Malše

Reference

K metropoli kraje :: odstavce 66, 153, 157
Kolikrát jsme zvečera chodili s Karlem Štěchem k soutoku Vltavy s Malší kolem hradební věže, nazvané Železná panna, kde pod svěšenou vrbou sedávali rybáři a měkké světlo odráželo v hladině dvoj obraz setmělých korun i půlměsíce, všechno odhmotnělé jako na obrazech Corotových nebo Claude Lorrainových, kteří dovedli každou krajinu proměnit v báseň. Z Dlouhé louky voněla rosa a jen čtyři siluety topolů zbyly z bývalé stromové krásy, již ještě zachytil ve svých kresbách Viktor Vorlíček. Vzpomínám na nedělní dopoledne v Krumlovských alejích, plné hudby a dívčích úsměvů, okřídlujících naši mladost, ale už dávno jsem tam vojenskou hudbu neslyšel. Po břehu kolem biskupské zahrady jsme se vracívali za tmy ke klášteru, kde v tmavé vodě se očím ztratily haltýře a nebe bylo světlejší než hladina. Najednou se rozsvítila okénka za hradební zdí a v nich za muškáty se mihla dívčí tvář, jakoby čekající na zpěv serenády. Snad to byla ona pradlenka, jejíž gesto bylo tak něžné při máchání v poledním slunci. Kolikrát jsme se zastavili v údivu na Sokolském ostrově, odkud jsme pozorně vyvažovali v očích večerní siluetu přemyslovského města a na druhé straně Vltavy zase staré loděnice Lannovy, abychom pod vonícími akáty pokračovali v chůzi kolem kasáren, kde vojákovali Fráňa Šrámek a Jaroslav Hašek, na Staré město, jehož uličky byly plny stínoher a ticha. Staré zdi i podloubí s pilíři tenkými jako čapí noha se probouzejí k slovům a do hvězdné noci jdou vstříc sdělení dávných rtů...
...
Půjdu sám proti proudu Malše, abych v tůních za Červeným Dvorem mohl znovu spatřit botanickou zvláštnost, řezán aloeovitý, s jehož bílým květem mezi tuhými listy jsem se setkával jen u Závišova kamene pod Hlubokou.
...
Od Plava, kde je v lese rozsáhlé mohylové pohřebiště, teče řeka Malše tiše, tichounce pod skalami ve stínu borovic, tvoříc ostrůvky z oblázků, a její voda je panensky cudná. Odmítá chladně tvou horkou žádostivost. Černozelený stříbrný lesk vln zrcadlí náhle smrkovou tmáň hradiště doudlebského. Prudce stoupá doudlebská ostrožna lesním stínem až k valům, za nimiž se ježí na hřbitůvku dřevěné kříže, u kostela, jednoho z nejstarších v celém kraji.
Do nejjižnějších Čech :: odstavce 10-11, 15, 19
Nejraději jsem sedával za Kaplicí na březích Malše, kdy za jezem v zátočině pod vysokými vrbami odrážela vodní hláď sedlovou střechu chrámové věže blanské i teplou žluť jejího zdiva, ozařovanou večerním sluncem, kterou později vystřídával modrozelený stín, a z chladivé rosy pod temnými olšemi omamně voněly tavolníky.
Řeka Malše dává této krajině melodii a v blízkosti jejích břehů nalezneme nejvíce přírodní a architektonické krásy i historických reminiscencí. Na samých rakouských hranicích leží Dolní Dvořiště, kde nad čtvercovým svažitým náměstím stojí jeden z nejkrásnějších kostelů vrcholné jihočeské gotiky. Jeho interiér dělí šest osmibokých sloupů na trojlodí, v němž kamenická práce se dobrala jedinečné jednoty a čistoty. Žulová kazatelna i pokladnice, všechna ostění i žebroví síťové klenby jsou projevem jemného cítění a dotvořeného slohu, jehož monumentalita působí zvláštní střízlivou krásou, která není studená, velikostí, jež neomračuje. A ještě nad jednou véd jsem se zamyslil právě v Dolním Dvořišti. Tady se narodil německý spisovatel Hans Watzlik. Jeho postoj byl vždycky vyhraněně protičeský. Nechceme tomuto autorovi podjaté upřít jeho skutečné zásluhy o šumavskou vlastivědu. Watzlikúv otec, který byl poštmistrem v nedalekém Rožmitále, cítil až do skonu vřele česky a těžce nesl synův ostentativní příklon k odpůrcům. Jak milujeme a jak je nám blízko Adalbert Stifter, Goethův spřízněnec po duchu, který se dovedl tak jemné a láskyplně vcítit do rodné krajiny a přitom nezaujaté pochopit i její českou duši!
...
Náprstníky a kručinky kvetou mezi břízami na cestě k Louzku, starému hrádku, jehož šedivé zdivo trčí na skále pod vysokými černými smrky jako zbytky opuštěného vosího hnízda. Dole pospíchá Malše a v její temné vodě, zeleně a stříbrně fosforeskující, svítí suché kameny a břehy jsou plné maliní, tavolnfků a ptačího zpěvu. Historie tohoto hrádku je chudá a lidová obraznost si ji musila doplnit pověstmi, protože nesnáší prázdnotu a chce mít zaháněna i místa zdánlivě pustá.
...
Voňavé údolí Malše nás dovede zpátky do Kaplice. Svěřme se vábení této kouzelné řeky k dalšímu putování!
Krajina mýtu :: odstavce 3, 38
Dávno už vyhasly strážné ohně na valech doudlebské ostrožny, u Malše zmlkly chorovody dívek, opásaných černobýlem, a v hladinách kamenných mis před pohanskými obětišti u Pořešína, Dobrkova a Trhových Svinů se zatím vystřídaly tisíceré tváře a děje. Zpod mohyl však ještě žhnou horké popelnice a medovina lip stéká do hliněných džbánů noci. Zní ještě zaklínadlo z hlubin temenců, kterým starý žrec zaháněl běsy pomezních hvozdů a oběťmi usmiřoval tajemné síly, hrozící a škodlivé člověku. Nerozluštíme už text staré runy, vtesané do obětního kamene u Hrádku, ale dřevní kořenná vůně jmen prastarých slovanských osad jako Trutmaň, Mohuřice, Jedovary, Otěvěk, Nesmeň, Lahuť a Něchov - nás ovane těžkým výdechem černého bezu a zasvítí fosforeskující trouchní věků. Tam, kde se šeřily háje Moraniny, znějí jasné hlaholy křesťanských zvonů - a na dvojcestích i trojcestích, kde nad mohylami tančily průvody s tvářemi v škraboškách, tyčí se dnes k nebi známem kříže.
...
U řeky Malše se potápí pod hladinu podivný pták skorec a mořská vlaštovka míří někam nad šípatky trocnovských rybníčků. Kvetly už v lukách parnasie, tu a tam se zamodraly hořce, vítr roznášel semínka odkvetlých arnik, i tučnice na mokřadle se už rozloučila s létem, když jsem pod dramatickými mračny obcházel krajinu kolem Ostrolovského Újezda za větrného dne, kdy hučelo v dubech a temně modrá zdvižená vlna Novohradských hor zdála se být na dosah ruky. Těžké, namoklé oranice se temně táhly k obzoru, mezi lesy žloudy už louky plné ostřice a starčků, a chalupy se odrážely ostrou svítivou bělí od lesních černav. Na březích Stropnice šedly rozstřílené bunkry, olšiny byly temnější než jindy, z vody válo chladem.
Poutní místo :: odstavce 44-45, 52, 56
Za jitra pokračujeme v pouti a začneme ji v kapli, v níž je zobrazeno Jidášovo políbení, a v další uzříme svázaného Ježíše, kterého vyvádějí římští vojáci ze zahrady. U Chromého žida je Kristus veden žoldnéřem, a pak se zastavíme u potoka Cedronu, za cestou projdeme kapli, v níž je Pán haněn a tupen a Vodní branou dospějeme podél Malše až ke kapličce U Anáše. Hned za ní je větší kaple U děvečky. Trochu koketní nakročení děveččino a její líbezný úsměv prudce kontrastuje s provinilým postojem Petrovým, jemuž dřevěný kohout připomíná, že Pána třikrát zapřel a třikrát zradil. U řeky je i další "štace", nazvaná Malý Pilát, a k té se snad vztahuje Balbínovo sdělení o jedné příhodě velmi vzrušené. Kdysi, v jeho době, připutoval s procesím k této kapličce jeden myslivec. Dívá se na židovského žoldnéře, bičujícího Krista, krev mu stoupla do spánků, neovládl se, prudce sňal s ramen svůj tromblón, namířil a střelil po židovi. Snad uslyšel vykřiknutí dřevěného zastřeleného biřice, to už nám nikdo nesdělí - ale omluvil se s pláčem přítomným a dlouho a dlouho se potom modlil. Od Herodesa doputujeme k Velkému Pilátovi, a to už bude kaplička ve vsi, v níž je Kristu kříž na ramena vložen, v další mu Veronika podá bílou roušku a v jiné se setká s plačící mateří. Pod zámkem v Popravní bráně uslyšíme plačící dcerky jeruzalémské a v kapli U Šimoniše spatříme sedláka z Cyrenaiky, který Pánu nadlehčil přetěžký kříž, a potom vystoupíme vzhůru po strmé cestě na horu Kalvárii, kde se už tyčí tři kříže, a na dvou krajních nad zkroucenými těly si můžeme přečisti jména lotrů Dismase a Gustase. Sestupujíce k Malši, zastavme se u Matky Sedmibolestné, na jejímž "křídle" spočívá tu břímě nejtěžší. Sojky a žluvy, policajti lesa, vylétli ze smrkových korun, když jsme se přiblížili k zástavem poslednímu. Odvalený kámen před vchodem jeskyně už sám o sobě svědčí, kam máme vstoupit. Z kvetoucí přírody vkročíme do tmy božího hrobu dotknouti se tam bledého dřevěného těla Kristova, jež zabaleno v bílém plátně leží nehybně ve schráně z kamene. Poutníci je obložili svatými obrázky a ruce jeho obtočili růžencem, nejinak, než činívají svým nebožtíkům. I stěny uvnitř ověsili papírovými růžičkami. - Vnější zdi kdosi počmáral surrealistickými znaky. Dva sloupy po stranách kapličky s nástroji Kristova umučení a rudé bobulky červeného bezu připomenou realisticky kapky boží krve a rozstřílený betonový kryt dole u řeky má i pro nás důsažnost symbolickou.
Chtěl bych se znova toulat po březích Malše, té řeký mytické, jejíž vlny se chvějí zelenavým světlem jako ledňáčkova křídla a ve stínech přecházejí v nejsytéjší modř. Z ní jantarově svítí kmeny borovic, prudce ozářené kolmým slunečním jasem. Na horké kameny usedají včely, napájejíce se z krůpějí vody přečisté...
...
Luna se protáhla okenní mříží jako stříbrná kočka, jejíž světélkující srst jitří tmu každým dotykem. Dole v úvalu se od skla odráží lkáni Malšino, měníc tóninu i rytmus, a ty se hroužíš v klenuté ložnici Bohuslava Balbína do tuch hradiště branšovického, z jehož chlumu "kuviká" sýček.
...
V sešlém altánu se drolí staré voští, které oblétají moli, a na prkýnku schne stažená srnčí kůže. Jen tenata tu ještě chybějí. Do tohoto pitoreskního harampádí umístil malíř Jan Konůpek své Narozeni Páně a do vln Malšiných nakreslil vory, které jsem tu už dávno neviděl plout. Střelce, mířící pod zámečkem puškou na bažantího kohouta, vystihl realisticky. Je to jeho dávný přítel, sídlivší tehdy na Řimově, Alois Dyk, bibliofil a nakladatel sličných tisků Emporia, jehož milé a pozorné pohostinství jsme sdíleli s malířem Moravcem o jedněch prázdninách.