Na Soběslavská blata ::
odstavec
41
K vlastním Blatům počítáme zmíněných pět vesnic hlavně proto, že mají ještě dnes vlastní "bláto", jak nazývají rašelinu, a že se na pozemcích těchto vsí ještě dnes "píchají borky". Slyšel jsem vyprávět, že si před sto lety rozdělal slouha z Komárova na pastvě ohníček, a když si obložil ohniště kusy suchého bláta, zjistil, že mu bláto shořelo. Od té doby vždycky bud koncem dubna anebo počátkem května bývalo na Blatech nejživěji. Nejdříve se vykácí kus lesa, aby bylo místo na rýpání rašeliny a hlavně na "výkladiště", na němž se vyrýpané borky suší. Drnovitá povrchová vrstva s kořáním a pařezy se odstraní lopatou a potom se ostře nabroušeným "želízkem" vyrýpává jedna vrstva za druhou až do hloubky tří metrů, od kolíku ke kolíku. Při rýpáni se nechávají mezi jednotlivými díly malé hrázky, aby voda nezaplácla rozrýpanou rašelinu. Borky, vyrýpané v podobě cihly, se odvážejí na trakaři k výkladišti, tam jsou skládány vedle sebe, aby proschly na slunci a na větru. Později je naskládají k "šrankování", vždycky tři borky proti sobě a nahoru položí čtvrtou, a posléze je navrství do "kupek", kde schnou přes celé léto. V kamnech nehoří, jen se rozžhaví, ale vyhřejí světnici příjemným teplem a vysuší zdi, které bývají v blatských staveních vždycky trochu navlhlé. Dobře se vyprávějí u teplých kamen staré povídačky při draní peří. Mnohé z nich zachytila v rázovitých starých rčeních spisovatelka Marie Kršková a vydala je pod názvem Rozprávky. Nenajdeme už ve staveních mnoho starých plen a blatského svérázu. V zálšském statku u Hošků mi ještě ukázali vyřezávané roubíky, které dávali chasníci děvčatům, když jim chtěli projevit svou přízeň, viděl jsem tam i parádní "dřevka do vlasů" a nebesklíč s mosaznými deskami, tištěný v Landfrassově tiskárně roku 1832, džbán z roku 1819 a rouchu z téhož roku, kterou nosily ženy v prvním roce manželství. Krásná byla i plena s blejskátky i zavíječka na úpravu hlavy, která je tu součástí kroje.
Marie Kršková
