Sláva Sušice ::
odstavce
74, 77, 83
Stráň nad antigelským dvorcem byla zamyšlena vřesem, v němž plály arniky a květy žlutofialového černýše hajního. Jak příroda si umí vyladit barvy! Dřevěný můstek nás převedl přes peřeje Vydry a já hledám u Hamerského potoka jedno stavení, kde žil Podhamerský sedlák, známý z Klostermannova vyprávění. Z celé usedlosti zůstala jen kaplička mezi dvěma javory uprostřed ssutin a na cestě pod lesem vzácný květ mléčivce. Zvláštní, a přece tak prostá věc: co lidé opustí, vzápětí ovládnou kopřivy...
...
Kolikrát jej maloval Antonín Hudeček, který sem zajíždíval z Písku se svým přítelem grafikem Josefem Řeřichou! První, s vytříbeným smyslem pro atmosféru, si vyhledával motivy zvláštní barevné tlumenosti, druhý, milovnik stromů, kreslil svým pozorným způsobem větvoví suchých smrků, stojících v močálu. Co se nachodili k Mrtvé slati, k bouřící Vydře a do stmívavého lesa na Antiglu.
...
Hannes Gruber byl švarný mládenec, který si kdysi vyšel na pstruhy zrovna o nedělním dopoledni, když byla v Srní slavná pouť. Je právě pozdvihování. Najednou se rozestoupí voda a před užaslým zrakem Hannesovým vystupují na břeh spanilá těla rusalčí. Vodní žínky se medově usmívají, až milého Hannesa jímá závrať a zří místo hlubiny síň křišťálového zámku, stero světly ozářenou. Omamná vůně se line se všech stran, zaplavuje mu smysly, sladké trnutí prochvívá všemi žilami a není divu, že v okamžení je zapomenuta nevěsta i s dítětem. Jeho přání je splněno. Celý rok, zdá se mu, je v zajetí kouzla, které pomíjí vzpomínkou stále naléhavější na opuštěný domov. Jeho stesk nakonec odzbrojuje milování vodních žínek, kterým nezbývá nic jiného než vystřízlivěvšího Hannesa propustit na svobodu. Konec každého dívčího milování končí výčitkami, není-li opětováno, ale Hannes nedbá, nedočkavě prchá na břeh, kde ještě leží jeho udice i s návnadou a vedle nich se mrská zanechaná pstruzí kořist. Už aby byl doma, u svých! Co se však stalo? V rodné vsi nikoho nepoznává. Sto let si pobyl pod vodou v křišťálovém zámku, nevěsta s dítětem jsou dávno mrtvy a novým sousedům je jeho vypravení předmětem potměšilých poznámek. Ach, jak se zas vrací k břehům Vydřiným, jak čeká netrpělivě u oslnivého zrcadla, najednou se mu zdá, že za tu chvíli strašně, strašlivě zestárnul. Voda zešedla, zchladla, nikdo z ní nekyne, nevystupuje. Zoufale vrhá se do hučícího proudu, tentokrát navždycky. Od té doby se za tichých večerů zjevuje u Čeňkovy pily osamělým chodcům mlčelivý rybář...
Vydra
