Pěšinkami mrtvých ::
odstavce
3, 17, 26, 32
Mikoláš Aleš uvedl "stráž na pomezí" do první lunety své veliké básně
o vlasti a v jiné lunetě, "Domažlicích", dal svému ústřednímu reku ve vidění
bitvy cíl jeho veliké pouti. Umístění tohoto krajinného symbolu ve foyeru
Národního divadla znamená samo o sobě velkou závažnost celonárodní...
Jen dva kovoví kohouti stojí před trhanovským zámkem a skoro až
k nim dosahuje mohutná lipová alej Lomikarova. Pamětní deska na zámecké
zdi připomíná návštěvníku, že se tu 23. března 1853 narodil slavný český
lékař a spisovatel MUDr. Josef Thomayer, profesor Karlovy university.
Tento synek zdejšího zámeckého zahradníka, domácími nazývaný
"zahradníkuc dochtor", nás zajímá z několikerých příčin.
Jako čtenáři jsme prožili mnohou příjemnou chvíli nad jeho drobnokresbami z chodské přírody, nazvanými "Příroda a lidé", které na konci
sedmdesátých let minulého století přivítal nadšeně sám Jan Neruda.
Básník J. V. Sládek mu vydal toto přírodní čtení vlastním nákladem, když
prvotinu neznámého autora, podepsanou pseudonymem R. E. Jamot,
striktně odmítli u Ottů. Nebyla to jistě malá chvála od skeptického a kritického Nerudy, když jednoznačně prohlásil, "že takhle ještě nikdo u nás
o přírodě nepsal". Autora pokládal za jednoho z "moderních" lidí, kteří
sice "kreslí přírodu, ale kteří ji pouze neokreslují, neopisují, nýbrž prociťují, promyšlují a pak dle celé individuálnosti svojí obrazují, kteří vyslyší
z přírody každý, sebemenší hlásek, zároveň ale také celou její harmonii".
Tuto lásku k přírodě nemůžeme vysvětlovat jen rodinným působením
otce zahradníka a děda sedláka, které nejvíc zasáhlo svým vlivem bratra
Františka, jehož zásluhy o založení sadů na pražském Karlově náměstí a
na Letné jsou jistě nepopiratelné. Ostatně, všichni význační chodští rodáci,
kteří sáhli k peru, jsou nějak poznamenáni tímto rysem: Jan František Hruška, Jindřich Šimon Baar a nejvíce z nich Jan Vrba.
Spisovatel R. E. Jamot, znatel ptačích hlasů, odposlouchaných citlivě
z okolí zámecké zahrady, měl vytříbený smysl i pro osudy lidí "světem
pracujících", jakými byli venkovští kramáři jeho mládí, špitální bratři,
tuláci a komedianti, jež znal z rodného kraje i z nemocničního prostředí.
Když k stáru někdy propadával pesimismu, přírodě se neodcizil nikdy a
"bezdomovcům" patřil stále velký díl jeho lásky. Výstavná vila, kterou
nechal zbudovat pro obecní chudé svého rodiště, je nejvýmluvnějším svědectvím jeho sociálního cítění. I pro něho platí moudrá slova Axela Muntheho z překrásné Knihy o životě a smrti: "Bez soucitu nelze být dobrým
lékařem."
...
Ten, kdo má dar tak citlivého vidění a slyšení, je básník. Myslím na
něho u kamenného kříže před hřbitovní zídkou a čtu pouhá dvě slova:
Dělník boží. Ano, vzpomínám na název jednoho Šaldova románu Loutky
a dělníci boží. Ne loutkou, ale skutečným dělníkem božím byl ten, kdo se
ukryl pod tuto dvojici slov a nechává za sebe mluvit jenom svou práci.
Jan František Hruška postavil opravdu bytelné dílo, které přetrvává
jeho smrtelnou tělesnost. Pamatuješ se na starého pána z plzeňských ulic,
který na pozdrav odpovídal zvláštním jasem bledě modrého zraku, jakým
se dívají jen děti, studánky a světci. Jako by tu někde byl - tak živé ho
zpřítomňuje jedna vzpomínka Bořka Dohalského.
...
Jan František Hruška byl i v mužném a stařeckém věku opravdovým
přítelem božího ptactva jako svatý prosťáček z Assisi a uměl se dohovořit
se vším stvořením na rodném Chodsku stejně jako on v italské zemi. Díváš se přes Chodov a Pec k Čerchovu. Kolik lidských osudů z "řady
chodských postav a povah", které se ti už provždy nezapomenutelně vtiskly do paměti, vysledoval tento jadrný vypravěč v cyklu Naši pod Čerchovem. Ať je to "železná žencká" Konopka, krejčí Bártík z Chodova nebo Johanka Mlatcuc, všude se setkáváš s důvěrnou znalostí vesnického živobytí a nikde
nepřistihneš spisovatele, že by čtenářskou krmi vařil z vody. "Černá
bratrstva lesů", březinovsky řečeno, naplňují tuto končinu až k samotným hranečníkům. Myslíš na všechny dřevorubecké existence tohoto kraje, které jsi poznal z jeho knih: smolaře, pilaře, tesaře, jež všechny živil les. Vidíš děvčata s nůšemi trávy, vracející se z pasek, dovídáš se o přeskromném živobytí v přikrčených dřevařských chaloupkách s hejnem dětí, to všechno
vyprávěné srostitým jadrným jazykem. Chápeš, proč tento slovutný národopisec byl "živý slovník bulačiny, kterou ještě ve studentských dobách nosil svému drahému profesorovi Gebauerovi jako poctivý, vážený materiál k stavbě českého hláskosloví"
...
V údolíčku mezi chalupami pospíchá říčka Čerchovka, zrcadlíc ploty,
olše i dřevěné štíty nizoučkých dřevorubeckých chalup. Poschodová vilka
s balkónem, verandou a širokým oknem ateliéru srostla se svým vesnickým
okolím, jako by k němu patřila odjakživa. Toto malířské tusculum si dal
vystavět roku 1902 malíř Jaroslav Špillar, kterému zdejší dřevorubecká
obec učarovala při jednom zastaveni na zpáteční cestě z čerchovského
výletu natolik, že si v ní okamžitě zjednal byt u dřevaře Edra, jenž si právě
postavil novou chalupu. Majitel obstaral převoz dřevěného ateliéru z Postřekova a malíř tu byl záhy jako doma. Nastěhoval se do Pece přesně
v prvním roce našeho století. Když k dvěma umělcovým synkům přibyla
dcerka Vlasta, zdál se mu dosavadní byt už těsný a pomýšlel na stavbu
vlastního domu. Od lesního Špadrny, který byl švagrem spisovatele Jana
Františka Hrušky, koupil starou kobylu Markýtu a začal svážet z čerchovských lesů potřebné dříví na stavbu vily. V Domažlicích obstaral cihly a
tašky - a než se rok s rokem sešel, nastěhovala se pod vlastní střechu
celá rodina. Nový domov se nestal nadlouho eldorádem umělecké práce
Špillarovy. Neuplynula ani tři léta, kdy na paletu padl těžký stín a chorého
umělce musili zavést do smutného ústavu, kde dveře k světnicím pacientů
nemají kliky a jsou zamykány na klíč.
Jan František Hruška
