• 
• 
• 
• 

Dračí dub

Reference

• Obděnická pouť :: odstavec 42

  Lidová spravedlnost, jejíž vážky nebývají vždycky citlivé ani úzkostlivě přesné pro subtility lidských činů a kterou také odpuzuje každá složitost příčin, přisoudila mrtvému Krčínovi nesmírné tresty. Musí aspoň v pověsti sám táhnout hlubokou strouhu pod obděnickým hradem za hlasitého práskání čertova biče, musí za mlhavých sychravých nocí jezdívat o půlnoci na vozíku, taženém černými kocoury, v úžlabí mezi rybníky Rožmberkem a Kaňovem za hrozného lkaní a hořekování. V jiné pověsti jej rohatý nemilosrdně bičuje při orání Zlaté stoky v lese Hradecku, a když vzpínající se Krčín vylomí článek řetězu, vyroste z něho dub, nazvaný podnes Dračí. Poetičtější rozpomínka přivede na jeho pohřeb všechny hastrmany, jimž vybudoval tolik domovů.

• Prácheň :: odstavec 30

  Po mši svaté ve Střelských Hostících odcházeli všichni sousedé s knězem, rychtářem a staršími obce zpátky do Kozlova, kde se konalo zbožné shromáždění na prostranství před rychtou, na návsi, nebo u rychtáře. Rychtář se staršimi vyňal posvátně truhlici s "prevcriemk ze zazděného výklenku, přinesl ji před shromáždění a kněz četl pergamen za pergamenem, latinské přeloživ do češtiny. Zbožné díkůvzdání a modlitby za pány z Bračic ukončily tuto každoroční obecní hromadu. Celá obec potvrdila rychtáři správnost "preverií", které byly zase uzamčeny do schrány, odneseny do tajného úkrytu na rychtě a zazděny. Od roku 1906 nebyly už zazdívány, ale truhlice uložena u starosty a stěhovala se po číslech, vždycky tam, kde právě bylo starostenštví, naposledy u Dubů. August Sedláček je ještě viděl a napsal o Kozlově pěknou monografii. V parku kladrubského zámečku se pomalu nad jezírkem rozpadává skalka s profilem tváří bývalého majitele a jeho paní — a jen podivínství, téměř surrealistické, mohlo proměniti zdivo umělé zříceninky v dračí hřbet, zakončený hlavou ještěří, jež měla podobu altánku, pokrytého bambusem. I jména remízků jsou tady exotická. Odoháj, Idoháj — kdo to jaktěživ slyšel? Zámecký mladý pán se jmenoval Odo, slečinka Ida — už rozumíme, jsou pokřtěny po nich. Strůjce těchto podivností projel snad všemi moři světa, v daleké Číně měl dokonce čajové plantáže, i nedivme se, že svoje vzpomínání zkonkrétnil zcela stylově. Kromě zmíněného draka "indioska" ještě jiná zvláštnost udivovala rolnické obyvatele tohoto zákoutí. Blízko zámeckého okna stávala v pánově pokoji socha japonského samuraje, zrovna proti velikému zrcadlu, před nímž si náš cestovatel docela prosaicky čistíval každého rána zuby. Lidová fantasie si tento všední úkon přikrášlila dráždivým tajemstvím, sdělujíc šeptem, že prchlý pán svého Japonce prý tak dlouho poličkuje, dokud mu nedá zlato. Odkud by také bral tolik peněz na tolikerou zbůhdarmou marnotratnost? Byl jinak skrblík a kruťas i k osobám nejbližším. Vesničtí kluci pádili před ním rychleji než před strašidly — Bůh chraň, aby některého přistihl na luskách nebo pod ovocným stromem —. Dívá se jednou z okna, žíly na čele naběhlé, a už poroučí šafáři vyhnati ze vzdáleného hrachoviště nějakou ženu. Služebník se po chvíli vrací a na prahu udýchaně koktá, že to je sama milostivá paní. "Přiveď ji" — a sama paní domu musila zaplatiti pokutu za polní pych jako kterýkoli jiný umouněný kluk. Jindy téhož šafáře tajemně vyzval, aby vzal motyku s lopatou, že půjdou vykonati moc důležitou práci. Udivený šafář kopá a kopá v zámecké zahradě jámu přehlubokou a když byla hlubší hrobu, sňal pan statkář s hlavy svůj děravý ušmudlaný klobouk, jemňounce jej spustil ke dnu a poručil zasypati. Prosím vás, co zůstane tajemstvím v takovémto zámečku? Nejstarší deputátníci kroutili nad touto příhodou mudrlantsky hlavami v panském čeledníku, říkajíce, že to už dávno s pánem není jaksi v pořádku a ukazovali významně prstem na čelo. Čtenáři německých novin čítali však pozorně hojné cestopisné fejetony, netušíce ani zdaleka, kdo se pod autorovým jménem skrývá. Nakonec jej hospodaření omrzelo a rozhodl se svůj statek pronajmouti. Dva písaři psali čtrnáct dní nájemní smlouvu, čtrnáct dní mudroval náš spekulant nad každou maličkostí, na nic nebylo zapomenuto — jen na vodu, zásobující zámek — a pro tu pak byly soudy převeliké.