-
Od Postřekova do Klenčí ::
odstavec
11
Vždycky v Postřekově rádi zpívali a sběratelé lidových písní tu nalezli mnoho písniček veselých i "darebných". Když sem zavítal roku 1893 Ludvík Kuba a přivedli mu do hospody houdka s dudákem a pěknou dívčí, měl co zapisovat po celé půldne. Už před ním tu sbíral Erben, po něm Holas a Zich, nemluvě o Jindřichu Jindřichovi, který tu byl z blízkého Klenčí jako doma.
-
Pěšinkami mrtvých ::
odstavec
38
Když Otakar Zich vyučoval na domažlickém gymnasiu a sbíral při
muzikách v kraji neznámé lidové písně, býval Jaroslav Špillar jeho častým
průvodcem. Ach bože, s kolika dudáky jsme se už setkali v jeho rozsáhlém
malířském díle. I poslední, žel nedokončený obraz představuje dudáka,
který doprovázen dětskou drobotinou opouští ves.
-
Žádnyj neví co sou Domažlice ::
odstavec
42
Nebudeme se dnes ptát národního umělce, jak se rád vracíval od klavíru
ze starého domu pana Konáše v Hradské ulici ke svým žáčkům do školy,
ale bez kantorského fortele také nebyl, a co dělal, dělal vždycky celým
srdcem. Tato bídně placená kantořina byla přece jen záležitostí denního
chleba, ale muzika je kumšt, a kumšt je přece také aspoň někdy radostí. Co
se naběhal po vesnicích, aby zachytil ještě v poslední chvíli staré písničky,
veselé i darebné, což obojí vyjadřuje chodskou náturu. Někde nepochodil,
hlavně za první světové války, kdy hrdí sedláci řekli naplno, že nebudou
dělat pánům „Hondákům" kašpary. Osmisvazkový Chodský zpěvník je
výsledkem této * neúnavné sběratelské práce, masopustního putování po
hospodách, kde žila ještě lidová píseň a muzika. Často byla z kapsy vytažena
lahvička rosolky, která jako zázračný elixír probudila paměť babičkám a
svou sladkostí pobídla šeplavá ústa, že čistě a jasně dovedla najednou
zanotovat starou písničku, tak vzácnou, že o ní nevěděl ani pan Erben,
Holas nebo Zich, a za tu jednu jedinou písničku stála ta noční cesta z vesnice
domů.