Vltava

Reference

Rybníky :: odstavec 31
A mohu-li ještě o něco poprosit, vrať mi svítivou čistotu tvých zim, krajino rodná. Pražská zima je umouněná jako uličník, a to, čemu tady říkají nadneseně sníh, se ještě před polednem proměňuje v inkoustové bláto. Je pravda, že tu kluci mají kluziště, ale i to je samá umělost. Cožpak si mohou jako u nás zapálit cikáro orobince a rozjet se po zrcadlové ledové pláni až do suchého rákosí, někam k pižmovčím hromadám a zase zpátky k prosekaným tůním, kde voní jedlová chvoj, a na bělostném sněhu, kdesi až na konci rybníka, lze čisti ze stop tolikeré příběhy o životě koroptvího hejna? Nikde na Vltavě jsem neviděl tak krásně zamrzlé bublinky jako u nás, a mohou si pražští kluci rozdělat na ledu ohníček? Z čeho?
Sláva Sušice :: odstavec 95
"Tam," u Čeňkovy pily, "vznikla první myšlenka, tam zrodila se jeho velebná symfonická báseň Vltava. Slyšel tu milou a poetickou píseň dvou vod, zůstal tu stát v zadumání, posadil se a dlouho tu seděl jako u vytržení. Snil, díval se do čarovně krásného kraje, sledoval v duchu Otavu a za ní spěl až tam, kde s Vltavou se snoubí - a v duši jeho zaznívaly první akordy dvou motivů, jež se spojují a zesilují a jež potom rostou a mohutní v grandiosní tok melodický."
K metropoli kraje :: odstavce 52, 66, 83, 126, 164, 173
Zpěv sedmihláska pamatují v Opatovicích jen nejstarší pamětníci, stejně jako křepelčino pozpěvování, v potocích vymřeli raci a mezi lidmi se rozmohla rakovina, ani Vltava není už tak rybnatá v tůních otrávených fenolem, jen rackové se sletují do brázdy za oráčem jako před lety, jako vždycky. Ani topolům na březích řeky nějak nesvědčí zdejší mrazy, je to přece jen strom nesnášející naši severskou zimu.
...
Kolikrát jsme zvečera chodili s Karlem Štěchem k soutoku Vltavy s Malší kolem hradební věže, nazvané Železná panna, kde pod svěšenou vrbou sedávali rybáři a měkké světlo odráželo v hladině dvoj obraz setmělých korun i půlměsíce, všechno odhmotnělé jako na obrazech Corotových nebo Claude Lorrainových, kteří dovedli každou krajinu proměnit v báseň. Z Dlouhé louky voněla rosa a jen čtyři siluety topolů zbyly z bývalé stromové krásy, již ještě zachytil ve svých kresbách Viktor Vorlíček. Vzpomínám na nedělní dopoledne v Krumlovských alejích, plné hudby a dívčích úsměvů, okřídlujících naši mladost, ale už dávno jsem tam vojenskou hudbu neslyšel. Po břehu kolem biskupské zahrady jsme se vracívali za tmy ke klášteru, kde v tmavé vodě se očím ztratily haltýře a nebe bylo světlejší než hladina. Najednou se rozsvítila okénka za hradební zdí a v nich za muškáty se mihla dívčí tvář, jakoby čekající na zpěv serenády. Snad to byla ona pradlenka, jejíž gesto bylo tak něžné při máchání v poledním slunci. Kolikrát jsme se zastavili v údivu na Sokolském ostrově, odkud jsme pozorně vyvažovali v očích večerní siluetu přemyslovského města a na druhé straně Vltavy zase staré loděnice Lannovy, abychom pod vonícími akáty pokračovali v chůzi kolem kasáren, kde vojákovali Fráňa Šrámek a Jaroslav Hašek, na Staré město, jehož uličky byly plny stínoher a ticha. Staré zdi i podloubí s pilíři tenkými jako čapí noha se probouzejí k slovům a do hvězdné noci jdou vstříc sdělení dávných rtů...
...
Vedle stanice koňské dráhy a ramene Vltavy vystavěl Karel Hardtmuth před sto lety továrnu na kameninové zboží a přenesl sem z Vídně i výrobu tužek, počítaje s blízkostí jihočeských tuhových dolů. Hardtmuthové pocházeli z Dolních Rakous, z rodu všestranně vynalézavého, jehož největším objevem byla výroba tužky. Vynález Josefa Hardtmutha spočíval v tom, že mísil rozemletou tuhu s různým množstvím jílu a získal takto spolu s pálením hmoty při různě vysokých teplotách směs libovolné tvrdosti. Jeho vnuk František dosáhl ve výrobě tužek nejvyššího úspěchu výrobou tužky "koh-i-noor", připravovanou dlouholetými pokusy, kterou uvedl na světový trh na sklonku osmdesátých let minulého století.
...
Tam, kde pod Kletí tvoří Vltava hluboký ohyb, vlní se na ostrohu mezi lískovím, břízami a mohutnými lípami dvojí pás kamenných valů hradiště třísovského, důležitého to keltského opida a zároveň důmyslně opevněného střediska řemeslné výroby i tržiště, navštěvovaného počátkem našeho letopočtu lidem z dalekého okolí.
...
Za Pozděrazí zvážní Vltava zamyšlením smrčin, zahleděných do stříbra řeky, a těžko je pak se ubránit vzpomínavému stesku zříceniny, jejíž jméno je tak mnohoznačně vábivé: Dívčí Kámen.
...
Proti toku Vltavy dojdeme k táhlému ostrohu, odkud se nad řekou zdvíhá k východu Třebonínská hora a západní obzor uzavírá zdvižená, zalesněná vlna Kleti s věžičkou rozhledny na vrcholu. V říčním údolí založil český král Přemysl Otakar II. po vítězství nad Uhry u Kressenbrunnu nový klášter, který bohatě obvěnil a povolal do něho cisterciáky, aby kolonizovali tento odlehlý kraj i aby uprostřed držav Vítkovců měl oporu své panovnické moci. Zřízenému klášteru věnoval kromě světského bohatství jeden trn z Kristovy trnové koruny, dar to francouzského krále, a podle tohoto daru dostal klášter jméno Svatá Koruna, později přezvaný na Zlatou Korunu - Aurea corona. Lesnatá tichost a blízkost řeky s možností rybolovu dobře vyhovovala otcům cisterciákům, jejichž jídelní lístek obsahoval většinu krmě připravované z ryb, jak jim předpisovala řádová regule. Ještě tu mniši valně nezdomácněli, když došlo ke královské katastrofě na Moravském poli, a začaté stavební dílo bylo napadeno soldateskou, prameny neudávají, zda habsburskou nebo vítkovickou, a ještě nedostavěné proměněno v sutiny a spáleniště. Během století čtrnáctého nastala zde nová stavební činnost a zboží zlatokorunského kláštera se stalo jedním z největších panství jižních Čech. Tento lesk klášterního života měl i své stíny, v přílišných nárocích mnichů na robotu, berně a desátky poddaného lidu, který využil první příležitosti, aby napadl klášter, jenž zanedlouho byl navštíven znovu ničivou rukou bojovníků husitských, zapálen a vybit. Dlouho stály očazené zdi pod zřícenými klenbami a gotická nádhera se tu v původní sličnosti už neobjevila nikdy. Oldřich z Rožmberka, využiv válečných zmatků, uchvátil klášterní latifundie pro vlastní obohacení a neměl nijakého zájmu, aby se přemyslovský klášter zvedl k bývalé slávě. Až s postupující protireformací se ujal rozbořeného kláštera nový řád, který postupně zrenovoval jak chrám, tak ostatní budovy. Rakouský kupec Eggenberk, povýšený do panského stavu za finanční a hospodářskou podporu císařské moci proti české evangelické šlechtě, dostal od něho bývalé panství zlato-korunské a stal se s ostatní protičeskou šlechtou příznivcem kláštera. Po zrušení cisterciáckého řádu stává se Zlatá Koruna majetkem Jana Schwarzenberka. Ambity, konvent, cely i tři chrámy přestaly být centrem zbožnosti: pronajal si je čiperný podnikavec a přeměnil je v objekt fabriční. Z kláštera se stala nejdříve továrna na kartouny, pak prádelna a nakonec slévárna. Refektář i křížová chodba otřásaly se duněním strojů, krásné rokokové fresky očazoval kouř a v kostele svaté Markéty se vyráběly sirky. Tato katastrofa krásy pokračovala tak dlouho, až i továrna musila být zrušena a provedeny nej nutnější záchranné práce. Důkladné renovace se dočkala tato vzácná architektonická památka až v roce 1939, kdy po několikaleté práci zaskvěla se krása starého kláštera v podobě, jež je poznamenána rokokem z údobí posledního opata Bylanského, rodáka z Prachatic.
Obděnická pouť :: odstavec 145
Dole v úžlabí se temně klikatila Vltava, okrově zasvitly orlické věže i zarudlá střecha Starého Sedla. Ještě jeden pohled k údolí na cibuličku klučenického kostelíka, a ještě vzpomínka na krásné dílo Brandlovo, zde na oltáři umístěné. Polaskejme ještě výšinu Onoho Světa, pozdravme topolovou alej na cestě k Zahořanům, kterou před sto lety vysázela selská radost nad zrušenou robotou. Zapamatoval jsem si z celé vsi jen bělostný štít s pohledem božího oka.