Vik, Karel

Reference

Přetiché město :: odstavec 18
Jak vysvětlit filatelistům, znajícím Jindřichův Hradec jenom z Heinzovy rytiny na poštovní známce a z rozmývané kresby Karla Vika, že by si k ní musili přimyslit i kouzlo místa, z něhož jsem se díval na tento krásný motiv. Bylo to v měkkém stínu na výšině pod stromy městského parku, v tichu laskaném jen ptačími hlasy - ani Nežárka se zdola neozvala - jen bělásek neslyšně tkal vidinu nad zelení svěžího trávníku do stříbřitého modra a děti pod matčinými zraky pekly svoje bábovky z písku. Ticho, ticho, ticho.. . Před námi v jemném oparu červeň prejzových střech, šed kamenného zdiva, věžovité komíny, arkýře, topol, borovice i okrouhlý akán. Vše sladěno rukou mistrovskou. Staré dámy usedly na lavičku, v rukou nějakou ruční práci, a děvčata, nejspíš studentky, mají oči sklopeny do stránek nějaké krásné knížky. Filosofská historie? Ne, neměl jsem odvahu podívat se jim přes rameno na toto čtení, nechtěje být nějak zlomyslně oklamán jinou skutečností, nechtěje být oloupen o iluzi tak krásnou, jako třeba četba Horáce.
Od Hradce k Počátkám :: odstavec 9
Celkem plochý kraj vidíme na cestě k Červené Lhotě, ale tento zámeček odmění naši pouť takovým překvapivým setkáním, takovou malebností, že se pranic nedivím Miloslavu Holému, který na tento motiv vytvořil jednu ze svých nejkrásnějších barevných litografií, ani Cyrilu Boudovi, když jeho poezii kreslil na kámen jako ilustrační list k Sovově rokokové muzikantské novele Pankrác Budecius, kantor. Samotářské kouzlo této líbezné veduty zdůraznil sedícím ledňáčkem na dubové větvi, vodní břeh chvěním rákosu a hladinu, oblévající i zrcadlící tento červený vodní hrádek, dvojicí plovoucích labutí. Nebudme pedantičtí, ale neměl zaměnit oblouky dlouhého kamenného mostu za jakousi lávku, jen proto, aby byl věren kontextu své slovesné předlohy. Ani ústřední postava Sovovy "quasi legendy" není věrnou tváří jeho otce, kantora a muzikanta, ale její zasazení právě do tohoto zámečku nebylo bez určité historické rozpomínky. V posledním roce osmnáctého století zemřel zde proslulý skladatel Karel z Dittersdorfu, Vídeňan, který kromě několika oratorií a symfonií složil přes 30 oper. Baron Ignác Stillfried se ujal opuštěného zestárlého komponisty a zaopatřil ho na Červené Lhotě důchodem, bytem i živobytím. I Karel Vik, milovník rodného Turnovska, zajel si do Červené Lhoty zachytit v jedné měkké lavírované kresbě poezii tohoto místa a Antonín Homolka přelíbeznou suchou jehlou.