Od Postřekova do Klenčí ::
odstavce
10, 32
Když tu učil pan řídící Švejnar, postál Špillarovi modelem k postavě
fotografa, jehož příchod tehdy zosobňoval na vsi kus moderního světa. Pan řídící měl nad čelem už pořádnou lysinu, kterou malíř nechal aspoň na obraze zarůst hustou kšticí. Do jedné ze Švejnarových slečen se zamiloval mladý malíř Josef Douba, jenž tehdy bydlil ve škole u nastávajícího tchána. Jeho syn Viktor je znamenitým fotografem ve službách plzeňské památkové péče. V devadesátých letech se usídlil na léto v Postřekově sochař Bohumil Vlček, později bydlili ve škole u pana řídícího Forejta malíři Adolf Liebscher a Ferdinand Vele, takže o umělce nebylo v této vsi opravdu nouze. Poslední z nich, Ferdinand Vele ze Slaného, se svými kresebnými studiemi velmi zasloužil o zachování obrazu starodávné chodské sence a jejího zařízení. Později se stal profesorem v Sarajevě.
...
Poutník, který se zastaví na klenčském náměstíčku, podlehne okamžitě sugesci Baarovy probuzenecké románové trilogie. Nalezne tu barokní kostel svatého Martina s oltářním obrazem, jehož autorem je Ferdinand Vele, marně však bude hledat starou školu, kde učitelský mládenec Alois Jindřich, můj krajan z Kasejovic, připravoval zpěvačky k vánoční Rybově mši. Jedno z nejpamátnějších stavení je stará pošta, zřízená v polovině
šestnáctého století, která okamžitě upoutá pohled příchozích. Rok před
jejím zřízením projížděl Klenčím Bohuslav Hodějovský z Hodějova,
český šlechtic a básník, v průvodu svého strýce, známého místosudího
Království českého Jana z Hodějova, na studia do Ingolstadtu a do svých
Faragines napsal: U Klenčí vešli jsme v černý, nescestný hvozd, plný srázů a
skalovitých dubů, jejich vltve jako obrovské ruce sklání vítr na klikatou cestu,
vinoucí se úskalím, horami. Potkával nás veliký, hřmotný lid přívětivého obličeje
a pozdravu se zbraní v ruce pro ochranu hranic. I sličná dívčí tvář mihla se mezi
nimi jako spanilá nymfa či dryadka...