stafáž

Reference

Pouť vzpomínavá :: odstavec 50
Ten jednonohý husopas, belhající se s psíkem na sejpech pod Rábím, nepřimotal se do obrazu jenom tak. Patří do krajiny a vyjadřuje kus jednoho sociálního údělu. Přišel o nohu při úrazu ve vápencových lomech, nikoho už nemá a proto si s tou němou tváří náramně dobře rozumí, jednou byla velká voda a pes začal tonout. Náš invalida vkročil za ním do řeky a s nasazením vlastního života zachraňoval psa. Kolikrát viděl Bohumil v polích u Horaždovic jeptišky v řádovém rouše sekat obilí nebo rozhazovat hnůj a jejich přítomnost v obraze není tedy zase žádnou schválností ani pouhou stafáži. I ti dragouni v červených kalhotách, kteří plaví koně v říční zátočině, přijeli na manévry z klatovské posádky a jsou také součástí kraje. Selka, pumpující vodu na své bosé nohy, nepochází z malířovy fantasie; jistě zaběhne do nejbližší chalupy uvařit oběd a samým spěchem nemá doma ani chvilenku času. Kam jinam než do Nezamyslic umístí vzkříšení s průvodem žen v bílých šátcích, protože nikde v okolí není krásnější kostel ani scenerie pro tuto dojímavou podjarní slavnost. Podoba kraje je promítnuta i do postavy archeologa, kterým není nikdo jiný než Bedřich Dubský, známý všem na Strakonicku a Písecku. Kolik malířů už malovalo hrad Rábí, ale nikdo z nich si nevybral pohled od starého židovského hřbitova, kde šeď omšelých náhrobků tak citlivě koresponduje se siluetou melancholických zdí a vysoké thuje tento dojem jen zdůrazňují...