Od Milevska k Bechyni ::
odstavce
22-24, 26-27
Drsné pohlazení větru zbystří tvé smysly na morénových stráních, plných kamení, lísek a trní přehustého, a ty se zvysoka díváš kamsi přes trudnost pozemského žití až na Onen Svět. Ne obrazně. Tak skutečně se jmenuje jedna výšina kraje milevského. Jsi teď u Chyšek, stojíš v Pekle, ale fičí tu chladem, jako když se všichni čerti žení. I tady jako jinde svádějí lidskou bídu na čerta. Kdysi dávno nasel tu spoustu kamení, snad ze vzteku, když se mu nepodařilo rozbořit milevský klášter. O kus dál složil celou skálu, jíž se až podnes říká Čertovo břemeno. Osiky se chvějí i jinde, ale v této končině se odpradávna daří lasičkám, trní a ovsu - a blízkou končinu ne zbůhdarma nazývají Mozolov.
"V potu tváře chléb svůj dobývati budeš," řekl Bůh prarodičům, vyháněje je z ráje; Chyšeckým však jejich úděl zpříjemnil krásnou vyhlídkou. Věřte, překrásnou podívanou na všechny strany - a vzduch je tu napěněný, voňavý, samý kyslík.
"Peklo" jsou kamenitá draha za chyšeckou vsí, ale děti si na nich ohraničí skákadlo k jedné hře, hodí do čtverce kámen a mají nebe. Třešně ptáčnice jim nabídne samou pecku. Tady je všechno spoře obaleno sladkostmi; pojem štěstí se scvrkl nenáročně v přetenkou slupku, vždyd i učitel tu býval "někdo" a jeho sobotáles považovali zdejší sousedé za plat hodný závisti.
...
Nadějkovský lékař dr. Blábol, přítel Nerudův, hostíval kumštýřského učitele z Chyšek, jehož synkovi Aloisovi dokonce pomohl na svět. Ten se zcela potatil, podědiv otcovu malířskou náturu i neklid už odmalička, a touha otcova po malířském vyžití byla synovi splněna vrchovatě.
Než se rozloučíme s Chyškou, zajděme do starého kostela svatého Prokopa, jehož postava je ztělesněna na cínové křtitelnici, všimněme si i zděného altánu na farské zahradě, kde bývával hostem pana faráře Boučka romantický štvanec Prokop Chocholoušek, rodák sedlecký, který zde psal jeden ze svých historických románů.
Chyšky
