• 
• 
• 
• 

baronesa

Reference

• Hlasy domova :: odstavec 142

  Na žádost příbuzenských barones i panstva byli do zámku zváni pražští umělci z oblasti muzikantské i herecké - a zámecké divadlo ožilo hojnými domácími představeními. Na sklonku let devadesátých pozvali samotného Jindřicha Mošnu, aby si s místními studenty zahrál hlavní úlohu v Štechově veseloherní satiře "Ohnivá země". Představení se vydařilo, Mošna byl štědře odměněn a ani na nepřítomného autora hry nebylo zapomenuto. Slavný herec se ochotně nabídl, že mu osobně předá hostitelův dar v podobě hojné zvěřiny. Jsem jist, když se stařičký dramatik sešel s Mošnou někde na nebeské promenádě, kde už není tajností, že mu poklepal na rameno a pronesl asi tuto řeč: "Vím, Mošno, o vaší známé a příslovečné šetrnosti, ale nebylo od vás hezké, že jste blatenské srnčí snědl tenkrát sám a mně nepřinesl ani kouštíček na ochutnání... Co si asi o mně blatenský pán myslil, že jsem mu ani nepoděkoval."

• Obděnická pouť :: odstavec 131

  Červená barokní cibulička bývalé rezidence petrovické září do modra nebes jako poutní korouhev a proti ní vystupuje šedá báň farního chrámu svatých Petra a Pavla, jehož duchovní supremacii je podřízeno celé městečko nejen podle jména. Novogotika nového zámku ustoupila stranou a zaclonila se stromovím i odlišným způsobem života. Toto aristokratické gesto ztratilo dnes téměř vše, co mělo znamenat - odstup panstva od každodennosti pracujících sousedů. Zbyl jenom znak Dohalských z Dohalic a po němčině posledních barones několik blednoucích vzpomínek a některé vzácné stromy v pustnoucím zámeckém parku.

• Sluneční poutník :: odstavce 5, 7

  Kam se asi podělo patnáct set svazků ze zámecké knihovny, která, jak uvádí Sommerova topografie, obsahovala vzácná díla klasiků i svazky učeného čtení historického a přírodovědného? Ty zejména se těšily obzvláštní přízni dvou sester Mánesova hostitele, barones Luisy a Ernestiny. První z nich je autorkou "Vzpomínek různého obsahu", vydaných v Praze pod názvem "Was ich erlebte! Was mir auffiell" Tato učená, zcestovalá šlechtična, poutající stejně jako její sestra svou duchaplností a rozsáhlou vzdělaností mnoho svých současníků, byla dopisující členkou říšského geologického ústavu ve Vídni a socia onoraria jedné provinciální italské Akademie delle belle arti, majíc stejné záliby jako německý básník Johann Wolfgang Goethe, tehdy hojně čítaný v našich vzdělaneckých kruzích. Luisa Kotzová se vyznačovala i rysem určité bohémské ležérnosti v odívání i společenském vystupování, které ji v určitém směru sbližovaly hlavně s Josefem Mánesem.

  ...

  Vědoucí zrak si i v dnešním spuštění vyvolá na pažit pod mohutné listnáče Amálii Mánesovou, ztepilé postavy v krinolíně nebo zvonové sukni, jak si vyšla natrhat květiny pro odpolední malování. Poznáváš i její průvodkyni, baronesu Janu, tak důvěrně známou z dvou Josefových portrétů, z nichž nás dodnes uchvacují svou ženskou krásou plná ramena a z tmy vlasů zasvitnuvší růžový úsvit vetknutého svlačcového květu. Za nimi kráčí zpodivínštělý dobrácký Quido, milující koně a žánrové výjevy; podle jeho sametové vázanky každý na první pohled pozná, že tu jde o umělce. Štíhlá, vysoká postava v kostkovaných "píšťalách" kalhot, s přehozeným plédem přes jednu ruku a v druhé držící štábrličku se stříbrným knoflíkem, toť on, Pepi, chlouba rodiny, který tu vyhlíží nějakou dívčí tvář pro kresebnou studii. Baronesa Jana mu už vybrala jednu černobrvou krasavici s plným poprsím v upjatém živůtku, jejíž tvář, orámovanou černým šátkem, zavázaným na babku po bavorském způsobu, zbásnil v akvarelovém portrétu s nezapomenutelnou milostností a mistrovstvím. Každá dívčí tvář, jím zpodobovaná, se mu pod rukou proměňuje v oslavu ženské krásy a dětské něhy, každá květina v nějakou nápověd nebo zpověd jeho nejniternějšího osudu. Kdo z ctitelů Mánesova portrétního umění by neznal překrásnou akvarelovou podobiznu Františky Gróbnerové, dcery újezdského šafáře, kterou si baronesa Jana natolik oblíbila, že si od Josefa objednala dokonce dva její portréty. K dvěma portrétním kresbám újezdským připsal malíř i jména svých dívčích modelů Stamper Baberl a Hobl Kathl, jejichž pozdější lidské osudy vysledoval na místě při své návštěvě v Újezdě na sklonku první světové války František Zákavec. Ještě tehdy přesně podotkl o zdejší vsi, že "lid mluví německy, ale chalupy jsou české".

• Hlasy domova :: odstavec 60

  Rok před první světovou válkou chtěli Blatenští věnovati Ferdinandu Hildprandtovi diplom. Deputace vypravila se do Prahy a požádala Mikuláše Alše o jeho provedení. Churavý Mistr nerad odmítl její prosbu o doporučil jí právě Viktora Strettiho. Ten se zhostil svého úkolu k všestranné spokojenosti — nakresliv blatenský zámek, vzhlížející se ve vodní hladině. Na žádost příbuzenských barones i panstva byli do zámku zváni pražští umělci z oblasti muzikantské i herecké — a zámecké divadlo ožilo hojnými domácími představeními. Na sklonku let devadesátých pozvali si samotného Jindřicha Mošnu, aby si s místními ochotníky zahrál hlavní úlohu v štechově veseloherní satiře "Ohnivá země". Představení se vydařilo, Mošna byl štědře odměněn a ani na nepřítomného autora hry nebylo zapomenuto. Slavný herec se ochotně nabídl, že mu osobně předá hostitelův dar v podobě hojné zvěřiny. Jsem jist, když se stařičký dramatik sešel s Mošnou někde na nebeské promenádě, kde už není tajností, že mu poklepal na rameno a pronesl asi tuto řeč: "Vím, Mošno, o Vaší známé a příslovečné šetrnosti, ale nebylo od Vás hezké, že jste blatenské srnčí snědl tenkrát sám a mně nepřinesl ani kouštíček na ochutnání... Co si asi o mně blatenský pán myslil, že jsem mu ani nepoděkoval."