Zdeněk Bořek Dohalský
Zdeněk Bořek Dohalský na Wikipedii
Reference
-
Pěšinkami mrtvých ::
odstavce
17, 46-47
Ten, kdo má dar tak citlivého vidění a slyšení, je básník. Myslím na
něho u kamenného kříže před hřbitovní zídkou a čtu pouhá dvě slova:
Dělník boží. Ano, vzpomínám na název jednoho Šaldova románu Loutky
a dělníci boží. Ne loutkou, ale skutečným dělníkem božím byl ten, kdo se
ukryl pod tuto dvojici slov a nechává za sebe mluvit jenom svou práci.
Jan František Hruška postavil opravdu bytelné dílo, které přetrvává
jeho smrtelnou tělesnost. Pamatuješ se na starého pána z plzeňských ulic,
který na pozdrav odpovídal zvláštním jasem bledě modrého zraku, jakým
se dívají jen děti, studánky a světci. Jako by tu někde byl - tak živé ho
zpřítomňuje jedna vzpomínka Bořka Dohalského.
...
Zdeněk Bořek Dohalský, jenž měl kumštýře rád a cítil se mezi nimi doma,
dobře vzpomněl v jednom špillarovském fejetonu této milé návštěvy. Z okna se díval na Trhanov a Hrádek nad Houvězdem a vzpomínal dob starých, kdy kus chodské vzpoury zaznamenal tu vlastní rukou... Dále už chtěl toto alšovské vzpomínání fejetonisticky přikrášlit: Jednou v letí sedil tu na zahradé, před sebou papírek a v ruce tužku. Nakreslil růži, takovou růži, až se jí sám polekal. Uprostřed lístků byla lebka s propadlými očními důlky. Příšerná podívaná. To bylo poslední léto Mistra Mikoláše.
Ano, známe tuto Alšovu poslední koncovku k Jiráskově povídce o rabbi Löwovi a smrti, která se mu skryla ve voňavé růži a tak učeného rabbiho
přelstila. Tato kresba byla však nakreslena v Praze před odjezdem do Pece.
Co chtěl Zdeněk Bořek Dohalský tenkráte povědět touto (nechtěnou?)
záměnou...
-
Žádnyj neví co sou Domažlice ::
odstavec
18
Nevíme, stalo-li se to právě při jeho benefici, když hrál v Štěpánkově vlastenecké činohře Břetislav aneb vítězství u Domažlic, kdy vyvrcholil jeho zimniční záchvat. Cožpak má kočující herec čas na stonání? Zmítán horečkou, vystoupil na jeviště, ale nedohrál svou roli. Co se s ním dělo, nevěděl dobře sám, až se probudil v láskyplné náruči své kolegyně, herečky Lény Forchheimové, která se o něho starala s mateřskou péčí a jen jí měl co děkovat, že se dostal živ z objetí Smrtky. Po devíti letech se s ní z vděčnosti oženil. Už v druhém roce po sňatku nastalo oboustranné rozčarování, které chtěla překlenout Lenina mladší sestra Anna svým návratem ze Lvova a dosáhnout v sestřině domácnosti žádoucí shody. Současný svědek, který byl jistě důvěrně zasvěcen do celé Tylovy milostné rozpornosti, sděluje doslovně: "Přátelé shledali záhy, že oko manželovo pronikavěji spočinulo na mladistvé švekruši, než vzájemné spokojenosti a klidu domácímu prospěšno bylo." Do novel Láska vlastencova a Sestry zašifroval rozkolísaný manžel své milenecké hoře, ale i zakončení druhé novely, vyřešené sňatkem s mladší sestrou, bylo ovšem "jen vybásněno ohlasem touhy nikdy nesplněné". Zasvěcený autor Tylova životopisu J. L. Turnovský stručně poznamenává, že "tento nelad domácích poměrů Tylových dal mnohým nízkým duším proti němu zbraň, jíž rozrývali trapnou ránu jeho".
Při druhé návštěvě v Domažlicích už žil v společné domácnosti s oběma sestrami. Tady se mu narodil syn František v domě, "z kterého o mnoho let později utekl opuštěnému muži jiný syn města, filosof Ladislav Klíma", jak udává znatel českého kulturního života a milovník historie rodného kraje Zdeněk Bořek Dohalský. Byl mezi herci doma a snad dobře věděl z nějakého spolehlivého pramene, že právě zde nad kolébkou novorozeněte psal Tyl svoji Pouť českých umělců, a "přítel Čížek, který jediný zůstal s rodinou (po rozpuštění společnosti), popsal v mrtvých hodinách smutného života spoustu aršíků vlastní hrou Domažlický kalounkář, ztracenou jako celý ten čas, co pobývali v městě".
