Do šumavského Podlesí ::
odstavce
6, 8, 33, 44, 54, 58
Údolím Volyňky se kolébával známý komediantský vůz krajináře Aloise Kalvody, z něhož tento malíř namaloval volyňské náměstí s renesanční radnicí, jejíž štítoví zdobila Lhotova sgraffita; věžička ani její podloubí nejsou bez půvabu, stejně jako šplounání kašny v dusném bezvětří u chladivého stínu kvetoucích lip. I Ota Bubeníček, žák Mařákův, zajíždíval do Volyně k profesoru vysokého učení technického Jindřichu Svobodovi a namaloval zde více obrazů. Rybničná tichost jednoho volyňského motivu zlákala jiného mařákovce, Josefa Holuba z Kralup, aby ji barevně vyjádřil svým lyrickým pojetím. Barokní sousoší českých patronů pietně renovovali bratři Boháčové, zdejší rodáci. Přespal jsem ve škole a ráno přihlížel přípravám provazolezce Dominika Třísky k večernímu producírování. Právě vztyčovali na náměstí dva stožáry s napjatým lanem a zavěšovali pod ně ochrannou síť. Mnozí Podlesáci dobře znají potulné živobytí ze svých "světáckých" toulek za chlebem.
...
Čtrnácté století ustálilo půdorys města, rozloženého při staré obchodní cestě na levém břehu Volyňky, které nebylo nikdy opevněno, majíc po celý středověk jen brány, uzavírající náměstí v noční čas nebo v době válečného nebezpečenství. Přirozené hrazení tvořily těsně semknuté domy a zahradní ohrady většinou zemědělského obyvatelstva, které kromě polarení se zaméstnávalo chovem ovec, pro nějž bylo v nejbližším okolí sdostatek rozlehlých pastvin. Hojnost domácí vlny dala vznik soukenickým dílnám a ze všech cechů byl právě soukenický nejpočetnejší řemeslnickou složkou města. Volyně byla nejprve zbožím královským, později se dostala pod vládu knězské berly, kde se poddaným žilo nejlehčeji. Gotika dala městu farní chrám s křížovou klenbou presbyteria a pozdější síťovou v lodi, renesance přidala sličné průčelí šlechtických domů, zdobených sgraffitovým rejsováním, z nichž zůstal do dnešní doby jen rathaus, nejtypičtější stavba volyňská. Několik portálů a stavba residence na jižní straně náměstí, toť vše, co zbylo ze staré krásy města po velikém požáru, který je postihl v.minulém století. Z chrás mového interiéru je nejzajímavější obraz hlavního oltáře Všech svatých, nax malovaný vynikajícím malířem z okruhu Skřetova. Epitaf krejčího Pavla Dleska z roku 1581, zasazený do kostelní zdi, v svém rustikalisovaném tvaru ukazuje místní kamenickou práci, jíž nemůžeme upřít kus líbeznosti. Pod krucifixem klečí na jedné straně sám mistr se svými čtyřmi syny a proti němu manželka s pěti dcerami. Bývaly jistě početné řemeslnické rodiny volyňské, žijící zde v šestnáctém století...
...
V překrásném údolí, kde mezi olšovím protéká reka Volyňka, tvoříc rybnaté zákruty a tůně, leží Malenice, stará osada, již ve třináctém století připomínaná jako majetek vladyk z Dobeve. Zdejší rodák byl Michal z Malenic, řečený Čížek, Husův vrstevník, jehož jedna učená řeč na universitě způsobila v celé tehdejší Praze veliký rozruch. Ve svém universitním hádání označil jako Antikrista samého papeže. Měl jistě souhlas svých učených druhů, neboť byl od nich zvolen roku 1413 rektorem pražského učení. S jinými malenickými rodáky se setkáváme i v "Popravčí knize rožmberské". Byli horlivými stoupenci Žižkovými a postavili se proti Štěpánu z Češtic na Malenicích, který byl katolíkem a sloužil Rožmberkům. Nebudeme vypočítávat všechny držitele vsi, která v šestnáctém století slula dokonce městečkem.
...
Když jsem připutoval do Čkyně, přivítala mě rozpěněná a rozlitá Volyňka, která v čase povodní je k nepoznání: strhává lávky, podemílá stavení, zaplavuje sklepy, odnáší dříví, senné kopky i zvířata, a na lukách dovede udělat takovou spoušť, že ji staří právem nazývali "Třeštilkou". První dojem z této vsi byl melancholický. Nízká, šedivá mračna ploužila se nad lesy jako špinavé cáry, pěšiny v lukách byly plné vody a na cestách pod botami čvachtalo bláto. I lidé byli nějak zachmuření, myslili na hnědá, vyloužená sena, roztahaná povodní bůhvíkde, nevědouce, kdy a jak je dostanou domů. Usadil jsem se tu ve vilce pod nádražím a každého rána se vypravoval k celodenním toulkám po kraji. Čkyně byla známa v okolí hlavně jako židovská ves. Už Sommer ve své topografii uvádí na panstvíčku čkyňském J4 ušedlých židovských rodin, čítajících dohromady 207 duší. UŽ v roce 1828 měli zde synagogu, podnes stojící, a u nádraží hřbitov, kde už nepribývá hrobů, poněvadž po okupaci se sem nikdo z židovských příslušníků nevrátil, jednopatrový zámeček a farní kostel svaté Maří Magdaleny jsou nejvýstavnější budovy kromě mlýna, a přízemní fara měla vskutku skromňoučké obročí. Zdejší zvlněné okolí a řeka Volyňka s Pržmem upoutaly malíře Karla Šmída k několika obrazům, v kterých zdůraznil posmutnělý ráz tehdejšího pršlavého léta. Potkával jsem v lukách družstevnice, dohánějící zpožděnou práci v senách, a zastavil se i na pastvách s drobnými zemědělci, z nichž jeden byvalý světák si posteskl po starém rušném životě, kdy "člověk viděl kus světa a vydělal si fůru peněz". Vyprávěl mi o cirkusáckém životě a cizích městech, o svých veselých příhodách a muzikantství, vzpomněl i Bassova románu, který je velmi oceňován právě tady. S podobným vyprávěním jsem se tu setkal častokráte a všechna byla laděna na jednu tóninu. Polaření na zdejší rulové půdě nemůže těmto lidem jaksi nahradit vzrušení kočovného života, i když si jinak nestěžují na nové životní podmínky svého domova.
...
Hýsrlové z Chodů, z nichž Arnošt Ferdinand byl jedním z visitačních komisařů pro berní rulu prácheňského kraje po válce třicetileté, přestavěli tvrz do podoby dnešního zámku. Nárožní věž s bání a terakotové ornamentální reliéfy na zámeckém průčelí působí mile zejména svým barevným laděním. Před zámkem šumí voda v kamenné kašně, jejíž výzdoba není bez půvabu, a v zámeckém parku, nyní poněkud zpustlém, zarostly pěšinky trávou; jen ptáci tu zpívají jako jindy a v korunách starých lip bzučí melodie včel vždycky stejně vznešená. V podvečer jsem potkával samé pasáky, stáda kraviček na rozsáhlých drahách, potom vedla cesta stále do kopce až k Nahořanům, odkud jsem na severní stranu pozdravil Třemšín a z jihovýchodního obzoru kynul svou zříceninou hrad Helfenburg. Než jsem dosel do Nahořan, zatáhlo se nebe, hučel vítr, blesky se křižovaly nad Pržmem, Boubín s Bobíkem se přiblížili ztemněvše, a já si vzpomněl na podobnou situaci v Nahořanech, udavší se roku 1585, kterou zaznamenal archivář Teplý. Tehdy prý nahořanský rychtář Fučík, chtěje zaplašit blížící se krupobití, počínal si nezvyklým způsobem: vyhazoval sekeru naproti mračnům. Ovšem s jakým účinkem se toto počínání setkalo, už nám kronikář nedopověděl. Rozmoklými a zaplavenými cestami došel jsem k navečerní Čkyni, kde temněl černý odraz vrb na hladině rybníčku pode dvorem a dál mezi olšemi se na chvíli zatřpytila rozvodněná Volyňka. Noční vítr rozehnal mraky a hvězdná, jasná noc nad tajemnou vlnou Pržma dávala tušení slunného jitra.
...
Řeka Volyňka zpívá zase až v údolí pod vimperským hradem, který Rožmberkové rozšířili a přeměnili v důležitou fortifikaci. Město, vzniklé mezi vrchy na staré kupecké cestě vedoucí do Pasova nevděčí za svou proslulost jen křišťálovému sklu, které se těšilo oprávněné pozornosti na tržištích celé Evropy. Vimperk má jiný primát. Může se pochlubit prvním českým kalendářem z roku 1485, jehož převzácný tisk teprve nedávno objevil v strahovské klášterní knihovně bibliotékář Cyril Straka. Pasovský knihtiskař Jan Alakraw přenesl jen o rok dříve svou impressi do města pod Boubínem, vytisknuv nejprve "dvé knih dvou sloupů středověkého myšlení", svatého Augustina "Soliloquia Animae ad Deum" a Alberta Magna "Summa de Eucharistidae Sacramento", a potom svůj kalendář, třetí český tisk vůbec, jeho tradici, přerušenou na 350 let, obnovili Steinbrennerové. Modlitební knihy z této tiskárny našly si cestu do všech oblastí katolického světa, ba i do končin zámořských, kde se staly nenahraditelnou pomůckou všem misionářům. Představme si, že někde v pralese si bolivijský Indián přeslabikuje z titulního listu i těžko vyslovitelné jméno neznámé země, kterou jsou pro něho Čechy - nebo jak denkarský černoch z afrického Sudanu se modlí z knížky, kterou balily ruce českého děvčete. Exotická vůně nás ovane z jmen jako Nový Zéland, Samoa, Indočína, Venezuela, Peru a Tahiti, kam všude pronikla práce tiskárny z Čech. Katechism a Otčenáš tištěný ve Vimperku si čtou až na bavlníkových plantážích v Kubě, u kávovníků v Brazílii, ba i mexický Indián má své "Llavelita del cielo", tištěné španělsky v lisech tiskárny u Volyňčiných břehů. Českýma rukama projdou miliony těchto knížek, dovedné prsty knihvazaců tvoří zde hotové zázraky z perleti, želvoviny, skla, kůže i celuloidu, které je proslaví daleko, daleko - až závrať člověka jímá při tomto pomyšlení...
Volyňka