalí přes něj vody chystané přehrady, které zaplaví celé toto údolí Lužnice.