• 
• 
• 
• 

bříza bělokorá

bříza bělokorá na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Lesy :: odstavec 26

  Do Nejřice jsme chodívali na polovičníky neboli kožešníky a v Sedláčkouc lese jsme sbírali křemenáče s cihlově červenou hlavičkou. Na Příbramsku jím říkají havíři, modrají při nakrojení a nikdy nečerviví. Neomylně je vždycky naleznete v blízkosti bříz. Do Doubí jsme zase chodívali na podoubníky, skrývající se pod suchým dubovým listím v sousedství konvalinek a pstročků, nebo u pařezů, které jsou domovem brouka roháče. Mezi sosnami jsme nalézali žlutá a růžová kuřátka, jimž se u nás neřeklo jinak než "prstíčky"; tam také rostly bílé mlynářky, drsnaté jelenice a paraplíčka bedel, které mi připomínaly Číňany z dětských knížek. V čarodějnických kruzích ve Vypáleném se nám zjevovaly houby zvláštního zbarvení a tvaru, "jelení kopýtka", hnědá a fialová, jejichž podobu přesně vystihlo lidové pojmenování tímto příměrem. Pod modříny na Slepičí horu mě zase vracejí podmásníky, které v houbařských atlasech nalezneme pod jménem klouzků. Vzácnější druh má hnědou hlavičku a pod ní bělavý závojíček. Když jej sloupneme, objeví se maso zvláštní žlutosti jako čerstvě nakrojené máslo. Opékali jsme si je nad ohníčkem plni lačnosti po jejich šťávě stejně jako ryzce, z kterých prýštilo oranžové mléko. Na pastvách jsme sbírali špičky travní, které odrazovaly některé kuchařky při pomyšlení, že jich rostlo nejvíc právě tam, kde se vymočily krávy. Nám to pranic nevadívalo a maminka nám je doma smažívala na másle s kmínem a vajíčkem, kterým se šetřilo jako drahou mastí. Jen když někdo stonal, dostával jedno na přilepšenou a jen o pomlázce se rozdávala dětem, ale nepamatuji se, že jsme se jich někdy najedli dosyta...

• Hlasy domova :: odstavec 70

  Rosa tiše padá, na palouku hlasitě syčí kosa, vychází večernice, od bříz zazvonil dívčí smích - ale tobě náhle klíží očí prach popelu mrtvých...

• Sláva Sušice :: odstavec 80

  Hlubokým lesnatým údolím pospíchá divoká Vydra mezi kapradím, náprstníky a strmými boky skal, přeskakuje kameny ve stínu temných olšin a smrků, na jaře je kalná a rozpěněná, se slibem prvních zelení ve zdviženém větvoví bříz, v létě zase stříbrná a plná duhového světla, do podzimních mlh odnáší nazlátlé listí z bučin i vlhkou hřibovou vůni jedlových tmání a zima ji promění v modrobílou nádheru světel a stínů, na balvany si nasadí sněhové čepičky, les mlčí kolem dokola a ona pospíchá, čaruje, tančí...

• Poutní místo :: odstavec 48

  Než domyslíš nad květem zeměžluče a náprstníku všechny moudré rady bab kořenářek, nastrčí podivnou agrafu tvým očím křídlo okáče bojínkového, a než ji rozluštíš, zmizí ti v chvějivém listoví bříz. Jen modrý pávinec, bratr omšelých kamenů, lišejníku a vyprahlých strání, zůstane tu s tebou sám. A s ním si už porozumíš: ty i sestra chudoba. V přeschlých metlicích zapraská jiskra saranče vrzavé, zapalujíc troud tvébo snění, a ty marně hledáš rozchodník vždyživý, tu podivnou rostlinu, jejíž domovská příslušnost je zapsána právě zde. Na zříceninách velešínského hradu zvedl jsem vraní křídlo, černé jako zbojnická noc - a nad kopytníkem šlehl mi do tváře vítr koňské hřívy. Neslyšíte odněkud z dálky až sem dupot kopyt a hlas koňského ržání a nevidíte stíny uhánějících jezdců ? Velešín, Velešín - Bože, kde už jsem slyšel toto jméno? Už vím. Tovařišstvo Matěje vůdce i tovařišstvo Jana Kolúcha, lapkové, štvanci a ztracenci, velicí "lúpežníci na silniciech", opověděli nepřátelství pánu z Rožmberka a usilovali dobýt i tohoto jeho hradu. Jan Žižka byl tenkrát mezi nimi - ale to bylo dávno, tak dávno, že to už ani ploník nepamatuje. Alois Jirásek se tady zamýšlel nad dějem třetího dílu svého románu Mezi proudy.

• Přetiché město :: odstavec 1

  Bílá procesí bříz, kterým modrý vítr předzpíval táhlou píseň dozrávajících ovsů, doprovodila mne až do tvých bran, Jindřichův Hradče, město přetiché a tajemné, se zrcadlivou krásou vod a renesančními zámeckými štíty. - Kamenná básni arkád lepého vlašského díla, i ty jsi prosvětlena unikavým stínem Bílé paní, laskavé a plačící, jejíž slzy kanou do rozpuštěných vlasů nocí. Vzpomněl jsem na vás ve vaší kapli, paní Perchto z Rožmberka, ale leknín s hladiny Vajgaru tají v své teskné bledosti všechnu křehkou krásu vaší tváře, utrpením zduchovnělé, a pípání rackovo není tu pro mne ničím jiným než připomínkou nářků vašich opuštěných žalů.

• Od Hradce k Počátkám :: odstavce 43, 71

  Šel jsem k němu od města březovou alejí, vroubenou kapličkami křížové cesty, přenesené sem z vrchu Melíšku, kde se rovněž bělají kmeny bříz.

  ...

  Šindelová mohutná báň zvonice i štíhlá vížka jehlanovitého sanktusníku na blízkém hřbitovním chrámu vytvářejí typické obrysy těchto míst pro všechny počátecké rodáky, do jejichž města se vracíme zamyšlenější. Kolem dokola leží chudý kraj s "Černými bratrstvy lesů" a na mezích pod prosvítavými nebesy rozsvícený "sírovým květem" svízelu siřišťového, kraj pozdějších jar a zádumčivějších podzimů než jinde, kraj jeřábů, osik, bříz, jalovců i drobných vsí, schoulených na závětrné straně lesnatých svahů mezi drobnými políčky osad, "v nichž chalupník byl pán a sedlák boháčem". I v létě jsou tu rozevlátá oblaka studenější svou bělí než jinde a tuto zchlazenou melancholickou krásu kvetoucího vřesu, mělkých písčitých oranic, kamení a oblak hluboce procítí každý, kdo sem přijde z kraje odjinud.

• Krajinou básníkovou :: odstavec 13

  Chladivý stín topolů za Karmelitskou bránou vystřídá stará jabloňová alej, která nás dovede k městským sadům. V žulovém balvanu je uložena urna s básníkovým popelem. Teskný průvod bříz tvoří lyrickou kavalkádu posledního lyrikova návratu a vánek míchá vůně karafiátů s vůněmi nahé omice a metajících trav. Vánek, bratr sovovských melodií, vánek samotář-ských strun, tolikrát umocněný ve vítr a vichřici I Zena ve smutku položila tiše kytici rudých růží k patě tohoto monolitu. - Znáte přece svou snachu Marii, básníku? Kreslete, modráskové, své vzdušné básně do chvějivého listí, sviť, vodo Magátu, do ozvěn paprsků, a ty, větře, rozehřej rytmickou řeč nad básníkovým stínem.

• Obděnická pouť :: odstavec 127

  Temně zelená silueta bříz změkčovala na zlatém nebi svůj obrys něžným poryvem vánku a cvrčkové s přibývajícím šerem zesilovali svůj zpěv, když jsme se zastavili u rozkvetlého netřesku první zídky v Mokřanech. I tady se všude setkáváme s projevy lidové zbožnosti, ať je to kaplička vestavěná do zahradní zídky, nebo boží muka typicky alšovského tvaru.

• Bechyně :: odstavec 7

  Od Příběnic šel jsem zase jindy zadumaným stínem lužnického údolí až k Dobronicům, kde osamělý kostelík nad řekou vystřídají zříceniny dobronického hradu s okrouhlou věží "hladomornou", strmějící nad doškovými střechami nizoučkých chalup. Na levém břehu řeky zvedají se mírné vlny mohylných pahorečků a nalezené zlaté mince z času římských císařů Tiberia a Augusta napovídají o staré obchodní cestě, vedoucí tady podle řeky. I staré pohřebiště u Senožat dokládá dávné osídlení této krajiny. Hrad už tu stál ve třináctém století a původní držitele, pány z Dobronic, vystřídali Rožmberkové, jejichž posádka škodila táborům. Stará pověst přiřkla zde Petru Vokovi syna, který se zamiloval do krásné dcery chuďasovy. Otec prý nepřál této lásce a vyčíhal si chvíli, kdy milenci byli v objetí pod stropem chuďasovy chatrče. Rozlícen touto podívanou, zapálil jim doškovou střechu nad hlavou, aby uchránil vlastní rod hanby, která by jej postihla synovým nerovnorodým sňatkem. Do hořících plamenů náhle zazněl zvon z blízkého kostelíka a žaloval celému okolí: "Petrova vina, Petrova vina!" Milencům se podařilo uniknout do lesa, kde si vystavěli chaloupku. Později byla přestavěna v hájovnu a lid ji podle zvonového lkáni z pověsti nazývá dodnes Petrovnou. Já jsem na dobronickém hradě nenašel ani tajnou chodbu, ani fresky v přízemní síni; jenom ostružiní, vřes a třaslavé listí bříz dýchly na mne z těchto zřícenin. Na horkých kamenech se vyhřívaly ještěrky a mezi metlicemi odkvětal šípkový keř. Váhavý, pomalý tok řeky tichounce šplounal v zalesněném údolí do mého zasnění až k Hutím, a já si ještě dnes vzpomínám na zamlžené modro borůvek a jejich přebohatou úrodu, tak příznačnou pro všechny lesy kolem Bechyně.

• Na Soběslavská blata :: odstavec 36

  Jeho konec ohlásí parnasie, zatímco už orobinec vystrčil svá hnědá cigára, a vřes fialovými zvonky ladí celá Blata do melancholie podzimu. Jemné tkanivo babího léta omotá i temně zelené keříčky brusin a klikvy, které krvácejí, a ani vata mlh toto krvácení nezastaví. Pozdní úsvity prodlouží ještě život rosám, ale jejich tíha utrhne zlatavé listí bříz, že tiše, tichounce spadne na červené klobouky křemenáčů. Bříza přitom bledne sinavostí téměř smrtelnou. Vypasený jezevec chrouní už někde v pelíšku pod kořáním, zato liška si klidu dopřát nemůže, ani tehdy, až mrazivá jitra zasklí vody tak důkladně, že i těžký vůz bude po nich moci přejet. Blata se promění v spáče vytrvalého...

• Od Postřekova do Klenčí :: odstavec 52

  Rozlučme se s nimi vzpomínáním na ušlechtilého člověka i autora Paní komisarky a oklikou zaměřme za Soutky, kde je místo posledního odpočinku všech osadníků z klenčské kolatury. Jen zašumění bříz a zašelestění ovsů, jen skřivánčí trylek a koroptví začiřikání vyruší z poklidu spánek nebožtíků na tomto svatém poli, nad jehož zídku vztyčily zelenou vlajku naděje tři vysoké modříny; ale túje, tyto cypřiše severu, mne vždycky zamrazí svým temnotným plamenem melancholie.

• Hlasy domova :: odstavec 23

  Rosa tiše padá, na palouku hlasitě syčí kosa, vychází večernice, od bříz zazvonil dívčí smích — ale tobě náhle klíží oči prach popelu mrtvých ... Krajino rodná, odhozený oříšku Popelčin, mnohá překvapení máš ještě schystána pro mé nedočkavé srdce — ale věř, neslušel by ti jiný šat, než právě tento režný. Jinému by byl směšný střelec v dřevácích a kalmuku, vážně kráčející s dýmkou brambořištěm jako tetřev na borovici, mne však neruší. Patří do této krajiny, jako nad úvoz stín plané hrušně, v němž tak dobře se svačívá v čase žňovém hospodáři i chase. Každá honosnost tu jaksi pobuřuje ... Jako třeba onen neúměrný žulový pomník, který daly na tomto malém hřbitůvku postaviti rodičům děti z Ameriky. Já vím, já vím ... ale i dík má býti u nás vyjádřen spíš kradí a náznakem — a pak — není třeba příliš vysvětlovati, kdo a proč jezdíval odtud za "velikou loužk. Víc upřímné zbožnosti a vděku vyzařovalo z  přivřených očí mladé maminky, jež se tu tiše modlila nad rozkvetlým hrobem. Odběhla zřejmě od práce — a já cítil stud i provinění, že jí přece jen, byť nechtě, překážím svou přítomností. Jsou chvíle, kdy chce být člověk sám, docela sám ...

• Mrákovská neděle :: odstavec 2

  Celá krajina byla pozastřena v zamlžené stříbřité modro, z hrud se ozývalo vraní zakrákání a ze zajíněných bříz vzlétlo jiné hejno vran a zapadlo někam do lesa za Smolovem. Ticho přerušil vláček, ujíždějící ke Koutu po vysokém viaduktu, a stranou od něho jsem tušil Spáňov, tak známý čtenářům Čapka-Choda, kde starosta Florián Jírovec dostal od svého svatého patrona dar, který bych také chtěl mít. Panečku, jaká by to byla nádhera, zatáhnout za provázek v komíně a nařídit si počasí, jaké by se mi právě zachtělo.