Jaroslav Špillar

Jaroslav Špillar na Wikipedii

Obrázky

Jaroslav Špillar

Reference

Od Postřekova do Klenčí :: odstavce 2, 4, 6, 8-10, 43
Nic se nedivím chodským chlapcům, že chtěli probudit ze spaní některou postřekovskou panynku, která jiskrou svého pohledu dovede zažehnout v krvi hotový požár. Kdo z nich by si nepřál utonout v černé tůni jejích vlasů už navždycky? Potkával jsem postřekovská děvčata a musím po právu přiznat, že pověst nenadsazuje v ničem jejich proslulé sličnosti. Když v posledním roce minulého století navštívila v Postřekově malíře Jaroslava Špillara spisovatelka Tereza Nováková, už tenkrát postřehla, jak "umějí Chodové a Chodky ohnivě zpívat, dokola se točit, jak umějí si zajuchat a zadupat, až se podlaha otřásá". Čtenář Baarova Skřivánka, této nejrozmarnější spisovatelovy knihy, dozví se o Špillarovi několik životních epizod, jistě citlivě odpozorovaných, poněvadž se s umělcem důvěrně znal. Musíme jej v románě hledat pod jmény Pilař a Trávníček. Spisovatel umístil své vyprávění do Postřekova nazývaného Borovnem a některé pasáže do rodného Klenčí.
...
Zastavili jsme se v hospodě U Hadama, do které se vchází po schodech na starodávnou pavlač a odtud přímo do šenkovny, kde při zimních hovorech oživují nepsané paměti vesnice. Šenkýřka oblečená ve flámišce nám natočila pivo a já obhlížel dějiště prvního Špillarova chodského obrazu s příznačným názvem pro povahu zdejšího lidu - V nedorozumění. Malíř na něm zachytil tři sedláky při nějaké rozepři u hospodského stolu a šenkýřce Dodle přiřkl úlohu smiřovatelky.
...
Devět let prožil Jaroslav Špillar mezi postřekovskými sousedy a v dřevěném ateliéru na Trávníku vznikly všechny jeho známé historické obrazy: Robota, Psohlavci a Lešetínský kovář, ve své době velmi rozšířené barevnou reprodukcí v českých hospodách a domácnostech. Když maloval obraz Psohlavců, vyhledal si jako dějiště pěknou senci u tety Petruc. Dovoloval se spíš jen formálně, ale milá teta mu odpověděla s dobrosrdečnou nerozpačitostí: "To se ví, že vás k nám pustím. Aspoň, hdyž buru na poli, vohlídáte mi chalupu a dobytek." Jako model k Lomikarově postavě mu tehdy stál klenčský lékař doktor Leopold Bozděch, známý po celém okolí. K obrazu Robota si vybral model pro kojící matku doma v Postřekově a tato uhlem kreslená studie se dlouho povalovala v koutku ateliéru. Při jedné návštěvě ji náhle objevil J. Š. Baar, kterému se tolik zalíbila, že ji chtěl koupit za každou cenu. Malíře jistě potěšila tato pozornost, ale namítal, že studie není dokončená a dítěti chybí nožička. Než se spisovatel vzpamatoval, vzal Špillar do ruky uhel, rychle dokončil kresbu a obdarovaný šťastlivec si ji odnášel do Klenčí na památku.
...
Nevyznám se v jemných odstínech národních krojů, které jsou dnes spíš živobytím národopisců než součástí života, ale tady na Chodsku mi nikde nepřipadá barevné ženské oblečení nějakým přežitkem. Proč se zde uchoval všední ženský kroj ? Zdejší děvčata a ženy dobře vědí, že by jim nic lépe neslušelo, je velmi pohodlný a poměrně levný. Potkal jsem za Postřekovem mladou maminku v kroji s nůší na zádech, která vedla za ruku okrojované děvčátko, a nedivím se pranic Jaroslavu Špillarovi, že ho zdejší ženská krása tolik očarovávala.
Došli jsme za poslední chalupu ve vsi a zastavili se u mlýna, odkud se přes louky rozvírá zelený pohled k zalesněnému Sádku, Škarmance, Výšovce a Tyrolce. Nad Klenčím se zvedá Haltrava, jako přirozená hráz mezi živlem slovanským a germánským. Postřekov je tedy nejzápadnější z "hořejších" chodských vesnic, která je od dob Špillarova a Jiráskova pobytu nejzachovalejší chodskou vsí po stránce národopisné.
Když tu učil pan řídící Švejnar, postál Špillarovi modelem k postavě fotografa, jehož příchod tehdy zosobňoval na vsi kus moderního světa. Pan řídící měl nad čelem už pořádnou lysinu, kterou malíř nechal aspoň na obraze zarůst hustou kšticí. Do jedné ze Švejnarových slečen se zamiloval mladý malíř Josef Douba, jenž tehdy bydlil ve škole u nastávajícího tchána. Jeho syn Viktor je znamenitým fotografem ve službách plzeňské památkové péče. V devadesátých letech se usídlil na léto v Postřekově sochař Bohumil Vlček, později bydlili ve škole u pana řídícího Forejta malíři Adolf Liebscher a Ferdinand Vele, takže o umělce nebylo v této vsi opravdu nouze. Poslední z nich, Ferdinand Vele ze Slaného, se svými kresebnými studiemi velmi zasloužil o zachování obrazu starodávné chodské sence a jejího zařízení. Později se stal profesorem v Sarajevě.
...
Kamkoliv pohlédneme v Klenčí, všude se setkáváme se stopami Jindřicha Šimona Baara, známého a milovaného početnou čtenářskou obcí, jež nezapomíná a každoročně se zastavuje alespoň v jeho úmrtním domě, dnes přeměněném v chodské muzeum. Rodná chalupa se štítem na náměstíčko, dnes po bombardování zcela přestavěná, připomene návštěvníkům, že se pod jejím krovem narodil před sto lety Henrych Holubuc, jak se tehdy u nich říkalo po chalupě. Chlapecká léta i studentské prázdniny zde prožíval tento bystrý synek, tak hluboko zakořeněný v půdě domova. Václav Sladký vysledoval v chodských matrikách, že Baar pocházel z českého chodského rodu Borů z Chrastavic, oproti jinému tvrzení o jeho domnělých předcích německého původu. Už také nestojí stará škola, kde pan řídící Alois Jindřich cepoval neposedného žáčka a sestra Baruška měla nepříjemnou povinnost, vyřídit doma vzkazy o bratříčkových kázeňských prohřešcích. Když odešla do klášterní školy v tehdejším Ronšperku, nastalo po ní ve stavení náhlé prázdno. Z Henrycha se zatím stal vášnivý čtenář, jemuž nestačily ani domácí kalendáře, přečetl už i všechny knížky ze školní knihovny, na radu pana faráře i učitele Ferdinanda Weniga se stal studentem domažlického gymnasia, a kde mohl, sháněl se po nějakém novém čtení. Tehdy jej nejvíc zajímala Kosmákova Kukátka. Tato čtenářská záliba spřátelila studenta se sousedem mlynářem Josefem Tauerem, kde byl pečený vařený, až paní mlynářka "panu otci" naznačila, "že bude ještě kamarádit s těmi, kteří se teprve narodí..." Pan otec Tauer byl osobností jistě zajímavou po mnoha stránkách. Odbíral Světozor, Zapovu Českomoravskou kroniku, Knihu přírody, Svět práce a na zdi jeho sence visela litografovaná Hellichova práce s podobiznami českých panovníků. Znal mnoho příběhů, které slýchal v dětství vyprávět od starých mléčů a pašeráků, přispěl svou pamětí k mnohému chodskému typu v spisovatelových pracích povídkových a románových. Vyprávěči bývali na Chodsku jadrní, jak už postřehla Božena Němcová, a mlynář znal mnohou cennou podrobnost z jejího chodského pobytu ještě od živých pamětníků, kteří ji osobně znali. Když se Baar jako bohoslovec musil s plicní chorobou uchýlit na zdravé povětří domova, sblížili se s "panem otcem" velmi důvěrně. Scházeli se v staré zájezdní hospodě U Hausnerů s malířem Jaroslavem Špillarem a rozmlouvali o kumštu a jiných líbeznostech života. Když Baarova "máma" včas zakoupila na klenčském rynku poschodový dům a syn se do něho nastěhoval už navždycky, přilnul kněžský důchodce a známý už spisovatel k osmdesátiletému starci láskou takřka synovskou. Vážil si jeho gruntovného vzdělání i praktického smyslu. Psal se rok 1889, kdy si tento čtenář zřídil ve svém mlýně elektrické osvětlení, napájené proudem z vlastního zdroje. Toto zařízení také vlastnoručně provedl.
Pěšinkami mrtvých :: odstavce 32, 33, 34-35, 38-39, 41, 43
V údolíčku mezi chalupami pospíchá říčka Čerchovka, zrcadlíc ploty, olše i dřevěné štíty nizoučkých dřevorubeckých chalup. Poschodová vilka s balkónem, verandou a širokým oknem ateliéru srostla se svým vesnickým okolím, jako by k němu patřila odjakživa. Toto malířské tusculum si dal vystavět roku 1902 malíř Jaroslav Špillar, kterému zdejší dřevorubecká obec učarovala při jednom zastaveni na zpáteční cestě z čerchovského výletu natolik, že si v ní okamžitě zjednal byt u dřevaře Edra, jenž si právě postavil novou chalupu. Majitel obstaral převoz dřevěného ateliéru z Postřekova a malíř tu byl záhy jako doma. Nastěhoval se do Pece přesně v prvním roce našeho století. Když k dvěma umělcovým synkům přibyla dcerka Vlasta, zdál se mu dosavadní byt už těsný a pomýšlel na stavbu vlastního domu. Od lesního Špadrny, který byl švagrem spisovatele Jana Františka Hrušky, koupil starou kobylu Markýtu a začal svážet z čerchovských lesů potřebné dříví na stavbu vily. V Domažlicích obstaral cihly a tašky - a než se rok s rokem sešel, nastěhovala se pod vlastní střechu celá rodina. Nový domov se nestal nadlouho eldorádem umělecké práce Špillarovy. Neuplynula ani tři léta, kdy na paletu padl těžký stín a chorého umělce musili zavést do smutného ústavu, kde dveře k světnicím pacientů nemají kliky a jsou zamykány na klíč.
...
Spíš sluncem než stínem prošla poslední Špillarova tvořivá léta v novém prostředí na Peci. Vyvoláváš si chvíle úsměvné pohody 2 obrazu "Naše zahrádka" nebo "V máku", kde makové květy a karkulka dcerušky Vlasty chválí krásu života jásavou červení a slunečním jasem všech barev. Celá řada obrazů z chodského života svědčí o umělcově pracovní dychtivosti. Zasněžená tichost čerchovských lesů, popsaná jenom stopami plaché zvěře a stmívavou melancholií soumračna, nebo rozsvícená namodralým pozasnéním měsíčního svitu, lákala svou soustředivostí malíře, tehdy vášnivého čtenáře Dostojevského románů, hroužícího se chvílemi do samot a chvílemi živelně toužícího po lidské družnosti a citovém teple. Kdo se však vyzná v lidském nitru natolik, aby rozuměl každému zachvění jeho tolikera strun...
...
Trhanovský sládek Čeněk Hrubý, pocházející ze starého rodu českých humanistů, kteří se psali z Jelení, hostil u sebe mladého vyučence Ženíškova a Pirnerova už na sklonku osmdesátých let a byl vlastně prvním, kdo se zasloužil o příchylnost mladistvého malíře k chodskému kraji. Jan František Hruška se stal Špillarovým přítelem za zcela jiných okolností. Sám o tom vypravuje. Potřeboval k svým národopisným obrázkům ze života chodských dětí ilustrační doprovod a kdo jiný povolanější ho mohl provázet do tohoto dětského světa než právě Jaroslav Špillar? Když se malíř stal na Peci bezprostředním sousedem jeho švagra Špadrny, u něhož v myslivně žil i Hruškův otec, tak láskyplně vykreslený synem v Pamětech děrečka včalaře, sblížili se malíř a spisovatel ještě přátelštěji. Děreček včalař musil být zajímavou osobností, o které se velmi pochvalně zmiňuje i Alois Jirásek. Nedivme se, že v myslivně za černých hodinek zasvěcovali malíře oba Hruškové, otec a syn, do "duševní říše" chodské a nad tyto uvaděče nebylo tenkráte na Chodsku jistě povolanějších, znalejších věci. V knížečce Z pozadí chodského národopisu je těchto důvěrných setkání vzpomínáno myslí dojatou a vřelým srdcem.
Nebudeme jmenovat jednotlivé Špillarovy obrazy, jež byly namalovány v tomto venkovském ateliéru, ani se nebudeme obšírně zabývat historií pověstného malířského vozu, který byl umělcem navržen a dovednými řemeslníky z Pece zhotoven pro zimní malování v plenéru.
...
Když Otakar Zich vyučoval na domažlickém gymnasiu a sbíral při muzikách v kraji neznámé lidové písně, býval Jaroslav Špillar jeho častým průvodcem. Ach bože, s kolika dudáky jsme se už setkali v jeho rozsáhlém malířském díle. I poslední, žel nedokončený obraz představuje dudáka, který doprovázen dětskou drobotinou opouští ves.
Po malířově neštěstí nalezla jeho žena skromnou úřednickou existenci na trhanovské poště, potom přestěhovala Špillarovy obrazy do svého božkovského působiště v Plzni a vilu v Peci osídlil malířův bratr Karel, pozdější profesor Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Byl to malíř jiného žánru. Víc než bakchanálie s průvody plavých žen, kterými zalidňoval svá plátna, se nám dnes líbí realistické náměty z Paříže a francouzského pobřeží, citlivě barevně vyladěné. Byl milovníkem hudby, proto se vila ozývala hlasy zpěváků a hrou muzikantů, z nichž nejvíce upoutával pozornost majestátní pěvecký zjev Bohumila Bennoniho, představitele Lomikara v Kovařovicově opeře Psohlavci.
...
Mnoho pražských uměleckých přátel přijíždělo do Pece za Špillarem "Pařížanem", jak překřtili Karla, Jaroslavova bratra. Zavítal sem i Alfons Mucha, zajímající se o chodské lidové umění, a pro lidové klenčské hrnčíře navrhl "ctí a darem" mnohé nové vzory. S profesorem Hruškou chtěl vydat i zvláštní monografii o chodském ornamentu, ale nepřízeň času a množství jiných úkolů nedovolily realizovat tento krásný úmysl. Za první světové války tu malovala květinová zátiší a krajiny plné jemné lyriky Božena Jelínková-Jirásková, jejíhož manžela jsme dobře znávali. Hanuše Jelínka, přítele a znalce francouzské literatury, s monoklem v oku a přistřiženou bradkou, sbližovala s hostitelem láska k francouzské kultuře.
...
Byl na Peci u Špillarů dvakrát. Poprvé navštívil s "maminkou" přítelovu domácnost v červnových dnech roku 1912. Zastavil se v Domažlicích u Jaroslava Vrchlického, ale nemocný básník jen pokynem hlavy naznačil, že poznává "Mistra Mikoláše". V Peci se dlouho nezdrželi. Napsal dceři Maryně lístek, v němž si posteskl na deštivé počasí, a oznámil brzký příjezd. Tehdy Karel Špillar namaloval Mistra Mikoláše v červené čepičce - a to je vlastně poslední známá kreslená Alšova podobizna. O rok později se vypravili do Pece v témže měsíci, ale ani tentokrát nebyl svatý Petr milosrdnější. Povětrnostní nepřejícnost se opakovala do slova a do písmene.
Dražinovská hora :: odstavec 17
Jindy jsem odbočil za Dražinovem polní cestou kolem Hrubých rybníčku na kraj lesa, odkud je přes louky široký rozhled přes Pártlouc les daleko do kraje. Vysoké sosny zastiňují léčivou studánku u Dobré Vody, nad níž byl postaven dřevěný „klobuk", a vedle kaple pro poutníky, která vyhořela nešťastnou náhodou. Místo ní vystavěli na výšince v lese zděnou kapli podle návrhu profesora Aloisa Čenského a Jaroslav Špillar namaloval pro její oltář obraz Matky boží Pomocné, svého času velmi rozšířený v barevné reprodukci po celých Čechách. Malíř vtiskl této chodské Madoně podobu své sličné choti. Když ji venkovské ženy vlétěpotkávaly, nazývaly ji důvěrně mezi čtyřma očima Panenkou Marií od Dobré Vody.