• 
• 
• 
• 

Nežárka

Reference

• Od Hradce k Počátkám :: odstavec 20

  Vyslovím-li jméno Jarošova, ozve se mi flétnový zpěv žluv z větvoví u Olšiček, i zaklapání čapích zobanů na staré lípě u bývalé Brunnerovy sýrárny, vidím bělidla na březích dvou říček, Žirovničky a Kameničky, které se za vsí stékají v Nežárku. Pod oblouky starého mostu pospíchá Kamenička, zrcadlíc pruty rybářů i štíhlou kostelní věž, jež pamatuje čtrnácté století. Zachovalo se nám z něho gotické sanktuarium a kamenná kostelní pokladnice. Sličná gotická Madona patří už času pozdějšímu, stejně jako rokokové roztančené sochy světic, jimž přisoudíme víc grácie než skutečné zbožnosti.

• Na Soběslavská blata :: odstavec 47

  Dlouhá rovina se táhne k Veselí, městečku rozloženému na důležité železniční křižovatce a zároveň na soutoku Lužnice s Nežárkou. Jeho jména bylo zneužíváno za našich školních let ke gramatickým hlavolamům, které ještě dnes mě straší někdy ve snách. Diktovávali nám tasemnicovitou větu, plnou úskalí pro žáčkovu soudnost. Zněla: "Bylo to ve městečku Veselí, kde pan Veselý byl veselý a všichni hosté byli veselí:" - Dejte už mi pokoj s Veselím a Veselým, neviděl jsem tam žádné veselí, ani pana Veselého, vím jen, že zdejší zelí se těšilo proslulosti v celém kraji a že tam mají překrásný kostel a na náměstí radnici s renesančním průčelím, vedle kostela věž vodního rezervoáru, která z dálky vypadá tajemně, než člověk zjistí, jakému účelu slouží. O kapličce svatého Marka u Veselí napsal Jaroslav Vrchlický lyrickou báseň.

• Žádnyj neví co sou Domažlice :: odstavec 44

  Dívám se na pamětníka těchto umělců a jejich triumfální pouti a útlý starý pán jako by se mi ztrácel mezi věnci a fotografiemi svých slavných přátel v svém hudebním pokoji. A přece to byl on, kdo byl jedním z přímých účastníků tohoto zbožnění světové umělkyně. Nazývala ho svým Šubrtem a on za ní o prázdninách jezdíval do jejího strážského sídla nad Nežárkou, kde bylo tolik věcí k vidění, až přecházel zrak. Teprve dva roky před smrtí se rozjela sama do Domažlic, aby v hotelovém pokoji U černého koně až do rána vyprávěla podivuhodný román svého života. Musil to být opravdu vzrušený monolog podle jedné vzpomínky, která ještě dnes dovede vyvolat onu chvíli v plné svěžesti. Do rána vypravovala tenkrát jako nikdy před tím a nebyl to zivot, co plnilo té sny pokoj šarmem velké fyny, byla to opera, která ji svítila v očích, velká opera s vypřahovánim koni, poslední triumfy, v nichz lidé v divém nadšeni sami tahali kočár, přeménéný bohatstvím vénců v výhradu se zbožňovanou pévkyní uprostřed... Jak dnešnímu návštěvníku České Kubice vyvolat rušný muzikantský život v bývalém penziónu paní Klotyldy Vuršrové, nazvaném po básnířce Elišce Krásnohorské, jejíž verše o Chodsku byly vtesány do mramorové desky zasazené do zdi jídelny. Tenkrát před půlstoletím se tu scházelo mnoho vynikajících osobností z českého kulturního světa, ale největší přízni pohostinné paní Vuršrové se těšili muzikanti, kteří o prázdninách obsadili nejlepší pokoje i místa u stolů. Karel Burian vládl jako král této kumštýřské společnosti, kde o dobrý vtip a neobvyklé nápady nebyla nouze. Když před penzionátem zatroubil „první automobil českého umělce", znamenalo to začátek rytěřování múzám, trunku i ostatním líbeznostem života. Bože, jaká to byla najednou proměna v životě tichého komponisty z malého města, jehož skrovná učitelská existence byla v rozporu s pověstí, kterou se těšil v hudebním světě. Škoda, že tento drobounký stařec čekankových očí a ještě pevné ruky, která dovedla sáhnout do kláves s udivující jistotou, nám nezanechal svoje napsané paměti. Jaké by to bylo zalidněné vzpomínání a jakými hlasy by nám ožila Kubice, dnes celkem tichá... Jen krásné vzpomínky zůstaly na paní Vuršrovou v mysli dětí a vnuků jejích bývalých návštěvníků, z nichž už téměř všichni se odebrali za řeku Léthé do věčné tichosti. Už před čtyřiceti lety dozněla v pražském krematoriu Jindřichova píseň, komponovaná na verše Karla Buriana a zpívaná už jenom nad rakví v záplavě věnců jako poslední rozloučení. Poutník vzpomene v Kubici na spisovatelku Terezu Novákovou i na jejího syna, literárního kritika a profesora brněnské university Arna Nováka, který tu pobyl několikrát i po smrti matčině. Jednou přednášel Domažlickým o Boženě Němcové a účastníci vděčně vzpomínají na jeho proslov při od74 halení pamětní desky na rodném domku K. M. Čapka-Choda. A jednomu svému ctiteli napsal o Kubici slova plná lásky: „...děkuji Vám, že jste si tam vzpomněl na můj dávný pobyt. Ale byl jsem od těch dob pod Cerchovem ještě několikráte a vždy si přinesl z tohoto krásného kouta domova mnoho osvěžení..."