-
Od Postřekova do Klenčí ::
odstavce
6, 37
Devět let prožil Jaroslav Špillar mezi postřekovskými sousedy a v dřevěném ateliéru na Trávníku vznikly všechny jeho známé historické obrazy:
Robota, Psohlavci a Lešetínský kovář, ve své době velmi rozšířené barevnou reprodukcí v českých hospodách a domácnostech. Když maloval obraz Psohlavců, vyhledal si jako dějiště pěknou senci u tety Petruc. Dovoloval se spíš jen formálně, ale milá teta mu odpověděla s dobrosrdečnou nerozpačitostí: "To se ví, že vás k nám pustím. Aspoň, hdyž buru na poli, vohlídáte mi chalupu a dobytek." Jako model k Lomikarově postavě mu tehdy stál klenčský lékař doktor Leopold Bozděch, známý po celém okolí. K obrazu Robota si vybral model pro kojící matku doma v Postřekově a tato uhlem kreslená studie se dlouho povalovala v koutku ateliéru. Při jedné návštěvě ji náhle objevil J. Š. Baar, kterému se tolik zalíbila, že ji chtěl koupit za každou cenu. Malíře jistě potěšila tato pozornost, ale namítal, že studie není dokončená a dítěti chybí nožička. Než se spisovatel vzpamatoval, vzal Špillar do ruky uhel, rychle dokončil kresbu a obdarovaný šťastlivec si ji odnášel do Klenčí na památku.
...
Vybral jsem toto vyprávění z pěkné knížky Jana Bozděcha o Klenčí, která je výrazem lásky svého autora k tomuto milému městečku. Chtě nechtě musím myslit na ironický úsměv v tváři Múzy Kléo, když si uvědomuji, že jen na Lomikarovu přímluvu bylo Klenčí pozdviženo na městečko, jemuž císař Leopold I. uděluje roku 1680 městský znak: bránu
s cimbuřím a skupinou jedlí, jako znak přírody Českého lesa. Hladký diplomat a úspěšný ekonom z trhanovského zámku dobře věděl, co mu hospodářsky vynese toto povýšení klenčských sousedů na měšťany.
-
Pěšinkami mrtvých ::
odstavce
1-3, 39-40
Jako varující boží prst se tyčí nad Trhanovem kamenná renesanční boží muka, která daly postavit Lomikarovy dcery pro spásu duše hříšné. Ani nejzbožnější chodská žena se před nimi nepokřižovala, neboť "selská paměť je tvrdá". Věřilo se na celém Chodsku, že po Lomikarově smrti
vybíhá o půlnoci z trhanovského zámku černý pes s ohnivýma očima a
po půlnoci mizí v klenčské hrobce u rakve trýznitele Chodů.
Táhlý hřbet Čerchova se černá nad krabatými políčky, za mokřinami luk,
za taškovými střechami chalup a rozhozenými pentlemi cest, za stodolami
a sruby, jejichž temnými škvírami střílen se dívá historie. Pokřivené štěpy
žalují svými pahýly a zkrouceným větvovím na nepřízeň nečasů. Vsi,
přitisknuté jako koroptví hejna pod svahy kopců, se dívají do Čech jdeš-li z Němec, "jako by tě chtěly zaskočit zezad". Staré zvyklosti se tu
mísí s novotařením, kterému se ještě nepodařilo vejíti do krve těchto
pravnuků dávných pomezních stráží. Touláš se starými pěšinami a úvozy,
vyvolávaje si tváře dávno už rozpadlé v prach, ale stále oživované vděčným
vzpomínáním na jejich statečné Činy a dobré skutky.
Staré vrby se tu zrcadlí v rybníce, kde chodští sedláci pochovávali robotu
navzdory bledému ryšavci z trhanovského zámku, který podle staré
lidové víry vyhrál nad nimi na tomto světě, ale do roka a do dne si odnesl
sám rohatý jeho černou duši. Tady na zámeckém nádvoří předčítal Chodům
plzeňský krajský hejtman list císařské nevůle, která ukládá poddaným
pana Wolfa Maxmiliána Lamingera poslušnost a perpetuum silentium.
Tady se ostře střetl újezdský sedlák se svou dědičnou vrchností a svou
selskou tvrdohlavost zaplatil ztrátou hrdla na plzeňské šibenici. Domažlický klášterní letopisec zaznamenal do análů lidové podání o božím
soudu, které se přenášelo z pokolení na pokolení. Maminka Jindřicha
Šimona Baara je ještě doslova převyprávěla archiváři Františku Teplému,
tolik zasloužilému o historii Chodů. Dr. František Roubík nám vylíčil
ve své obšírné a obsažné práci historické nejen tento úsek chodského povstání se zevrubností a láskou, jež si zasluhuje úcty, ale celé dějiny chodského lidu, které čteme s dojetím a vzrušením. S jakou pozorností by se
nad tímto dílem skláněli dva přátelé umělci, písmáčtí důkladové a upřímní
milovníci české historie, jakými byli Mikoláš Aleš a Alois Jirásek. Každý
z nich zanechal na Chodsku svou živou stopu.
Mikoláš Aleš uvedl "stráž na pomezí" do první lunety své veliké básně
o vlasti a v jiné lunetě, "Domažlicích", dal svému ústřednímu reku ve vidění
bitvy cíl jeho veliké pouti. Umístění tohoto krajinného symbolu ve foyeru
Národního divadla znamená samo o sobě velkou závažnost celonárodní...
Jen dva kovoví kohouti stojí před trhanovským zámkem a skoro až
k nim dosahuje mohutná lipová alej Lomikarova. Pamětní deska na zámecké
zdi připomíná návštěvníku, že se tu 23. března 1853 narodil slavný český
lékař a spisovatel MUDr. Josef Thomayer, profesor Karlovy university.
Tento synek zdejšího zámeckého zahradníka, domácími nazývaný
"zahradníkuc dochtor", nás zajímá z několikerých příčin.
Jako čtenáři jsme prožili mnohou příjemnou chvíli nad jeho drobnokresbami z chodské přírody, nazvanými "Příroda a lidé", které na konci
sedmdesátých let minulého století přivítal nadšeně sám Jan Neruda.
Básník J. V. Sládek mu vydal toto přírodní čtení vlastním nákladem, když
prvotinu neznámého autora, podepsanou pseudonymem R. E. Jamot,
striktně odmítli u Ottů. Nebyla to jistě malá chvála od skeptického a kritického Nerudy, když jednoznačně prohlásil, "že takhle ještě nikdo u nás
o přírodě nepsal". Autora pokládal za jednoho z "moderních" lidí, kteří
sice "kreslí přírodu, ale kteří ji pouze neokreslují, neopisují, nýbrž prociťují, promyšlují a pak dle celé individuálnosti svojí obrazují, kteří vyslyší
z přírody každý, sebemenší hlásek, zároveň ale také celou její harmonii".
Tuto lásku k přírodě nemůžeme vysvětlovat jen rodinným působením
otce zahradníka a děda sedláka, které nejvíc zasáhlo svým vlivem bratra
Františka, jehož zásluhy o založení sadů na pražském Karlově náměstí a
na Letné jsou jistě nepopiratelné. Ostatně, všichni význační chodští rodáci,
kteří sáhli k peru, jsou nějak poznamenáni tímto rysem: Jan František Hruška, Jindřich Šimon Baar a nejvíce z nich Jan Vrba.
Spisovatel R. E. Jamot, znatel ptačích hlasů, odposlouchaných citlivě
z okolí zámecké zahrady, měl vytříbený smysl i pro osudy lidí "světem
pracujících", jakými byli venkovští kramáři jeho mládí, špitální bratři,
tuláci a komedianti, jež znal z rodného kraje i z nemocničního prostředí.
Když k stáru někdy propadával pesimismu, přírodě se neodcizil nikdy a
"bezdomovcům" patřil stále velký díl jeho lásky. Výstavná vila, kterou
nechal zbudovat pro obecní chudé svého rodiště, je nejvýmluvnějším svědectvím jeho sociálního cítění. I pro něho platí moudrá slova Axela Muntheho z překrásné Knihy o životě a smrti: "Bez soucitu nelze být dobrým
lékařem."
...
Po malířově neštěstí nalezla jeho žena skromnou úřednickou existenci
na trhanovské poště, potom přestěhovala Špillarovy obrazy do svého božkovského působiště v Plzni a vilu v Peci osídlil malířův bratr Karel, pozdější profesor Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Byl to malíř jiného
žánru. Víc než bakchanálie s průvody plavých žen, kterými zalidňoval svá
plátna, se nám dnes líbí realistické náměty z Paříže a francouzského pobřeží,
citlivě barevně vyladěné. Byl milovníkem hudby, proto se vila ozývala hlasy
zpěváků a hrou muzikantů, z nichž nejvíce upoutával pozornost majestátní
pěvecký zjev Bohumila Bennoniho, představitele Lomikara v Kovařovicově opeře Psohlavci.
V dálce v lukách mraííval se jeho černý plášť v poslední záplavě slunečního světla na širokých ramenou muže opřeného o panské sídlo Lomikarovo. Široké
oční oblouky s vystouplým strništím, z řas černých jako ten uhel, který pálil pod
nimi v očích. Tak vzpomíná jeden ze současníků na dobu muzikantské slávy
v této vile. Tehdy se tu ozývala viola Karla Moravce ze Ševčíkova kvarteta
a národní umělec Jindřich Jindřich přehrával v rohovém pokoji na klavíru
chodské písničky.
-
Dražinovská hora ::
odstavec
28
Piskač (jak nazývají na Chodsku klarinetistu), kterému se tato příhoda
stala právě v těchto místech uprostřed noci, když se vracel od muziky
z Oujezda, uměl si poradit i s tímto ohnivým zjevením. Když už bylo strašidlo docela blizoučko, zadrkotal zdřevěnělým jazykem: „Háby tě už,
dušičko nechčasná, vod tvýho trápení Pámbů vysvobodil ha popříl tě
věčnyj klid ha pokoj." Sotva dodrmolil spásnou křesťanskou formuli,
poznal v ohnivci Lomikara. Ten se na něho dlouze zadíval a řekl: „Děkuju tě, člověče dobryj! Hdyby bul každyj, koho sem hin potkal, hudělál
to co ty, dávno už sem nemusel strašit."
-
Žádnyj neví co sou Domažlice ::
odstavec
101
Už Historie o těžkých protivenstvích církve české, napsaná Janem Ámosem Komenským, uvádí z Újezda pět mučedníků pro víru českých bratří. Nějaký pán ze Švamberka, uchytiv šest z posluchačů bratrských ze vsi Ouježda nedaleko Domažlic, dal je v méstečku Boru upáliti, jejichž tato jména byla: Matéj Prokop, řemesla ševcovského, Jan Šimonovic, tkadlec, Bartoloméj Hranovic, bednář, Jan Hrbek, hrnčiř, Jan a Mikuláš Nadrybka, bratři vlastni, sedláci. Kdyz knéz papežský se jich optal, chtéji-li ho za pastýře duši svých přijiti, odpověděli že oni moji pastýře duší svých Krista. Na popravu vedeni jsouce, šli zmužile; a kdyz úředník byl obzyláštné k Mikulášovi naklonén, nadéji mu zivota činil, aby jen néjakého času k rozmyšlení se, byř bylo za celý rok, popadal; on jako by to podání přijiti pomýšlel, trošku se pozastavil a hned „dlouho by to bylo a já bych toto bratrstvo své ztratil", odpovédél: a tak s nimi k hranici přece šel. Na dvou staveních, u Schránu a u Vítů, připomenou přesné nápisy tuto událost z doby švamberského útisku na Chodsku, který nebyl nijak lehčí než robotná břemena Lomikarova. Jana Selnera, řečeného Čtveráka, a chodského „prokurátora" Jiřího Ziky (u Jiráska Syky), rychtáře a šenkýře, známých ze vzpoury proti Lomikarovi, vzpomněli rodáci označením na jejich bývalých dvorech. Nakreslíš si tu ještě poslední dřevěný srub a vystupuješ mezi lískovými keři vzhůru ke Hrádku, vyvolávaje si z paměti úderný rytmus Vrchlického veršů z „Balady o smrti Jana Koziny", který tě
vzrušuje už od studentských let...
Wolf Maxmilián Laminger
