-
Třeboň ::
odstavec
59
Nezmínit se o jeho synu profesoru Josefu Šustovi bylo by nevděkem nejen proto, že jde o jednu z nejvýraznějších osobností mezi českými historiky, ale i pro překrásnou knihu třeboňských vzpomínek, v níž je slovem plasticky přesným a zároveň básnicky odstíněným vyvoláván život jeho rodného města na konci minulého století jako kouzelná sonáta. Vědec rozsáhlých vědomostí a širokého rozhledu do obzorů světové politiky byl zároveň nejpříjemnčjším společníkem svých přátel a druhů, skvělým stylistou a rozmarným vypravěčem, milovníkem rozverného vtipu, vysokoškolským učitelem, milovaným žáky. Jeho Dvě knihy českých dějin jsou průkopnickým činem o dějinách hospodářského života českého z konce třináctého věku, v němž pokračuje v díle otcově jiným způsobem. Jeho rozsáhlá stať o pražském groši, jehož zavedení mění v základě celou hospodářskou strukturu doby Václava II., i umění, s jakým oživil pro náš zrak tvář tohoto předposledního Přemyslovce, byly už dříve jedním z mých nejkrásnějších zážitků české historické četby. Škoda, přeškoda, že nám už nedopíše poslední díl své monografické práce o Karlu IV. a že zamýšlené další knihy pamětí zůstaly jenom předsevzetím. Až mrazivě působí jedna jeho vzpomínková pasáž z knihy Dětství a jinošství. Připomeňme si ji!
-
Krajina pod Křemešníkem ::
odstavec
2
Město, založené v třináctém století kolem kostela svatého Víta, bylo už za Václava II. vypleněno a spáleno, později znovu osazeno a opevněno dokladným hrazením, neboť jeho přirozená poloha neskýtala dost bezpečí obyvatelstvu, zabývajícímu se většinou poctivým dílem soukenickým. Podléhajíc různým vrchnostem, zprvu církevním, později panským, nezasáhlo v husitských dobách nějak pronikavěji do osudu království, i když bylo tehdy spravováno husitskými hejtmany. Novému hnutí dalo jedinou výraznou postavu, táboritského kněze Mikuláše z Pelhřimova, který na koncilu v Basileji sehrál vynikající roli, představuje jako oponent Aeneáše Sylvia nejradikálnější myšleni české reformace.
-
Žádnyj neví co sou Domažlice ::
odstavec
16
Augustiniánský klášter, který byl založen roku 1287 králem Václavem II. a jeho chotí Jitkou, byl vyvrácen za husitských bouří, a teprve po bělohorské katastrofě a dobytí města donem Huertou znovu obsazen kněžími původního řádu. Návštěvníky upoutávaly tři nástropní fresky od plzeňského malíře Julia Luxa, zasazené do štukových kartuší v bývalém refektáři. Staré pěšinky a lavičky v klášterní zahradě mohly by vyprávět o návštěvách překrásné paní, která vycházela s houfečkem dětí z domu U Pozamentýrů, aby si v tišině pod stromy přečtla Včelu, redigovanou Karlem Havlíčkem, velmi váženým v Praze i na venkově. V Domažlicích se některým úředním lidem opravdu nelíbilo nezvyklé počínání jemné paní komisarové, stýkající se tu spíš se studenty a řemeslníky než s městskou honorací, jež se dívala spatra na všechny, kdo neměli vlastní dům, bohatou živnost a v přítruhlíku těžký měšec s penězi. Jaképak akademie a vlastenčení pro měšťanské dcerky, jež se mají držet kuchyně a chrámu, a bohabojně čekat na ženicha, kterého jim rodiče už dávno smluvili? Ať se paní komisarka stará o vlastní špinavé děti a roztrhané podsazení... tak nějak napsali panu Havlíčkovi a pod jejími okny provedli výtržnost, která ji měla zasáhnout na nejcitlivějším místě. Však pan Havlíček nedal na svou odpověd dlouho čekat a opravdu rytířsky se zastal Boženy Němcové, jejíž buditelská činnost tolik popudila opatrné sousedy...
Václav II.
