Blata

Reference

Krajina alšovská :: odstavec 3
Chceme-li mluvit o krajině jihočeské, můžeme tak činit pouze v plurálu. Vymezit přesné teritorium jižních Čech se nepodařilo vlastně ještě nikomu. Není ostré demarkační čáry, která by s naprostou jistotou ohraničila území, jež by bylo možno nazvat jedině jihočeským; okrajové oblasti nám splývají se sousedními kraji téměř k nerozeznání. Nevystačíme všude s lokací historickou, poněvadž hranice krajů byly během staletí několikrát měněny, nemůžeme se vždycky spolehnout ani na přírodní znaky a sociální podmínky krajiny; někde uhádneme to nejpodstatnější spíš citem než sociologickou znalostí. Jiná je krajina kolem Novohradských hor než kolem Budějovic nebo Třeboně, jiná u Jindřichova Hradce než v Prácheňsku, a Šumava má přece zcela odlišnou tvářnost terénu, přírody a života než třeba Blata nebo končiny kolem Tábora. Nepochybíme, budeme-li i nadále říkat jihočeské krajiny, protože jižní Čechy nejsou jediný hlas, nýbrž výdech chórický.
Na Vodňansku :: odstavec 3
Viděl jsem protivínský zámek, ale nestál "mezi horama" kam jej umístila lidová píseň; naopak, od Protivína až k Budějovicům se táhne rozsáhlá rovina, plná luk, rybníků a vsí, jižněji nazývaná Zbudovská blata. Řeka Blanice stáčí od Vodňan k Protivínu svůj klikatý tok, aby odtud plynula ke Klokočínu, minula Heřmaň a u Putimi se spojila s Otavou.
K metropoli kraje :: odstavce 9, 25
Budiž pozdraveno město, jehož jméno zachovalo naší paměti jeden ze slovanských kmenů, který před tisíciletím osídlil tyto jižní končiny země. Ne náhodně jsem vybral právě Netolice, městečko na samém prahu Blat, které mne okouzlilo hned napoprvé a nezapomenutelně. Již nespatřím na tvém nedělním náměstí blatské hospodyně v čepcích zlatem vyšívaných, ani v plenách, pojmenovaných "pavoučky" pro jemnost jejich krajkoví a tkaniva, ani s "nebesklíči" v těžkých mosazných vazbách, zdobených barevnými kamínky. Těm jsem se mohl obdivovat už jen ve vitrínách muzejních, vystavujících ještě jiné poklady. Milovníci národopisu naleznou v starém nárožním domě rožmberském mnohou jedinečnou zajímavost, ale mě potěšil znamenitostí nečekanou a neočekávanou, kterou možná ani Praha se pochlubit nemůže. Ne bez dojetí jsem otevřel foliant Bible kralické, který páter Koniáš neúprosně podrobil své korektorské vášni, začerniv cudně i dřevoryt Adama a Evy, a na titulním listě se vlastnoručně podepsal. Jak se sem dostal Máchův akvarel Karlštejna, také autorem vlastnoručně signovaný, a knihy s jeho dedikací, je už jiná historie. Majitel tohoto starobylého domu, netolický lékař Josef Kudrna, byl z nejdůvěrnějších přátel Máchových, několika zmínkami vzpomenutý v básníkově deníku, a tyto památky tu zůstaly po něm; obrázek pro vzpomínku na jeden karlštejnský výlet. I s Tylem se důvěrně znával. Založil v Netolicích kulturní tradici kudrnovskou a poslední přímý potomek tohoto rodu odkázal celé své sbírky i dům rodnému městu. Jeho sběratelství by mohl někdo zaměnit s podivínstvím - zanechalť několikatisícový soubor prvních pohlednic i prvních jízdních lístků, což je dnes kuriozita světová. Procházím městem a jen brána na tržišti mi připomíná bývalou slávu koňských jarmarků, kdysi tak proslulých. Kolem kostela svatého Václava a kolem potoka v údolí Pod Jánem jsem nalezl krajinářské motivy, které by jistě upoutaly Amálii Mánesovou svou zvláštní půvabností. Můstek na hrázi Mnicha je ozdoben statuí svatojanskou a pod mostem stékají do potoka tři vodopády, jako stvořené pro štětec Navrátilův. Od rybníka Podroužku s kapličkou na hrázi a letícími racky vracím se zpátky na náměstí. Loubí některých domů budiž připomínkou města, kam pospícháme...
...
Rozvoněné sosnové lesíky byly plny rosy a jitřního slunce, z hladiny Soudného potoka mířily k nebesům listy šípatek, jejichž bílé květy jsou nejraději zcela blizoučko hladiny, a luční cestu u bašty Vomáčky vroubily vrby a vysokánské topoly. Kraj byl pln letní pohody a ticha. A přece, kdyby dnes přišel do těchto končin Karel Klostermann, byl by překvapen mnohými a mnohými změnami. Gelá Blata jsou samý stožár elektrického vedení a dýmající komíny nad halami nových podniků tu za jeho návštěv ještě nebývaly. Se vzpomínkami na jeho román, jejž zdobil dřevoryty Karel Štěch, vyšli jsme si s grafikem po některých jeho dějištích.
Třeboň :: odstavec 46
Ševětínská věž, zavrcholující vlnu městečka, je viditelná z celých Blat i z roviny třeboňské. Tytam jsou doby, kdy postilióni přepřahali koně na Staré poště, na níž už hospodaří kolikátá generace Šerých, hostinských a řezníků.
Bechyně :: odstavec 4
Jindy jsem se blížil Bechyni z Blat, v čase, kdy už kvete otavní květena jako světlík, starčky a chrpa čekánek. Od Svinek jsem šel mezi rybníky, nad nimiž nízko poletovaly vlaštovky, u cesty dokvétaly kručinky a v lesním stínu zbyla jen vzpomínka na kvetoucí kokořík. U rybníka Rytíře jsem ještě zastihl poslední pozdravy letního koupání v přečisté vodě, která i v nejparnějších červencových dnech si uchovává chlad lesních pramenů, vtékajících že všech stran do jeho protáhlé, stinné hladiny. Malá branka u hájovny, kde ještě stojí starodávná dřevěná pumpa s táhlem, vede už do černické obory, z jejíhož chladivého stínu vyjdete u Sudoměřic.
Na Soběslavská blata :: odstavce 36, 38, 40, 48, 51
Jeho konec ohlásí parnasie, zatímco už orobinec vystrčil svá hnědá cigára, a vřes fialovými zvonky ladí celá Blata do melancholie podzimu. Jemné tkanivo babího léta omotá i temně zelené keříčky brusin a klikvy, které krvácejí, a ani vata mlh toto krvácení nezastaví. Pozdní úsvity prodlouží ještě život rosám, ale jejich tíha utrhne zlatavé listí bříz, že tiše, tichounce spadne na červené klobouky křemenáčů. Bříza přitom bledne sinavostí téměř smrtelnou. Vypasený jezevec chrouní už někde v pelíšku pod kořáním, zato liška si klidu dopřát nemůže, ani tehdy, až mrazivá jitra zasklí vody tak důkladně, že i těžký vůz bude po nich moci přejet. Blata se promění v spáče vytrvalého...
...
Z Vlastiboře jsem zašel na lesní cestu směrem k hájovně Jitra, odkud vlastně začínají bohatá Pšeničná Blata. V lese roste zvláštní druh borovice, nazvaný "blatka", a na mokřadlech se modrají plody vlochyně. Dívám se k Mažicům a vzpomínám na Aloise Jiráska, jenž této vsi přisoudil rodiště Petra Mušky, starého žoldnéře z tureckých válek. Tato sympatická postava z povídky Kozák a Turek, otiskovaná na pokračování v Malém čtenáři, vzrušovala svými příběhy naše dětství. Z Jiráskova vypravování jsem se poprvé dověděl o rybnikářské chase a jejím hejtmanu Vondrovi Borakovi z Hrbova, který opověděl nepřátelství samému Petru Vokovi z Rožmberka, tehdejšímu pánu zdejší krajiny. Dějiště těchto vzrušujících dobrodružství, dvůr Naději, jejž Jirásek umístil na kraj bohatých Blat, jsem později nalezl až u Komárova. V setmělé krajině mezi močály a borkoviští se ozývala sluka, z hromady černých borků vzlétl svým houpavým letem dudek a já viděl najednou v šeru ujíždějící rybnikáře, pronásledované starým vojákem, hlídačem koní.
...
Tato ves se zámečkem, kostelem a rybníčky je největší vesnicí Pšeničných Blat. Pšeničná blata tvoří vlastně pět vesnic: Zálší, Klečaty, Mažice, Komárov a Borkovice. Kolem Soběslavě se nosíval kroj blatský, jehož zavíječky byly pestřejší než bílé pleny kozácké, jaké si oblékaly hospodyně a děvčata ve vsích kolem Tábora a Bechyně, kde už bydlí Kozáci. Bohatost Blat necharakterizuje jen úrodná půda, rodící pšenici, podle níž mají své vžité pojmenování, ale i výstavnost selských stavení, jejichž nejokázalejší částí byl špejchar, zdobený se stejnou nákladností jako štít obytného domu. Tyto lidové architektury jsou výrazem vypěstěného krasocitu venkovských zedníků a vyjadřují zároveň mohovitost objednavatele, takto projevenou i navenek.
...
V tomto městečku se narodil Václav Filípek, spolužák Jablonského z jindřichohradeckého gymnasia a přítel Máchův, s nímž nadšeně hrával divadlo u Kajetánů. Podle cizích předloh napsal mnoho her a přispíval vydatně do Rubešova Palečka, jiný z rodáků, malíř Franta Líbal, rád se vrací se svými plátny do kraje rašeliny, mokřadel a na rybničně hráze svého domova pod předjarní a listopadová oblaka, zamilován do jeho vlhké atmosféry, kdy vítr čeří rákosí a vodu, země je syrová a chladná, stromy holé, vzduch ostrý. Barevnou skladbu rodného kraje v dramatických proměnách ročních časů a ve střídání jejich nálad zachycuje na svých obrazech s upřímným citovým zaujetím, aby svým uměleckým podílem přispěl k chvále Blat, svého domova milovaného. Jiný malíř, žák Julia Mařáka a důvěrný přítel Antonína Slavíčka, Bohuslav Dvořák, jezdíval do Veselí ke svému bratrovi a rád zde malovával březové aleje, tak typické pro cesty zdejší krajiny.
...
Život v Mezimostí před první světovou válkou promítá do dětského světa tehdejších let kniha Josefa Dvořáka Hoši z ratejny, na níž si můžeme ověřit proměnu života v kraji během necelého půlstoletí. I Dvořák přispívá touto knihou k oslavě domova a my si z ní vyvoláváme tehdejší sociální ovzduší malého města z okraje tentokrát "veselských" Blat.