Kojákovice

Kojákovice na Wikipedii

Související

Kojákovice, chalupa Jana Kojana

Reference

Třeboň :: odstavce 68-69
Rybolov jako osobitý svět rybářských žní zaujal na celý život úsilí jiného malíře, který se v něm zrodil, vyrostl, a podjal se těžkého úkolu být jeho výtvarným oslavovatelem. Kojákovický rodák Jan Kojan neměl vrozenu okřídlenou lyrickou lehkost, která by mu umožňovala přenést se tanečním krokem do světa pomyslů a tuch. Jeho nelíbivá malba, jakoby uhnětená z těžké hlíny rodného kraje, v niž odnepaměti se vpisovala těžkopádná, pomalá chůze jeho selských předků, vyhmatává skrytou podobu kraje, vnitřně pravdivou, ale nepochopitelnou lidem odjinud. Byť neprávem pozapomínaná, vyjadřuje i v svém záměrném zúžení malířskou oblast jeho předchůdcům cizí; až bude jednou umělecký historik zjišťovat Kojanův přínos do sféry čisté výtvarnosti, přizná mu, že po Janu Preislerovi znovu povýšil na barvu šed a dovedl nalézt tolik jejích nových odstínů, že jen tento úsek představuje velmi složitou a rozsáhlou klaviaturu. Jeho cit pro vlhké a namrzlé bláto pod kalnými podzimními nebesy s křídly volavek je neomylný a dovede jej vyjádřit způsobem ryze svým a ryze malířským.
Pochopit dílo tohoto jihočeského malíře, jehož jsme znali jako nemluvu a tvora nespolečenského, vyhýbavšího se lesklým okázalostem a zasutého do své pomalé práce s úporností vesničana, nepřizpůsobivého váhavce, jak se aspoň zdával základními rysy své povahy většině pražských druhů, znamená pozorné vysledovati všechny složky, které vytvářely jeho lidskou a uměleckou osobnost. Už návštěva jeho rodné kojákovické chalupy, stojící na konci vsi v blízkosti rybníka, dává vytušit skromné poměry rodinné, nutící jisté k živobytí ne vždy chudáčkovskému, ale jistě omezenému hospodářskými možnostmi, jež ukládaly celé rodině šetrnost jako samozřejmý příkaz. Stará přízemní škola, která pamatuje jeho dětská léta, dala mu nej-základnčjší vědomosti v rámci svých jistě nevelkých možností, a život, každodenně viděný, měl svůj ustálený pořádek ve střídě ročních časů a práce. Chalupníci a rybáři jej naplňovali prací, zákonité rytmovanou podle staletých řádů. Nedělní návštěvy mladošovického kostela mu daly první výtvarné podněty svou architektonickou starobylostí. Když se dostává na bechyňskou keramickou školu, neví ještě, zda bude sochařem nebo malířem. Rodné vsi však později nechává na památku dílo sochařské, pomník padlým z první světové války. Pod kamennou, symbolickou postavou Rozsévače rozvíjí na soklu pás reliéfů, v jejichž hutné zkratce je nekonvenčně a sochařsky účinně vyjádřen život českého vojáka v době veliké vojny. Od scény, naznačující loučení s domovem a narukování s černými kufříčky, pohřeb padlého druha a návrat domů po přestálých utrpeních, je vlastně myšlenková stavba, podmaňující svou prostotou, umocněnou po kojanovsku na typ. Jeho cesta k malířskému školení vedla oklikami přes práci v porcelánce, a když se vrátil ze světové války, zasáhla i jej vlna sociálního umění jako většinu jeho vrstevníků. Větší kompozice si tento Krattnerův žák promítá do domova, ať to byla rozměrná Pouť nebo Posvícení, později se seznámí s francouzskou modernou a četba románové epopeje Holečkovy, jejíž jeden hrdina má malířovo jméno křestní i rodové, ustálí už natrvalo nejtěsnějši malířovo spojení s rodnou končinou. Vrací se každoročně k polím a rybníkům, aby posléze v skromné lhotské vilce, kterou si dal vystavět před druhou světovou válkou, pracoval nehlučně, ale vytrvale na díle slohové a námětově už zcela vyzrálém.