Jindřich Jindřich

Jindřich Jindřich na Wikipedii

Reference

Od Postřekova do Klenčí :: odstavce 11, 56
Vždycky v Postřekově rádi zpívali a sběratelé lidových písní tu nalezli mnoho písniček veselých i "darebných". Když sem zavítal roku 1893 Ludvík Kuba a přivedli mu do hospody houdka s dudákem a pěknou dívčí, měl co zapisovat po celé půldne. Už před ním tu sbíral Erben, po něm Holas a Zich, nemluvě o Jindřichu Jindřichovi, který tu byl z blízkého Klenčí jako doma.
...
Nedaleko při zdi odpočívá Alois Jindřich, řídící učitel a čestný občan města Klenčí, který se tu dožil 84 let, a v témže hrobě je uložena urna s popelem jeho syna národního umělce Jindřicha Jindřicha. Zastavuji se u jiného hrobu s nápisem "Rodina Kubíčkova ze Starého Postřekova" a vyvolávám si rázovitou tvář Antona Skřivánka, tak důvěrně známou z Baarova vyprávění. "Bábu hrnčenou", jež si odseděla celý rok v harestu pro urážku císaře pána a kterou Baar zvěčnil v stejnojmenné povídce, musíme hledat na tomto svatém poli pod jménem Marie Štefaničová. Dobře si nechal ustlat "pan farář", jak jej zaživa v Klenčí nazývali, aby viděl ještě po smrti na své sousedy a vrstevníky. Mnohé se změnilo v jeho rodném městečku k nepoznání, ale slunce vychází jiko jindy nad hlavou kamenného Koziny na Hrádku, aby zas zapadlo do Němec za haltravským lesem.
Pěšinkami mrtvých :: odstavec 40
V dálce v lukách mraííval se jeho černý plášť v poslední záplavě slunečního světla na širokých ramenou muže opřeného o panské sídlo Lomikarovo. Široké oční oblouky s vystouplým strništím, z řas černých jako ten uhel, který pálil pod nimi v očích. Tak vzpomíná jeden ze současníků na dobu muzikantské slávy v této vile. Tehdy se tu ozývala viola Karla Moravce ze Ševčíkova kvarteta a národní umělec Jindřich Jindřich přehrával v rohovém pokoji na klavíru chodské písničky.
Žádnyj neví co sou Domažlice :: odstavce 26, 39
Nemocný básník přijel tehdy se svou obětavou ošetřovatelkou paní Barborou Dvořákovou až z Opatie, kde ještě stačil nadiktovat cyklus básní Jarní kvítí a dedikovat jej mladému skladateli Jindřichu Jindřichovi s přáním, aby jej zhudebnil. Setkali se spolu pod kaštany v zahradě hotelu „Na Šumavě", který se stal prvním dočasným básníkovým domovem, než se přestěhoval do Prunarova domu na náměstí. Sedával na sluníčku u sloupu v podloubí a několik dobrých ctitelů se staralo o jeho živobytí i rozptýlení z bolestivé strázně, nemoci, která sužovala básníka, zvlášť když na chvílí procitla jeho pozastřená mysl. Otcové města propůjčili k projíždkám vzácného hosta kočár i s kočím, aby se v letních dnech mohl zahledět na letní krásu smrkové aleje u Kubice nebo pohledem na Čerchov od lesklých hladin Babylónských rybníků. Po letech vzpomněla novinářská zpráva na jednu tklivou příhodu z těchto míst.
...
Národní umělec Jindřich Jindřich, který mne provázel tímto svým královstvím chodského folklóru, mohl mnoho vyprávět z bohatých životních a uměleckých zkušeností, ale tíha stáří už příliš dolehla na tuto celkem útlou bytost.