• 
• 
• 
• 

spinet

spinet na Wikipedii

Reference

• Přetiché město :: odstavec 6

  Ano, pane Adame Michno z Otradovic, to vaše vznícená barokní duše mne ovála svým horkým dechem a já jsem jako v opojení se jí cele vzdal i pod bílým Štukovím renesančního rondelu, kde jen v jisté obměně jsem ji znovu zaslechl z gavot a polonéz tančících párů, v jitřivém šelestu hedvábí a tichém lesku sametu, nad nímž na štíhlém stonku šíje se nesla napudrovaná paruka krásné dívčí hlavy, podobná lilii, a na břeh prolamovaného krajkoví vyběhla přelibezná vlna bílého ňadra. A hudba zněla tady odněkud zdola a já přiložil ucho až ke kulatému otvoru ve dlažbě, abych ji slyšel zřetelněji. Škádliví amoreti! Proč se vás najednou tolik objevilo, jen jsem se dotkl starého Mozartova spinetu, a ani Písně milosti nedovedou ztajit dojetí z vašeho rozkochání, Boleslave Jablonský - básníku neprávem zapomínaný, jehož mladá léta hořela ve zdejších školních škamnách.

• Sluneční poutník :: odstavec 13

  Naše vzpomínka si umísťuje do poběžovického zámku v čtyřicátých letech minulého století dvacetiletého hudebního učitele thunovských komtes Bedřicha Smetanu s hubenou tváří pod obrýleným modrým zrakem a vlasy dlouze dozadu sčesanými, jak zde píše dvanáct fug pro svého pražského učitele, slepého Josefa Proksche. Tehdejší ředitel pražské konzervatoře Jan Bedřich Kittl doporučil na souhlas Prokschův mladého vyučence hudbymilovnému hraběti, který bral na hudbu přísné měřítko a podle něho velmi vyběravě volil i učitele. Když se kandidát muzikantské existence představil u Thunů, vzbudil jeho mladický zjev všechny možné pocity kromě důvěry. Hrabě vyzval Smetanu, aby sám zahrál nějakou klavírní skladbu. Ruka klavíristova sáhla do kláves a struny zazněly tak dokonalým úhozem těžké skladby Pia Richtra, že nový učitel byl přijat okamžitě. V tomto letním šlechtickém sídle prožil nejšťastnější chvíle svého mládí v stálém milostném toužení po své milované Kateřině Kolářové, která se později stala jeho chotí. Ach, kam se poděl starý spinet, svědek jeho citů nejintimnějších a zároveň pamětník veliké hudební kultury, kterou slynula celá thunovská rodina. Její nástupci byli stvořeni z docela jiného těsta. Coudenhovové-Calergi dali Praze dva přísné místodržitele, kteří s kumštem měli málo společného. Jeden z Coudenhovů, nevím už který, dal si od sochaře vymodelovat svůj portrét v nadživotní velikosti a kamnář jej vyhotovil jako kamna. Stála na chodbě jako kuriozita, jistě nemající obdoby v celé sluneční soustavě. Škoda, že tato "kamna-portrét" vzala zasvé po pětačtyřicátém roce. Jiný z tohoto rodu, Richard Mikuláš, autor Panevropy a přítel evropských státníků, by se tu setkal se svým dětstvím i s podivným světem vypravovánek své matky. Přišla sem jako pohádková princezna ze země kvetoucích třešní pod památnou horou Fudžijamou a její jméno zní i pro nás exoticky — Mitsu Aoyama. Jak musil působit její cizokrajný zjev na zdejší Němce "s cvočkem v uchu a s cínovými knoflíky na svátečních vestách".