Otava

Reference

Stříbrné Hory :: odstavce 1, 3, 5
Na západ od Práchně se prostírá hradešická kotlina, která je rozvodím Otavy a Mže. K severnímu horizontu kraje se zdvíhá kraj zalesněným Slavníkem a vrcholí Stírkou, ležící stranou myslívského kostela, západ uzavírá Vidhošť, otavské údolí zastírá na jihu Džbán s Holubími kopci u Vlkonic.
...
Ve středu tohoto kraje mezi Myslívem a řekou Otavou leží bývalé hornické městečko Stříbrné Hory.
...
Vyjděme lipovou alejí od Hradešic, jejichž kostel si ve věži uchoval romanské zdivo a v podstřeší jednu z nejstarších výtvarných památek kraje, fresky, které pamatují konec dvanáctého století. Náhrobek Johanky Švihovské v Nalžovech nám připomene náboženské rekriminace z doby těsně po bitvě bělohorské. Tato ochranitelka českých bratří musila být uložena do chrámového hrobu téměř tajně, bez pohřebních obřadů, jak se dočítáme v "Pamětech" Jana Jiřího Haranta z Polžic. Sluneční hodiny na hradešické faře mají nabádavý nápis: Una sit ex his secunda. Hradešice měly ještě jiný primát: byla tu zavedena v Čechách první výroba známého Panuškova uherského salámu. Zcela blizoučko leží Černíč, bohatá selská ves s nedalekým zalesněným kopcem Semlinou, kde se nacházely při lesních pracích popelnicové střepy z pradávného pohřebiště. Katastrem sousedí s Hliněným Újezdem, malou obcí, ale dobře známou v celých Čechách. Zde vzniklo jedno z prvních jednotných zemědělských družstev v kraji a do odlehlé vsi se začali sjíždět zemědělci z dalekého okolí, aby tu zhlédli výsledky nového způsobu hospodaření, jež se tu plně osvědčilo. Na scelených pozemcích hučí traktory a za vsí svítí novotou stavby moderní drůbežárny a kravína. Předsedu družstva jsme viděli i na projekčních plátnech kin, kde se divákům představil s honosným osobním autem. Za Černíčským potokem svítí na kopci daleko viditelná ves Vlkonice. Pověst vypráví, že zde na místě čtyř statků stával panenský klášter, rozbořený Žižkou při obléhání hradu Rábí, jehož zříceniny se bělají v blízkosti Vlkonic nad řekou Otavou. I jedna část katastru si zachovala starý název "Na klášteře". Vrch Džbán s nepatrnými zbytky hradu byl sídlem rytířského rodu z Budětic, jenž se brzy vyšvihl mezi nejbohatší rody panské, a jedna jeho větev založila mocný hrad velhartický. Dříve ještě než bylo vystavěno Rábí, patřila k budětickému hradu celá široká krajina sahající hluboko do Šumavy. Ves téhož jména má kostel rovněž románského založení, s kamenným gotickým sanktuariem, žulovými středověkými epitafy i gotickou Madonou, umístěnou v zaskleném výklenku vnější zdi presbyteria. Od Budětic už vlastně začíná krajina sušická a my se vracíme zpátky k Hradešicům.
Pouť vzpomínavá :: odstavce 7, 32, 34, 48, 51-52
Dokud byl pan učitel ve Střelských Hošticích, mělo to smysl spíš pro paní učitelovou, Ullrychovu maminku, která se tak dostala mezi své, poněvadž její rodný Kozlov dělí od Hoštic jenom řeka Otava. Tam měla mnohé kamarádky z horaždovické klášterní školy, tehdy velmi navštěvované selskými děvčaty z celého kraje.
...
Bohumil už studoval na písecké reálce a těšíval se na prázdniny domů. Jednou celá škola voněla medem, jejž právě pan řídící vytáčel z mezistěn na medometu, když se po Bohumilovi sháněli dva chlapci. Jeden z nich byl Alois Moravec, posluchač uměleckoprůmyslové školy, jehož tatínek učil v nedalekých Střelských Hošticích, druhý byl Moravcův bratranec Viktor Pešek z Nepomuku, rovněž adept malířského umění. Čiperný Moravec se zajímal o pohodného i hamerníka, postál u nové kruhovky, kde cihláři právě dělali cihly, a jistě si nakreslil ve vsi starou chalupu s pavláčkou, kde říkali U Pizdáků. Bohumil vedl své hosty údolím Kolčavky do Hrobí, ukazoval jim vrchy a lesy, které zde mají starobylá jména: Vraník, Kůstrý, Na lipici a Boží kámen. Zde se jistě zastavili, protože odtud je možno spatřit nejen řeku Otavu, ale i průsvitně modrou siluetu Rábí. Jiný vrch, Kamenná bába, byl znám všem neplodným ženám z celého okolí. Věřily tehdy nezlomně, že se dostanou do požehnaného stavu, když usednou zde na velký kámen, mající ženskou podobu.
...
Zadní Zborovice, kam byl řídící Ullrych poslán, aby zlepšil vzájemný poměr mezi občanstvem a školou, zkalený povahou jeho předchůdce, mají docela jiný ráz než Novosedly. Svažitý terén s chudou písčitou půdou vyžadoval od drobných zemědělců obezřetné hospodaření a těžko získávaný peníz nutil k šetrnosti. Odlehlost od železnice i okresního města vytvářela zde podminky pro kulturní práci školy, s vděkem od sousedů přijímanou. Ze školy postavené o samotě na kraji obce je nádherný pohled na šumavské vrcholy, jejichž dominantu tvoří zasněžený Javor, táhlá vlna Boubína i špičatý Bobík. Sousední Třebohostice, Doubravice a Krty si zachovaly mnohé památky barokní selské architektury, zvlněná krajina skýtala malířovu oku mnohý lákavý motiv, ale Bohumilovi, který sem dojížděl z Prahy na svátky a prázdniny, stýskalo se přece jen po řece Otavě.
...
Ani po tatínkově smrti neskončilo věrné milování s řekou Otavou, jenom se přeneslo do končiny jiné. S Aloisem Moravcem zajíždívali do Žichovic pod hradem Rábí a tam malovávali po několik pozdějších prázdnin. Měli tam už malířskou konkurenci. Malíř Rudolf Bém si tu vysloužil za dlouhá léta své věrnosti dvě čestná občanství: žichovické a rábské. Nevíme už přesně, kolikrát namaloval Rábí ze všech možných míst, situací a osvětlení, ale zcela určitě by jenom z tohoto motivu byla celá výstava. Od jara do zimy vysedával v křovinatých zákoutích u letní řeky a svým pracným způsobem pilně zpodoboval kraj, v němž byl znám, vážen a milován. Zde pracoval až do posledka a zemřel v plné práci v sušické nemocnici za několik dní po převozu z domečku za žichovickým zámkem. V kolika obrazech promítl nám představu podoby Žižkovy, kolikrát se vhroužíval do světlosti luk pod bílým oblačnem otavského léta!
...
Skalnaté stráně kolem Otavy se slunovraty divizen budou i nadále vzněcovat malíře a básníky, ale její vodě dostalo se už dávno chvály od mnoha rybářů. Nejzasvecenějším z nich byl beze sporu starý Hlavsa, který věděl o řece a rybách mnohem víc, než je napsáno ve všech tlustých učených knihách dohromady. Bydlil v chalupě u můstku nad Nezdickým potokem a měl rybářství v rodu i v krvi. By! spolužákem Klostermannovým a dostal se i do jeho povídky jako jeden z otavských Robinsonů. Tehdy byla žichovická část Otavy domovem lososů, kteří tam měli veliká trdliště, 5 metrů dlouhá a 40 cm hluboká. Byli to pořádní chlapíci, jejichž průměrná váha se pohybovala mezi 12 až 18 kilogramy. Měli velikou sílu a žádná síť nebyla na ně dost pevná. Chytával je gronglí. Někdy jich bylo tolik, že už je na zámku nechtěli, proto je starý rybář vysekával na špalku doma a prodával domácím zájemcům po 80 haléřích za jeden kilogram. To už zní dneska jen jako pohádka.
Pod starým rábským mostem jich bývalo nejvíc a starý Hlavsa dovedl gronglí bezpečně trefit každého lososího chlapíka, který se objevil v čisté vodě Otavy až ke dnu průhledné. Jeho syn by mohl stejně zasvěceně a poutavě vyprávět nejen o rybářských zkušenostech svého otce, ale i o mnohých jeho návštěvnících, které zaučoval do tajů reky a rybařiny. Nejvíce se spřátelil s Karlem Liškou, mlynářem z Dobřívi u Rokycan, jenž si pronajal zdejší rybolov a za 30 let nasbíral tolik zkušeností, že mohl napsat průkopnickou knihu, první toho druhu v Čechách, nazvanou "Sportovní chytání pstruhů". Škoda, že nám Matěj Hlavsa nenapsal něco ze svých zajímavých vzpomínek, byla by to četba jistě poutavá a poučná. Kolik cizích diplomatů hostil Karel Liška, rybář filosof, a všichni si vážili starého Hlavsy, jehož znalosti byly stejně rozsáhlé jako hluboké. Jeden z nich napsal o řece Otavě nadšenou chválu: "Nemám lepších vzpomínek ve svém rybářském deníku než na jeden listopadový den na Otavě se zimním, krvavě červeným sluncem, svítícím na bílé zdi hradu Rábí, se vzduchem tak ostrým, že štípal do tváří, ale úplně bez větru, takže nic nerušilo klidný tok řeky kromě jemných kruhů, tvořených rybami. Těžký koš a lehké srdce, a potom večeře v teplém útulku naší chaty s čerstvým lipanem, upečeným na másle, a vznešeným džbánem pravého plzeňského. Nebylo-li to lovení pstruhů, byla to náhrada za ně, nejkrásnější jakou lze nalézti v Evropě. Mojí řekou snů v Čechách byla Otava, řeka, která je vyfotografována v mé paměti jako ideál, jakého si jen může dopřát lovec pstruhů. Vzniká v šumavském tichu a téměř každý její yard poskytuje dokonalou rybařinu. Je to skutečně vznešená řeka pro svou nedotčenou samotu, vznešenější ještě než Spey..." Vzpomínka na Karla Lišku je nesena týmž obdivným tónem: "Je to nádherný typ Čecha a jeden z těch opravdových rybářů, kteří jsou stejně šťastni se svým prutem jako bez něho. V tomto životě objevil tajemství šťastného pozorování tekoucí vody, a ježto jeho srdce je ze zlata, bude také jednou rybařit v klidných tocích Elysia." Starý Hlavsa při všech těch rybářských symposiích vyslechl s klidem vyprávění o rybách v Austrálii, Brazílii, Novém Zélandě i v tocích černé Indie, ale jistě nedal dopustit na "svou" řeku Otavu a myslil si při tom své. Věřte, že jeho mínění bych si ze srdce přál znát.
Hlasy domova :: odstavec 76
Byli to Keltové, jejichž huť i pohřebiště prozkoumal archeolog Josef Siblík na občinách bezdědovických, či byli to už lidé našeho plemene a rodu, kteří v časovém rozhraní pohanské a křesťanské doby ryžovali zlato v Otavě pod horou Práchní a zatoulali se až do našich končin?
Sláva Sušice :: odstavce 5, 32, 36, 81, 95-96
Město vděčí za svůj vznik zlatému písku řeky Otavy i příznivé poloze na důležité obchodní cestě. Z původní ryžovnické osady byla po opuštění královského hradu Práchně založena Sušice jako hrazené královské město, které dal roku 1322 král Jan Lucemburský obehnat hradbami, o čemž svědčí kamenná deska s latinským nápisem, přenesená ze zrušené Velké brány do vestibulu dnešní radnice. Karel IV. nadal město mnohými výsadami a nesmělo být trvale zastaveno žádné vrchnosti. Sušičtí zůstali věrnými poddanými i jeho syna Václava a stáli při něm neochvějně v zápasech s odbojným panstvem. Tehdy studují na pražské universitě někteří sušičtí synkové, z nich Václavovi ze Sušice proslovil při jeho determinaci ohnivou řeč sám mistr Jan Hus.
...
Rozlučme se s továrními komíny i večerním náměstím, plným stínoher pod římsami starých architektur a rybím okem hodin radniční věže, polaskejme V luhu křišťálově čistou vodu Otavy a rosu v travách, než se vydáme na další putování! Ještě vzpomínka na Klostermanna, který tu prožil nejútlejší dětství a později pozdravil vrch Andělů strážných s barokním kostelíkem, "jenž se podobá, hledíme-li naň z dáli, zlaté korunce na hlavě paní, zacloněné zeleným závojem"...
...
Procházíme zahradou a zastavujeme se v zákoutí, připraveném pro bratra Petra, básníka, který tu nikdy nebyl a nikdy už nepřijde, jen zasazený šípkový keř, erbovní znamení jeho Vysočiny a první knížky, ho tu stále zpřítomňuje a teskně připomíná. Díváme se přes koruny zákrsků k hradišti Sedlu, od Pátečku vyzpěvuje Otava a její zpěv vyvolává vzpomínky na Karla Kovařovice i Hanuše Jelínka, kteří tu před lety bydlívali.
...
Za Antiglem pozdraví skálu Cikánku, spěšně mine Turnerovu chatu a Mnicha, pod Jelenovem vykoná kus podstatného díla ve strojích elektrárny, aby se u Čeňkovy pily setkala se svou sestrou Křemelnou, která než vplyne v Otavu, vyhloubí nedaleko odtud k našemu údivu v balvanech "obří hrnce".
...
"Tam," u Čeňkovy pily, "vznikla první myšlenka, tam zrodila se jeho velebná symfonická báseň Vltava. Slyšel tu milou a poetickou píseň dvou vod, zůstal tu stát v zadumání, posadil se a dlouho tu seděl jako u vytržení. Snil, díval se do čarovně krásného kraje, sledoval v duchu Otavu a za ní spěl až tam, kde s Vltavou se snoubí - a v duši jeho zaznívaly první akordy dvou motivů, jež se spojují a zesilují a jež potom rostou a mohutní v grandiosní tok melodický."
Tehdy ještě plavili na Otavě vory a docela blizoučko u Čeňkovy pily, na Paulině louce, bylo jejich vaziště. Smetana neodolal, aby neusedl na jeden z vorů, a "prý bylo na něho v tu chvíli zrovna božské podívání. Mohu říci, že jsem ho nikdy v takovém radostném rozechvění neviděl," vzpomíná Anger.
Kašperské Hory :: odstavce 20, 33
Na půlnoc se do měkkého slunečního světla rozkládá široké panorama české krajiny. Za řekou Otavou se zabělá zdivo hradu Rábí a vápencové lomy u Žichovic, za nimi se modrá vrch Štědrý u Nepomuku, Olymp kraje, dále se stupňuje vlna s náznakem zámku zelenohorského a docela vzadu za tratí sedavá tucha Radyně, pozdrav krajiny plzeňské. Prácheň jen tuším, ale Slavník rýsuje docela zřetelně svůj obrys, a stranou vrchů strakonických poznávám písecké Hůrky, kopčitý terén za Dobeví, Čížovou s kostelíčkem, Třemšín a pásmo brdských lesů až k Příbrami. Rozsáhlou část české země nabíráš pozorně do očí a laskáš se s její krásou, tichou a neokázalou jako zasnění venkovského děvčete nad srpem uprostřed pondělního rána.
...
"Královské svobodné horní město" se může pochlubit vskutku dlouhou minulostí. Už v roce 1345 bylo Janem Lucemburským povýšeno na město a jeho znak, stejně jako v Kašperských Horách, napovídá svými atributy mnohé ze staré havířské slávy. Ta už je dávno ta tam a život se proměnil k nepoznání. Vychladly pece sklárny, kdysi proslulé, už nikdo nenamácí sklářskou píšťalu do horké tekuté směsi, ani citlivá ruka už nepřikládá pod pozorným zrakem k brusu křehkou krásu váz. Jen autobus ráno zastaví na náměstíčku u radnice, aby odvezl dělníky do sušické sirkárny, a večer pod jasany, javory a jilmy prozradí kuželem světla zamilované dvojice, tisknoucí se ke kmenům. Z tmy se ozývá hra na harmoniku a ty cítíš v ní vojáčkovu tesknici po domově, nemá-li tu zrovna milou jako jeho šťastnější druzi. Noc a ticho i tady přejí zpěvu řeky Otavy, Němci nazývané Oo, i tichému šumu kamenné kašny, přečasto splývajícímu s ševely deště. Při každém kroku osloví tě vzpomínka na Karla Klostermanna. Domek na návrší Kapelle, kde o prázdninách psával své Šumavské rapsodie, leží v rozvalinách, a kdyby desetkrát utrhl vratič na farském dvoře a desetkrát se vrátil do Rejštejna, nasel by tu jen hroby svých nejbližších. V kostele svatého Bartoloměje zůstaly krásné řezané oltáře i sakristie, kde se oblékával ke mši jeho nejmladší bratr Jakub; křtitelnice je rovněž táž, jejíz vodou byla křtěna jeho bába, která zde mela i své oddavky. Její nejmladší syn, Klostermannův otec, byl už jako dítě zaslíben stavu duchovnímu, když se zázračně uzdravil po přestálém záškrtu. Vystudovav klatovské gymnasium a filosofii v Praze, odmítl jiti do semináře a věnoval se studiu medicíny. V předvečer jeho promoce matka zemřela, utrápivši se pro slib nesplněný Bohu. Teprve vnuk Jakub uskutečnil její tužbu, stav se rejštejnským farářem. Zde je pohřben u kostelní zdi vedle hrobu své matky.
Prácheň :: odstavce 2, 33, 35-36
Na hudbu "Z českých luhů a hájů" myslíme u řeky Otavy, kde metlice potichu šelestí na "hrůbatech" dávných ryžovišť a proutek husopasčin kreslí do modra nebes kradmé obrazy snů. A olše voní - a řeka zpívá. O čem? -"U panského dvora náš Vitoušek orá, strakaté volečky má." Ano, to je znárodnělá zamilovaná písnička Alšovy maminky Veroniky, písnička, jejíž dějistě umístil dojatý syn sem na Horaždovicko. Jistě si na ni vzpomněl, jda tudy jednou, a do malého náčrtníku si zaznamenal strmý obrys Práchně i panský dvůr s alejí starých hrušní, vonící jarní ornicí, i oráče za pluhem. Z polí voní řebříček a máta, na vyprahlé pěšině zvedá se stonek jitrocelů, Alšovy erbovní květiny, z trav zní "crkot cvrčků" - a řeka plyne.
...
Vede nás proudem po svých březích až k "ostrovu" horaždovickému, kde její slepé rameno chystá pro nás nové překvapení. Mlýnská strouha je totiž královstvím perlorodek říčních, a kdo neví, že řeka Otava kromě názvu "zlatonosná" má i označení "perlorodá", může se o jeho oprávnění na tomto místě makavě přesvědčiti.
...
Krásné pěšinky a cestičky na ostrově, v anglický park proměněném, kolikrát jsem obdivoval váš topol balzamický, hlohy, mukyně i lonicery, dřišťál a borovici Weimuthovku! Veverky skotačily v rozložitých korunách a na rozsáhlém palouku ujížděl jezdec jakoby vystřižený z některé staré rytinky a do vln Otaviných vklouzla užovka, zasvítivší žlutými půlměsíčky. Nerušme milence a neplašme srn! Pod těmito krásnými loubími zadumaně chodíval i máchovský lyrik Rudolf Mayer. Což nevidíte padající hvězdu? Tolik miloval noc...
V Zářečí kvetou z jara hrušně truskovky a řeka Otava si pod starým mostem vykasala své vlnky jako do tance.
Strakonice :: odstavce 19, 25-26, 39, 55
I tato skrytá tvář má něco z kraje: baladičnost a mythus. "Kátoucká" hora není daleko a tam cítíme obojí. Pravěké spečené valy strmí nad tuhovými doly, pod nimi se rozsadil starý můstek, jakoby vyňatý z Alšova "Rukopisu zelenohorského", kamenný epitaf s nečitelným nápisem - tucha pověsti. I onu zveršoval mladý Čelakovský pod názvem "Svatební den". Ludmila, dcera rytíře Zicha, pána na Střele, se vdávala za neznámého rytíře, kterým nebyl nikdo jiný než sám satanáš. Jejich dramatická svatební jízda skončila tragicky skokem splašených koní i s kočárem do vln Otavy.
...
Nad jejími olšemi, nad pryskyřníky rozkvetlých luk prosvítá z lipoví žlutavé zdivo zámečku Střely, zdůrazněné temnou siluetou zříceniny staršího hradu. Dvanáct stříbrných sošek apoštolů se ještě nikomu nepodařilo vytáhnouti z hlubin hradní studně - jen hromady lastur perlorodčích vydala sklepení našemu času jako památku na jesuity, kteří i řeku Otavu drancovali k prospěchu svého panství.
Na východní straně strmí mezi továrními bloky okrouhlá věž "Rumpál" strakonického hradu, založeného pány Bavory na soutoku Otavy s Volyňkou, později sídlo řádu maltánských rytířů. Na nádvoří přehlédněme hromady rumu, nemající nic společného s lunatickým zjevením bílé paní, po níž zůstal i zde kamenný stůl jako vzpomínka na rozdílení sladké kaše. Marně jsem hledal na zvětralé zdi u věže nějaký strom, který by mi připomněl jeřáb. Z jeho dřeva měla být zrobena kolébka, aby byla vysvobozena z pekelných muk duše jedné chlubné paní vrchní. Z hostiového těsta si nechala cukrářem zhotovili střevíce jen proto, aby žádná paní strakonická se jí v parádě vyrovnati nemohla. Dosáhla jistě zamýšleného dojmu, stojíc vyzývavě o nedělní mši uprostřed kostela, ale lidová pověst ji překrutě potrestala. Naše závistivá parádnice propadla se hluboko pod dlažbu a bude vysvobozena teprve tehdy, až vyroste na hradební zdi jeřáb tak veliký, že z jeho dřeva bude moci být zrobena kolébka. Před dvaceti lety neopatrný zedník vyvrátil při opravě hradu tento malinký strůmek a pyšná paní má i nadále dosti času k pokání. Když noční vítr lomcuje starými lucernami, rozléhá se nádvořím její zoufalý pláč. A v ten čas je slyšet i vřeštění známých dud za kostelním oltářem... To už by byla historie jiná.
...
Mihne se nám, kráčeje někam k Podskalí, ke své jeskyňce, kde čítával Puchmayerovo "Sebrání" nebo "Attalu", právě do češtiny přeloženou jeho vzácným příznivcem Josefem Jungmannem, ředitelem pražského akademického gymnasia. Zajel sem k němu ještě s jiným učeným pánem, Janem Evangelistou Purkyněm; loďka Plánkova ostatně vozívala po řece Otavě i mnohé jiné slovutné hosty. On to byl, který svého přítele nejmilovanějšího, mladistvého básníka Františka Ladislava Čelakovského, uvedl do rodiny zdejšího kupce Vendta a seznámil jej se slečinkou Márinkou, pozdější básníkovou chotí.
...
Vzpomínám i na Mikoláše Alše a jeho překrásný akt, který vyjádřil všechnu líbeznost a dívčí půvab řeky Otavy, a dudáček nám u ní zahraje pod hvězdnatým nebem.
Tvář :: odstavce 13, 15
Nezapomenutelná je pro mne večerní návštěva přešťovické pravěké osady a jejího pohřebiště. Stojíme na návrší. Přes prastarý brod dole šumí Otava, na jejíž nahé paží se leskne spona luny a z úvalu "jako nebožtíci vstávají mlhy". Na nejvyšším pahorečku se tyčí vysokánská divizna. To je kultovní pahorek, na němž obyvatelé, snad keltského původu spalovali své mrtvé. Rosa uz kráčí metlicemi, slyšíš krok vracejících se stád a tam v nedohlednu kužele dýmu z dálky předou hebký len ticha. Stojíme mlčky, ani nedýchajíce. Tušená cesta se ztrácí v houstnoucím sedavém šeru. Po ní kráčely sem nahoru průvody pohřbů. Jak sí vyvolati z měděnky bronzového turbanu postavu dávného druida a jak si představiti celý ten pradávný obřad, jehož jediné svědectví střeží věčný slunovrat divizen? - Jsem jist, že náš přítel svým vidoucím a vědoucím zrakem zří vše. V úlomku popelnice uplakanou tvář mateří i její ruce hnětoucí z hlíny nad vychladlým tělíčkem tuto žalnou schránu. Byl přímým účastníkem tolika, tolika pohřbů... Vím, že pod zbytkem jantarového hřebene mu při česání praskají jiskry z dlouhých ženských vlasů a z opalisujícího korálku nyvě vyhlíží tajuplný dívčí zrak. Zašeptá jen "Femina" - ale to bys musel slyšeti to slovo a jeho neopakovatelný přízvuk, něžně rytmovaný, v němž je ztajeno tolik cudnosti...
...
Nevymizí už nikdy z paměti tvář objevující tolikerá dávná tajemství dějů a lidí. Ať zpívá Otava svou táhlou melodii do jeho oken dlouho do noci rozsvícených, za nimiž pod hvězdnou oblohu ho vábí všechny jeho neznámé mrtvé. Jedeš-li kolem této vsi, nezapomeň se nikdy zadívat na přešťovické návrší - a vzpomeneš jedněch omrzlých rukou, které zde pracně a soustředěně shromaždovaly tolikeré poklady, z nichž jednou vyroste dílo, nad nímž zatajíš dech.
Když jsem já šel tou Putimskou branou :: odstavce 3, 10
Už z jména tohoto města slyšíme šelest zlatého písku Otavina na sítech dávných rýžovníků, kteří tu při důležité obchodní cestě založili první osadu v místě dnešního předměstí u kostela svatého Václava. Později bychom zaslechli ryk turnaje z nádvoří přemyslovského hradu, odkud vyšla první královská listina psaná naší mateřštinou, zatímco na kraji lesa usedla česká Diana k nohám laniným. Hle, na nejstarší kamenný most naší vlasti vjíždí koňmo sám Matěj Louda z Chlumčan, správce místní obce táborské, jejíž biskup Mikuláš z Pelhřimova sídlil na zdejší faře, stýkaje se na čas přátelsky i s chelčickým filosofem, který táborské kněží nad jiné miloval". To snad už tady stála káď a zástup bradatých kněží ve vzrušeném disputu stanovil "čtyři kusy spasitedlné", pro jejichž naplnění i obranu se zvedá ježatý les palcátů, sudlic a cepů, doprovázený hřměním tarasnic z válečných vozů. Mech obrůstá náhrobní kameny s vyrytými symboly kalicha na hřbitově u Svaté Trojice, ale ty z ticha tušíš, že "jednou krajem tím šel národ lev", a ne nadarmo má jej toto město ve svém znaku.
...
Empírová domovní znamení i empírové kříže u hrobů místních buditelů vyvolají nám jen o poznám pozdnější dobu čamar a červených košil, kdy byly nadšeně zakládány první sokolské jednoty a měšťanské besedy půjčovaly ze svých knihoven skromné svazečky českého čtení. Ozvěna zvíkovských lesů vrací našim vzpomínkám písně studentských výprav i patos deklamací proslulé tehdy básně Boleslava Jablonského Tři doby země České. Vlasatí gymnasisté z Alšovy kresby zamčené zdraví krále českých hradů nad soutokem Vltavy s Otavou, zatímco sokolský stařešina z jiné kresby bohatýrsky pěje píseň vlasteneckou "Sláva ti, vlasti má!" Už tehdy mirotické dívky lepily na studentský prapor papírové lvíčky - Marino Alšová!
Na Vodňansku :: odstavec 3
Viděl jsem protivínský zámek, ale nestál "mezi horama" kam jej umístila lidová píseň; naopak, od Protivína až k Budějovicům se táhne rozsáhlá rovina, plná luk, rybníků a vsí, jižněji nazývaná Zbudovská blata. Řeka Blanice stáčí od Vodňan k Protivínu svůj klikatý tok, aby odtud plynula ke Klokočínu, minula Heřmaň a u Putimi se spojila s Otavou.
Hlasy domova :: odstavec 25
Byli to Keltové, jejichž huť i pohřebiště prozkoumal archeolog Josef Siblík na občinách bezdědovických — či byli to už lidé našeho plemene a rodu, kteří v časovém rozhraní pohanské a křesťanské doby rýžovali zlato v Otavě pod horou Práchní a zatoulali se až do našich končin?
Prácheň :: odstavce 2, 17, 60, 64-65, 72
Na zpěvy "Z českých luhů a hájů" myslíme u řeky Otavy, kde metlice potichu šelestí na "hrůbatech" dávných ryžovišť a proutek husopasčin kreslí do modra nebes kradmé obrazy snů. A olše voní — a řeka zpívá.
...
Vede nás proudem po březích Otaviných až k "ostrovu" horažďovickému, kde její slepé rameno chystá pro nás nové překvapení. Mlýnská strouha je totiž královstvím perlorodek říčních, a kdo neví, že řeka Otava kromě názvu "zlatonosná" má i označení "perlorodá", může se o jeho oprávnění na tomto místě makavě přesvědčiti.
...
I tato skrytá tvář má něco z kraje: baladičnost a mythus. "Kátoucká" hora není daleko a tam cítíme obojí. Pravěké spečené valy strmí nad tuhovými doly, starý můstek jakoby z Alšova "Rukopisu zelenohorského", kamenný epitaf s nečitelným písmem — tucha pověsti. A tu zveršoval mladý čelakovský pod názvem " Svatební den". Ludmila, dcera rytíře Zicha, pána na Střele, se vdávala za neznámého rytíře, kterým nebyl nikdo jiný, než sám satanáš. Jejich dramatická svatební jízda skončila tragicky skokem splašených koní i s kočárem do Otaviných vln. "Ples čarodějnic" je umístěn na Boubín, "Píseň při draní" je z této končiny a "Vodníka" můžeme docela dobře hledati v některém ze zdejších rybníků. Zcela určitě patří na Strakonicko i sčeský sedlák, vychytralý ptáček, který "strčí urozenost s rozumem do kapsy" a jen Strakoničan mohl nakresliti obrázek "radostného cestování" s tímto kousavým humorem:
...
Nad jejími olšemi, nad pryskyřníky rozkvetlých luk prosvítá z lipoví žlutavé zdivo zámečku Střely, zdůrazněné temnou siluetou zříceniny staršího hradu. Dvanáct stříbrných sošek apoštolů se ještě nikomu nepodařilo vytáhnouti z hlubin hradní studně — jen hromady lastur perlorodčích vydala sklepení našemu času jako památku na jesuity, kteří i řeku Otavu drancovali k prospěchu svého panství. Nevím, stojí-li ještě v Bažantnici známá sosna svícnovitá, z jejíhož kratičkého pně vyrostly čtyři kmeny jako ramena svícnu, ale stavení, které mělo býti tusculem zbohatlého politika z pracejovické hospody, připomene mnohý rys jeho předchozí vrchnosti. U obou účel světil prostředky.
Na východ strmí mezi továrními bloky okrouhlá věž umpál hradu strakonického, založeného pány Bavona soutoku Otavy s Volyňkou, pozdější sídlo řádu altánských rytířů. Na nádvoří přehlédněme hromarumu, nemající nic společného s lunatickým zjeením Bílé paní, po níž zůstal i zde kamenný stůl ako vzpomínka na rozdílení sladké kaše. Marně jsem ledal na zvětralé zdi u věže nějaký strom, který by mi připomněl jeřáb. Z jeho dřeva měla býti zrobena kolébka, aby byla vysvobozena z muk pekelných duše jedné chlubné paní vrchní. Z hostiového těsta si nechala cukrářem zhotoviti střevíce, jen proto, aby žádná paní strakonická se jí v parádě vyrovnati nemohla. Dosáhla jistě zamýšleného dojmu, stojíc vyzývavě o nedělní mši uprostřed kostela, ale lidová pověst ji překrutě potrestala. Naše závistivá parádnice propadla se hluboko pod dlažbu a bude vysvobozena teprve tehdy, až vyroste na hradební zdi jeřáb tak veliký, že z jeho dřeva bude moci býti zrobena kolébka. Před dvaceti lety neopatrný zedník vyvrátil při opravě hradu tento malinký strůmek a pyšná paní má i nadále dosti času k pokání. Když noční vítr lomcuje starými lucernami, rozléhá se nádvořím její zoufalý pláč. A v ten čas je slyšeti i vřeštění známých dud za kostelním oltářem.
...
Jméno tohoto města nejvíce zpopularisoval Tylův " Strakonický dudák", zdramatisovaná a zkrášlená místní pověst o čarovných dudách. Snad vznikla po Tylově návštěvě u zdejšího truhláře — písmáka Jana Vlastislava Plánka v době vlastenského nadšení, kdy kočující herecké společnosti křísily na venkově národní vědomí měšťanských starousedlíků. Plánek je výrazná postava a literární historie o ní dobře ví. Mihne se nám, kráčeje někam k Podskalí, ke své jeskyňce, kde čítával Puchmayerovo "Sebrání" nebo "Attalu", právě do češtiny přeloženou jeho vzácným příznivcem Josefem Jungmannem, ředitelem pražského akademického gymnasia. Zajel sem k němu ještě s jiným učeným pánem, Jenem Evangelistou Purkyní — a loďka Plánková povozila po řece Otavě mnohé slovutné hosty. On to byl, který svého přítele nejmilovanějšího, mladistvého básníka Františka Ladislava Čelakovského, uvedl do rodiny zdejšího kupce Vendta a seznámil jej se slečinkou Márinkou, pozdější básníkovou chotí.