lýkovec jedovatý

lýkovec jedovatý na Wikipedii

Reference

K metropoli kraje :: odstavec 134
S jménem Oldřicha z Rožmberka je spjato i založení kuglvaidského kláštera, kde pěli pauláni své hodinky až do dob války třicetileté. Potom zde ustaly bohoslužby a začalo tu vladařství lesa. Jen zdivo nedostavěné chrámové lodi s kamennými pilíři a rulová ostění oken odolávají ničivé ruce času. Křídla vlaštovek proletují prázdnými okenními otvory a tam, kde kdysi měla být klenba, díváme se přímo do hvězd. Gotické branky vedou do stodol a místo varhan hvízdá tu v zimních fujavicích mrazivý vítr. Dnes je tu hospoda, pivní sudy čekají u zdi na pivovarské auto, hajní a cestáři se tu občas zastaví na kus hovoru u džbánků piva, přejede kolem sanitka nebo zvěrolékař a zas je tu ticho, přerývané v létě jen hlasy přírody. Na mýtině jsem si utrhl červené plody lýkovce jako pozdrav zdejší krajiny a v světlém, zeleně šedém stmívání bukového lesa vrátil jsem se zpátky do Brloha, abych z Budějovic pokračoval v další krajinné pouti.
Do nejjižnějších Čech :: odstavec 35
Lesní zámeček Žofín střeží dvě sochy jelenů a hluboké lesy se prostírají kolem dokola. Odtud jsem vyšel k chráněnému pralesu, který se netěší takové proslulosti jako boubínský, ale jisté neprávem, poněvadž je krásnější. Vypuštěné jezírko Eibe neodráželo stíny jehličnatých korun, jeho dno čpělo vlhkým bahnem, kořáním pařezů a tlením zvadlého listí, obrovské kameny byly šedé a co chvíli je horský konipas oživil svým kmitavým neklidem. Jen u hráze se temněla voda zvláštním žlutohnědým odstínem, žíhaným modrými přísvity. Mlčení jalovců a tisů bylo melancholické, arniky hořce voněly, vánek rozhoupával modré květy zvonků a nad šedými, hladkými kmeny buků ševelilo světlé listí, prosívající jemné světlo, které se dole proměňovalo v bílý květ pstročků. Kmeny smrkové tyčkoviny krvácely pryskyřicí, vytrysklou z ran způsobených jeleními parohy, a potom už nás zajal prales svým tajemným mlčením. Je to zvláštní: naše představa utvořená z četby se naprosto rozcházela s poznávanou skutečností. Tento les byl němý, bezhlesý, v němž nebylo živáčka: pták tu nezazpíval, ani myš nezašelestila suchým listím na jeho dně, jen zelené ticho korun a zelené ticho mechů mlčelo jako voda nad tělem utopencovým. Příroda jako by zde uplatnila všechnu svou krutost svobody, která dává právo na život jen ncjbezohled-nějším jedincům. Velkolepá je nádhera rozrostlých jilmů, ale stín jejich hustých korun utlumil kolem vše, co k svému růstu potřebuje životodárné sluneční světlo. Pod tímto stínem už není života. Jen troucheň tu dýchá a nohy se do ní boří po kolena, jen život cizopasný tu žije, obrovské dřevna-té choroše přitísklé ke kmenům jako nějaké mamutí ústřice, jež tolik svým tvarem připomínají. Skupiny stromových velikánů se střídaly s prázdnými místy, které ovládala kyčelnice, jedovaté vraní oko nebo lýkovec, jehož červené bobulky mi přivolávaly představu stydnoucí krve. Převysoká osamělá jedle si jediná z jehličin vyvzdorovala svůj růst a světlo. Myslím, že původním porostem našich lesů byly listnáče a teprve zásahem lidských rukou převládly ve většině lesů jehličiny. Listnatý strom má také do větší šíře rozloženy kořeny a jeho holé větvoví nepraská v době oblevy pod tíží tajícího sněhu jako jehličiny, mělčeji zakotvené v zemi.
Na Soběslavská blata :: odstavec 31
Rozlehlé "skalní město", vzniklé větráním choustnické žuloruly, je jistě zajímavý přírodní úkaz, napomáhající fantazii svou tvarovou bizarností, hrou světel a stínů za přesýpání slunečních skvrn mezi listím buků a klenů na hnědé dno lesa. Jako pohozené dukáty zasvítí z šera pryskyřník kostnatý, hledáš tu největší zdejší botanickou vzácnost jednokvítek velekvětý, ale pro fialový květ dřípatky a růžové květy lýkovce musil bys přijít časně zjara, kdy ještě v stínech leží sníh.