Od Milevska k Bechyni ::
odstavec
34
Vcházeje do Jistebnice, šel jsem vlastně do světa důvěrně známého. Náměstí s kašnou, svatojanskou statuí i zámečkem a domy s mansardovou střechou jsem si dobře pamatoval z jednoho Laudova obrazu, reprodukovaného snad v Zlaté Praze, který byl dějištěm Květné neděle v Jistebnici. Nejpodivnější bylo, že dětská představa nebyla v rozporu s viděnou skutečností. I starosvětská fara s kostelní věží a pracujícími ženci na poli je táž, jak nám ji zanechal malíř na jednom ze svých leptů. Nalezl jsem i přesné místo, odkud byl kreslen tento motiv, a nejvíce jsem byl překvapen starou hrušní, dodnes um stojící. Krok za krokem jsem šel po stopách Laudových od Maří Magdalény až k starému židovskému hřbitovu a zase od Vyšehrádku až ke kapličce s prastarou lípou, stojící u sedlecké silnice. Na hřbitově jsem našel hrob jeho otce, koželuha. Na náhrobku byla ještě fotografie muže středních let s inteligentní, vousatou tváří. V zasedací radniční síni mají Jistebničtí na památku dvě rozměrná plátna Laudova a několik leptů. V muzeu jsem však našel velmi málo po rodáku malíři, který celé své dílo tvořil jako nepřetržitou oslavu právě tohoto domova.
Jistebníce, Vyšehrádek
